DMD č. 20. pro 20. 4. 2015. Téma: Sladká očekávání

He loves it when the wait is over and he finally feels the tip of his lover's cock push against his entrance, when he is allowed to spill himself in hot spurts of relief.
But what he loves most is the sweet, aching expectation that precedes that, as he waits tied up and aroused, sometimes blindfolded. Not knowing what's coming, what his lover has in store for him this time, is exhilarating – it makes him feel vulnerable, exposed, like a butterfly at the mercy of its captor.
So far, he’s never been disappointed by the sweet nectar he’s been given.

Prohrábl si vlasy a podíval se na hodinky. Výjimečně dorazil včas. Možná jsem tu moc brzo, pomyslel si.
Vrátil se zpět do TARDIS. Podíval se do zrcadla a ulízl si vlasy. Upravil motýlek a zastrčil košili.
Podíval se na psychopapír. Stálo to tam přesně černé na bílém. Datum, čas a místo. Všechno splnil a dokonce i najednou.
Nebyl zvyklý na ní čekat. Většinou čekala na něj. Sama mu říkala slaďouši, tak to čekání nemohlo být tak trpké. Tahle obrácená verze se mu ale nelíbila. Už pomalu ztrácel naději, když se dveře TARDIS otevřely.
,,Hello, sweetie!"
Přeci jen to bylo sladké.

Ach jo. "Budeš to potřebovat do života,," řikali, "žádný učený z nebe nespadl," řikali, "víš na kolik nás ten kurz s tatínkem přišel?"
Hmmmm... *listuje*
Dej na rendlík libru dobrého syrobu. A co je to ten syrob? A kolik je libra? Sousedka sice řikala, že 34 zlatek, ale zlato přece nikdo nežere, to už povídal starej pán Midas!
Klaď je na plech, jejžto jsi dříve byla potřela máslem a posypala moukou, kteroužto vybývající klepnutím na spodek plechu opět jsi sprášila...
ÁÁÁÁÁÁÁÁ!
*kuchařka letí do pece*
Blbá Rettigová!
*pláče*
Já ubohá, ubohá ježibaba, já se ten zatracenej perník snad nikdy nenaučim!

"Že Ježíšek existuje, jsme ho přesvědčili jen tak tak. Myslíš si, že uvěří i na zlatý prase?!" začala potichá předštědrodenní porada.
"Ale tak za pokus nic nedáme. Stejně jsme cukroví dobře schovali."
"Asi máš pravdu, půjdeme mu zítřejší dietu připomenout."
"Jonáši, víš jistě o zlatém prasátku."
"Jo," odpověděl zachmuřeně.
"Takže, jestli chceš zítra vidět zlaté prase, musíš držet dietu od dobrot."
"Tak jo."
To ale Jonáše neznali. Když ho na Štědrý večer našli, cpal si do pusy poslední drobet. Jen se vymlouval:
"Tak jste přece říkali, že jestli chci vidět prasátko, nemám jíst cukroví. A já žádný prase vidět nechci."

„Brandy, opravdu musíš každou chvíli loudit v pekařství koláče? Už zase máš šupiny od povidel!“
„Nevím, proč ti to vadí. Beztak by sis ten koláč dala taky!“
„Dala, nedala, to laskavě neřeš. Ostatně, jako co tě mladá Alice vidí?“
„Jako mouratou kočku. Jenže nejde o mě, ale o Alici.“
„Prosím?“
„Když ona tu práci nemá ráda, nudí se tam. Takže možnost potají něco podstrčit chudákovi číče jí na chvíli rozsvítí den. Vždyť ona na mě čeká!“
„Hm, jenže z tebe bude za chvíli kulatej drak. Povidlovej. Co takhle jí darovat kočku?“
„Proč? Mám lepší nápad. Pojď zítra žebrat se mnou!“

