Zaklínač

Stezka se rozpíjí v listí, slunce jemně lemuje větve stromů.
Zda se mu, že cesta mizí před nimi i za nimi, jako by se les proměňoval, aby ji skryl.
Ochlazuje se. Přitáhne si plášť k tělu.
Když se před nimi objeví hradní brána, úžasem se zastaví.

Matka ho váhavě pohladí po vlasech.
Odtáhne se. Když se po chvíli ohlédne, je pryč.
Polkne.

Muž v bráně se na něj dívá s podivně smutnou nadějí v očích.
"Můžeš odejít," řekne potichu.
Z nádvoří za ním zaslechne zvuky boje i smích. Snaží se nerozplakat.
"Nemám kam."
"Vítej doma," vezme ho Vesemir za ruku.

"Minotaur?" zadíval se Geralt na hostinského.

"Foltestova babička, královna Larnida zemřela při porodu. Dítě přežilo, ale mělo lidské tělo a býčí hlavu, prý královna pojala býka za milence, protože ji geniální, ale invalidní starý král nestačil! Král nechal příšeru zavřít v opuštěné části hradu."

"To je ale dobrých sto let."

"Teď se Minotaur zase probudil! Začal ryčet, stráže mu nanosily jídlo. Nazítří začal znovu, přivalili mu sud piva, na pár dnů ztichl. Ale teď už nic nestačí, celá Vizima se třese strachy - pod městem i palácem je spleť chodeb, co kdyby utekl! Šli na něj siláci, rytíři, kněz - ten se vrátil bez hlavy - hrobník má plné ruce práce. Někdo dokonce navrhl, aby mu tam poslali lehkou holku..."

"A co čaroděj, je ve Vizimě nějaký?"

"Artorius, byly s ním nějaké problémy, ale co se Minotaurus probudil, nevychází ze své věže!"

"Hmmm, myslím, že na tuhle práci nebudu ani potřebovat meč."

Marigold si uvědomoval, že se do téhle šlamastyky dostal sám.
Nejenže tak trochu omylem svedl dceru nejvyhlášenějšího místního hrdlořeza, ale malilinko se tím chlubil v hospodě... a neprozřetelně si nejdřív neověřil, jestli tam onen hrdlořez nesedí... s celou kumpanií.
Teď se ve zničehonic vylidněné, temné uličce za hospodou (kam byl vytažen za svůj oblíbený sobolový límec) marně snaží vylhat cestu na svobodu.
„S čím se rozloučíš nejdřív, frajírku? S tou fešnou tvářičkou nebo svým nádobíčkem?"
„Ehm, tedy..." potí se trubadúr.
Hrdlořez se ošklivě usměje a sekne směrem dolů.
Marigold vyjekne.
Tupé žuchnutí těla.
„Tohle bylo naposled," káravě se mračí Geralt.

Geralt spolu se zbytkem osazenstva krčmy tleskal hudebníkovi na pódiu. O chvíli později se Marigold svezl na židli naproti zaklínači a vyčkávavě se na něho zahleděl.

"Tak co?"

"Myslím, že jsi obsáhl skoro všechno. Jenom to bylo mnohem... barvitější."

Marigold pozvedl číši vína. "Velcí básníci jsou tu od toho, aby vyprávěli velké příběhy. A navíc - vlkodlaci, kikimory, draci - ty si o dramatično sami říkají. Máš dost nebezpečné známosti."

Zaklínač se ušklíbl. "Jen počkej, až Yennefer uslyší třetí sloku, třeba tu část, kde její ňadra přirovnáváš ke kravským vemenům. To ti bude vlkodlak připadat jako nejlepší kamarád."

Marigold víno téměř vyprskl.

"Cizinci z dalekého Západu!" ohlásil vysoký úředník do rozlehlé síně.
Geralt předstoupil před trůn, kam mu ukázali a uklonil se. Ostatní následovali jeho příkladu.
Císař seděl na trůně, bohaté roucho vyšívané zlatem splývalo se stupňů až na podlahu.
"Vaše Císařská Milosti, cizinci z předalekých zemí! Geralt z panství Rivia, bojovník! Paní Yennefer z města Vengerberg, kouzelnice! Ciri z panství Kaer Morhen, bojovnice! Milwa z panství Brokilon zvané, bojovnice! Cahir z panství Vicovaro, bojovník! Regis z města Dillingen, léčitel!"
Vladař na trůně přehlédl skupinku a povzdychl si. S těmihle se taky nebude moci seznámit, budou jeho rádci prohlášeni za 'příliš nebezpečné'.

