Nabara

Po Katoře se potlouká víc takových, jako jsem já. Lidí bez vlasů, bez obočí, s obrazci vytetovanými na tvářích.
Ale ne dětí.
Ty zůstávají v nemocnici, i když zrovna nemají terapii ani výuku.
Cítí se tam bezpečněji.
Jenomže Mark se nevzdává, takže sedíme na lavičce v parku a pozorujeme malého Májama, jak nehybně stojí uprostřed dětského hřiště.
Vytržený.
Osamělý.
Cizí.
Nepodobný obyčejným dětem, povykujícím všude kolem, dětem vychovaným lidmi.
„My si za to můžeme sami,“ zavrčím. „Ale oni...“
Počatí ze špatných důvodů.
Z donucení.
Z neopatrnosti.
Z hlouposti.
Májam se k nám přiloudá.
„Ahoj, Símn,“ šeptne.
V zádech mě zamrazí.