Když markýza z Caermagenu poprvé oznámila svému muži, že je těhotná, rozkázal vystrojit na její počest bál.
Oba se těšili na drobné stvoření a nakupovali výbavu.
Když se narodila dcera, daroval markýz své ženě perlový náhrdelník, se slovy, že příště se zadaří.
Když otěhotněla podruhé, pořádal se hon a hostina.
Druhou dceru uvítal markýz podstatně chladněji. Manželka dostala safírovou brož a promluvu do duše.
Třetí těhotenství tajila. Když mu jej konečně oznámila, vzal ji i dcery na dva týdny do města. Oslava se měla konat až po porodu.
Nikdy k ní nedošlo, protože markýz nepřekonal hořké zklamání ze třetí dcery.

Takový krásný den, teploučko, po náplavce chodí všichni svobodní pánové z Prahy a ta ženská si umíní, že půjdeme do kavárny! Nechtěla jsem, ale nedala si říct, tak jsme holt šly. Dám si tedy aspoň něco na zub. Objednaly jsme si a ona hned začala brebentit. Jenže já ji moc neposlouchala. Něco mě totiž napadlo.
Kromě nás tu seděli akorát dva pánové zabraní do rozhovoru. Tedy mluvil spíš jen ten starší, mladší přikyvoval a tvářil se nezaujatě. Zasnila jsem se. Co kdyby…
Tak ne, ti dva odcházejí. A já jsem tolik doufala, že by kolem sebe mohli začít metat koblihy.

Na brehu sa zhromaždili zvedaví pozorovatelia, rekrúti, ktorí možno nikd nevideli súboj mágov, km sa nimi nehemžilo ich územie, ich polia a usadlosti.
Trevelyan si bytostne uvedomoval ich uprené pohľady, vpíjali do seba predchádzajúce ukážky moci, ich stratégií a taktík, s nie priateľskými úmyslami. No museli sa vedieť brániť, seba a svoje rodiny.
"Nepremýšľaj toľko," donieslo sa k nemu od súpera, uškrnutého Tevintera. I on sa pousmial.
Vrhol po ňom ohnivú guľu, čo bolo v Kruhu zaužívané. Dorian, samozrejme, to nevedel. Odvetil svojsky, navôkol vzbĺkla stena plameňov.
"Radšej mysli na odmenu, ktorá bude patriť víťazovi," nadhodil.
Ľad sa zase zablysol.

Když se Ferdinand ráno vzbudil, byla tam hora. Tyčila se výš, než dohlédl, přesto by přísahal, že tam snad vyrostla přes noc. Strmá, nebezpečná, lákavá.
Další den svolal pár přátel a vydali se horu zdolat. Cesta to byla náročná, nohy se jim bořily a slunce nemilosrdně pálilo.
„Co asi bude nahoře?“ tu otázku nikdo nevyslovil, ale vznášela se mezi nimi jako mýdlová bublina.
A potom to šlo rychle. Poslední klopýtavé kroky, vrchol, padnout na kolena a chvíli hledat ztracený dech.
Náhle Ferdinand zavětřil.
Ochutnal horu.
„Kluci, ta hora je jídlo!“
Ten cukr se mi do mraveniště opravdu vysypal pouze omylem.

Jeníček s Mařenkou se ztratili v lese. Nebylo divu, když jejich orientační smysl byl používán jen k nalezení cesty k televizi. Jeníčka buclaté nožky sotva nesly, stejně jako Mařenku ty její kostnaté. Oba už umdlévali, když tu v lese cosi zavonělo a objevila se před nimi chaloupka, světe div se, celá z perníku. Jeníček zapomněl na svou nešikovnost a vyškrábal se na střechu, kde, cukrovka necukrovka, ukousnul naráz celý komín. To Mařence zamrzl úsměv jen co zjistila, že na CELÉ chaloupce není ANI JEDEN perníček dietní. Zlá baba se vyklonila z okna a když ty dva viděla, přešla jí chuť.