Rybářský prut se nořil do klidné vody jezera.
Rybář samotný ignoroval tancující splávek a dřímal na břehu.
Není kam spěchat.
Nikdo ho nevyštve do mrazu, deště nebo vedra...
Časy se změnily a Geraltovi se to líbilo.
Bude první Zaklínač, co umře na vysoký věk.
Posunul si klobouk z čela a zadíval se na oblohu. Ještě má čas. Ještě může spát.
Ani nezačal první veršík, když ho vyrušil dusot kopyt.
Bílý vlk, toho času v. v., zamžoural na cestu.
Z jednoho koně právě seskakoval dobře oblečený muž.
"Jsi, pane, Zaklínač? Potřebujeme pomoc. Něco napadá lidi a neublíží tomu ani poloplášťové střely."

"Starej Vojtěch prej potřeboval službičku," zašeptala stařena a úkosem pohlédla na procházejícího muže.
"Baže," pokyvoval hlavou vědoucně kovář, "poslední dobou ňáko... sešel."
"Prej todlevá mělo co dočinění s nějakou nekalou... potvorou," odplivl si čeledín.
Muž na cestě se pootočil; jistě je nemohl slyšet, přesto se raději rychle jali předstírat bohulibější činnosti.

Dlouho nesly se Hůrkou řeči o návštěvě cizince, po níž starý Vojtěch náhle pookřál, a nestvůře, kterou bělovlasý cizák porazil.

*

"Kdož zbaví mě potvory zlolajné, jež spánku mi ubírá...!"
"Uznej, že to znělo slibně."
"Aspoň máme večeři," ucedil Geralt směrem ke značně hlasitému kohoutovi.
"Snad bys nesežral Marigolda Juniora?!"

"A jak mi odpovíš teď," zeptal se Geralt, bleskurychle tasil a přitiskl stříbrný meč na krk čaroděje.

"Úplně stejně jako předtím. Vím, že to neuděláš, nezabiješ mne, nejsi žádný vrah. A nikdy jsi nebyl. Jsi víc lidský než někteří praví lidé. Odlišuješ se ne svými schopnosti, ale svým chováním. Jsi chytrý, o věcech přemýšlíš, ale přesto se častokrát zachováš jinak než od tebe ostatní očekávají. Svým způsobem tě obdivuji, dokážeš jít proti davu, sveřepě, zatvrzele. A tvrdíš, jak nejsi lidský, ani nevíš jak se mýlíš."

"A teď mi vyhrožuješ. A já ti stále budu říkat pravdu. Jsem ti trochu podobný."

Geralt vstoupil do místnosti. Tentokrát byla jiná, přírodní. Sošky mořských pannen nahradily vázy plné květin – čerstvě nařezané kočičky, tulipány, sedmikrásky.

„Tak jsi tady, znovu,“ otočil se k němu čaroděj. „Opět mlčíš a nic neříkáš.“

„Ne, tentokrát jsem se rozhodl, že ti budu věřit, že tě poprosím o pomoc,“ promluvil Zaklínač. Vyprávěl o matce Elzee, o její lásce k čaroději, o počatém dítěti, které z matky upírky podědilo jen závislost na krvi, její schopnosti, ale ne její špičáky. O slibu, který matce dal, o jeho putování s dívkou.“

Immanuel jej soustředěně poslouchal.

„V tomto ti nedokáži pomoci, myslím, že nikdo nedokáže.“

„Tak?”
Geralt pozdvihl obočí. „Takhle chceš jít ven?”
Jeho přítel si oblékl bílý crop top s duhovým nápisem Be gay, do crime! Přes něj měl přehozenou košili tak barevnou, že Geraltovi málem začaly slzet oči. To celé korunovaly hořčicové džíny.
Jaskier byl reakcí zjevně zklamán a s výrazem OK, boomer prohlásil: „Tohle je známka punku. Tomu nemůžeš rozumět.”
„Co ty víš o punku? V jeho zlaté éře jsi byl dávno na houbách.”
„Nejsem o tolik mladší než ty!”
Geralt si povzdechl úplně stejně, jako když uklidňoval navztekanou Ciri. „No dobře, dělej, jak chceš. Ale nezapomeň, že je venku mínus deset.”