DMD č. 2. pro 2. 4. 2015. Téma: Teď se nedívej

Venku sněžilo a foukal mrazivý vítr. To jim ale nevadilo, protože seděli v teplé kanceláři. Každý na jedné straně stolu.
„Takže vaše firma tu zakázku udělá za sedmdesát miliónů?“ zasmál se muž s břichem, které by mohlo soutěžit s Trautenberkovým.
Muž na druhé straně stolu přikývl.
„Ty dvě další firmy to udělají levněji.“
Muž na druhé straně stolu položil na stůl obálku.
Trautenberk se opět zasmál „Navíc nabízí pětiletou záruku a vícepráce maximálně do osmi procent.“
Muž na druhé straně stolu položil na stůl obálku druhou, tentokrát trochu tučnější.
„Uvidíme co s tím zmůžu,“ zasmál se tlouštík, „teď se nedívejte!“

Seděla uprostřed pokoje a pomáhala svému malému synkovi se stavebnicí. Chlapec se přehraboval v krabici. Usmál se a řekl: „Zavři oči mami.“
Poslušně zavřela oči, ale místo drobné pozornosti, kterou očekávala, jí břichem projela ostrá bolest. A další. Horká krev se ji rozlila po šatech. Otevřela oči a zjistila, že chlapec se stále usmívá a v ruce svírá špičatý předmět. Zhroutila se na podlahu. Chlapec se zatvářil jako by si nebyl docela jistý, co se právě stalo.
„Mami?“
Než ztratila vědomí, zmateně ho pohladila po kadeřavých vlasech.
A to si paní Časnačajová myslela, že z krabice vybrala všechny ostré kousky.

Přikrčená za plotem úporně zírám do oken stavení.
Mihla se tam postava, na zahradu se naštěstí nepodívala.
Teď! Honem!
Prosmykneme se pod plotem, urychleně se přesouváme do vybraného prostoru.
Uf, první.
Jsem zpět. Znovu rekognoskuji terén. Čekám na vhodnou chvíli.
Druhé přesunuté.
Znovu na výchozím stanovišti. Opět napjatě sleduji okolí, zda je vzduch čistý.
Teď!
Honem, ať už jsme tam, snad budeme aspoň pár dní v suchu. Kam zas běžíš? Pojď sem!
Ještě že mám ty koťata jen tři!
Nedívej se tam, řekla domácí za oknem. Myslí si, že o nich nevíme. Večer jim doneseme krmení. Ale teď se nedívej…

Rutinní záležitost. To říkali. Jen chvilka letu, žádné potíže, vyskočit, sbalit se, vrátit se "domů", podat hlášení.
Bylo to jako vrátit se do dětství. Jako snažit se udělat krok. Ten úplně první, kdy nevíte, jestli tím nezničíte svět. Adrenalin bují žilami, krev šumí v uších. V tu chvíli se cítíte nesmrtelní, můžete dokázat cokoliv. Ano, protože to bezvýhradně milujete.
Dokud se nepodíváte nad sebe, kde se dělostřelecký protiletadlový granát zavrtává do těla Dakoty, z níž jste vyskočili.
Ne, Nixi, nedívej se tam, křičí na něj jeho podvědomí. Nemůže odtrhnout zrak. Ruce zasvrbí, jazyk se vine k patru.
Už ji nechce.

Teraz sa nepozeraj, Harry. Je to pre tvoje dobro.
Viedol vnútorný boj. Tú novinu sa dozvedel len ráno. A on sa prehováral, že to vážne nemusí vidieť. Stačí, keď o tom vie.
Neprotivilo sa mu to. Ani náhodou. Ale už šestnásť rokov presviedčal seba a ostatných, že sa to nemôže stať. Len tak. Z princípu a zvyku. A ono sa to stalo.
Neodolal.
Napriek dlhoročnému presvedčeniu sa zmierene usmial, keď videl, ako sa jeho dcéra Lily objíma so synom Draca, Andrewom.
„Raz som ti povedal, že sa od radosti poserieš, keď dostaneš do rodiny Malfoya.“
„Necítiš? Stalo sa...“ uškrnul sa.

