Volanie divočiny

Obcházel mrtvé tělo tak dlouho, až kolem něj udusal všechen sníh. Pořád čekal na sebemenší pohyb, sebemenší náznak, ale věděl, že zbytečně. Tělo jeho pána bylo studené a tvrdé jako umrzlá zvířata, která tu a tam po lesích nalézal. Přesto ještě dlouho bděl u jeho boku. Kňučel a tiše vyl.
Když se druhého dne připojil k vlčí smečce, poznali, že se něco změnilo. Žár v jeho očích byl jiný. Už to nebyl pes. Jeden z vlků se na něj vrhl. Měření sil trvalo jen pár okamžiků, než útočník s kňučením ustoupil. Ostatní vlci se sotva pohnuli. Bylo rozhodnuto. Omegou nebude.

Bežal po čerstvej stope; los tadiaľto musel prejsť celkom nedávno. Bežal po snehu plavným vlčím behom a nozdrami dychtivo nasával jeho pach. Lovec a jeho korisť.
V takýchto chvíľach zabúdal na všetko, čo ho kedy pojilo k ľuďom. Domácnosť sudcu Millera v slnkom zaliatej Santaclarskej doline bola menej než hmlistý prelud. Striasal zo seba všetko, čo po stovky generácií ľudia vštepovali jeho druhu a hľadal si cestu proti prúdu času, späť k svojim vlčím predkom. Láska k Johnovi Thorntonovi bola posledným putom, čo ho ešte pridŕžalo pri ľudskom ohni. Ak sa toto puto preruší, praveká šelma v Rekovi zvíťazí natrvalo.