Pepek námořník

Bylo krásné ráno, sluníčko svítilo a moře bylo klidné. Bouře vládla toliko na jeho nepatrném flíčku.
"Ty potrhlý synu mořské sasanky! Tos nemohl aspoň blejt do moře?! Ale já ti řikám, ještě jednou čichneš ke špuntu, vyždímu tě, že ti to poteče i očima!"
"Miláčku, vždyť mně to svinstvo ani nechutná! Ale co mám dělat, všichni námořníci musí pít rum, co jiného by nám dodalo sílu čelit rozbouřeným živlům..."
"Nemusí! A co se týče síly," hodila po svém amantovi plechovku, "tady v tom je železa, že budeš celý jako z oceli!"
A tak se zrodila závislost Pepka námořníka na špenátu.

Když se Olive podívala na svého věčného zachránce a milovníka, nevěřila svým očím. Její slavný a naprosto zdravě vypadající námořník plakal. Plakal a plakal, jako malé dítě. Nepomohl mu ani nepřítel Bluto, který se objevil poblíž jeho současné pozice, nepomohla ani jeho fajfka čerstvě nacpaná tabákem.
Olive se přiblížila ke svému hrdinovi a pohladila ho po jeho bílé čepici. Zkusila připálit jeho fajfku a pohleděla do jeho tváře, tak ztrhané, jak nikdy před tím. Největší přítel jejího snoubence byl pryč. Všechen špenát chyběl. A tak tedy milý Pepek námořník plakal. A protože nebyl špenát, plakal jako každý jiný námořník rum.