„... A tady vidíme tu střepinu, co tohohle chudáka oddělala,“ dořekl doktor Sališ spokojeně. Kurzistky reagovaly osmadvaceti „jéminánku“, pár i dávením.
Doktor rezignovaně zavelel: „Komu je nevolno, můžete jít ven, já to tady zavřu,“ a po exodu slepičince začal šít.
Při tichém „Pane doktore, nestálo ve vašem článku, že tohle odoperovat lze i v zákopu?“ leknutím nadskočil.
„Která vy jste? Počkat... můj článek?“
„Kučerová. Četla jsem samozřejmě všechny, jste přece můj nadřízený.“
„Podívejte, vy to nikdy nezjistíte, ale pod palbou málokdo funguje, jak má.“ Nádech. „Poslyšte... ve středu mám čas na soukromé lekce. Ale tam už mě, Kučerová, nevolno zajímat nebude. “

Vykoukla z okna, aby zkontrolovala holčičky hrající si na zahradě. Menší měla dlaněmi zakryté oči a druhá ji napomínala, ať se na ni nedívá, když čaruje. Mezitím rychle utrhla ze záhonu kopretinu a zlehounka ji položila sestřičce do vlasů.
Děvčátko si sáhlo na hlavu, a když nahmátlo kytku, radostně zapištělo.
“Teď já! Teď budu čarovat já,” volalo nadšeně. “Zavři oči.”
Usmála se a vrátila se k vaření oběda. Když dívenky po chvíli zavolala ke stolu, přiběhly dovnitř ověšené květinami jako luční víly.
Až mnohem později ji uvědomila, že taková červená růže, jakou měla ve vlasech Petúnie, nikde v okolí neroste.

"Co jste vyváděli?" zeptal se doktor jak prohlížel zlomenou nohu jednoho z kluků. Něco jenom zamumlali. Ne, nechtěli mu to říct. Ne, že se vlámali do starého domu, že viděli ducha, že pod dlaždičkou našli starou skrýš. Že když PODRUHÉ zavrzaly schody a ozvaly se tiché lidské hlasy, oknem doslova proletěli, aby se dostali pryč. Následkem byla zlomená noha jednoho z nich.
"Teď se nedívej." poradil doktor tomu zraněnému, jak mu píchal injekci proti bolesti. Kluk se jen bledě usmál. Radši než bolesti by se zbavil pocitu, že ta dívka před těmi lidmi UTÍKALA... Proč by se duch bál lidí?

„Budeš pikat první, dámy mají přednost,“ uličnicky se zakřenil. Ostatní jen přikyvovali.
„Hele, já nevím, kluci. Ten barák je už hodně starej a taky tu dlouho nikdo nebydlí. Můžeme třeba někam spadnout!“
On se ale dál usmíval. „Neblbni, bude to v poho! Přece jsi chtěla nějaký dobrodružství. Prostě se nedívej a my se schováme.“
Tak to udělala. Kvůli tomu jeho úsměvu.
„Deset, dvacet…“
Vrzání schodů a dusot kroků.
„Šedesát, sedmdesát…“
Bouchnutí dveří kdesi v útrobách domu. Mrazení v zádech.
„Devadesát, sto!“
Závan větru. Skřípot prken. Blízko.
„Už jdu!“ Hlas se jí trochu třásl.
Otevřela oči.
Přízračný rozšklebený obličej.
Socha anděla?

Geralt plavně přeskočil padlý kmen a skrčil se ve vývratu. Vedle něj se s kletbami skulil Yarpen Zigrin, s obličejem připomínajícím zelenou sedmu.
Pak nastal okamžik bezdechého ticha a pak naopak chvíle neurvalého hluku. Do vývratu dopadly kusy něčeho. Trpaslík zezelenal ještě víc, pak to nevydržel a začal za blízkým bukem bohatě zvracet.
Geralt se vydal směrem k epicentru. Okolní příroda získala podivnou výzdobu, vhodnou spíše do chrámu nějakého temného boha.
Gerald nohou šťouchl do jedné z hlav netvora. A když vyřezával jazyk, doklopýtal k němu Yarpen.
"Geralte, až ně příště řekneš: 'Zavři oči.', tak tě poslechnu. Zkurveně," odplivl si.