DMD č. 26. pro 26. 4. 2015. Téma: Naděje umírá ráno

Maybe…
Maybe they will not fight, after all. There is just fourteen of them, surely Thorin can’t think they would stand a chance.
Dís didn’t want to fight. But at the same time she longed for fight, to defend what is theirs… hers. Erebor.
She gulped when she saw the armies that came to their defeat.
This would be madness…
“Will you have peace... or will you have war?”
“Brother…” she whispered.
It seemed.. there will be a peace. At last.
But then the raven came, with the first ray of sun.
“I will have war.”
Dain is here.
Darn.

Je to jen sen. Ošklivá noční můra. A protože to vím, snažím se tím projít bez větších problémů. Usmívám se, i když uvnitř hluboce pláču. Dělám to, co se ode mě očekává.
"Cvoku," zavrčí jedna z nich, když mě mine na chodbě. Divím se, že mě neudeří. Udělala to už mnohokrát. Jednou mě zbila tak, že jsem se pak nemohla ani postavit. Vlastně ani dýchat.
Bolí to ale vždycky jenom chvilku. Než se rozvzpomenu, že se mi to vlastně jenom zdá.
Je ráno a já se právě probudila. Nebyl to sen. Jsem pořád tady.
A z oken ty mříže nezmizely.

Večer jsem šel spát s tím že jakmile se ráno vzbudím, zjistím že uplynulé dva dny se mi vlastně jen zdály a já se probudím ve své posteli v chatě po strýci Damiánovi s jediným problém, jak se zbavit pavouků na půdě.
Celou noc jsem sebou pohazoval z místa na místo, jak jsem neustále viděl hostinského Kozáka přes hlavneň.
Ráno jsem se vzbudil do krásného tichého dne. V hlavě mi tepalo a krk jsem měl opuchlý až mne bolelo každé polknutí. Bohužel jsem zjistil, že poslední dva dny se mi nezdály. Nebolet mne tak strašně v krku, křičel bych hrůzou.

Není možné, aby měli pravdu!
Jsou to přece jenom báchorky na strašení turistů!
Ale...
Zásuvka ti přirazí ruku a poláme prsty.
Voda z kohoutku tě opaří. Bublavě se směje a hltavě polyká tvou krev.
Ze zrcadla na tebe hledí tvoje tvář. Šklebí se a s jekotem si vyřezává oko.
Z postele na tebe hledí tvá mrtvá milenka. Bezhlavá.
Pak se probouzíš. Byl to jenom sen!
Skáčeš z okna přímo do vln.
Zoufale plaveš, až konečně vyčerpán staneš na břehu.
V dálce vidíš město.
Běžíš.
Vzdaluje se.
A pak se probouzíš znovu.
Je ráno.
Pokoj 1408 se ti směje do očí.

Nad oceánem svítá. Nad jeho nekonečnou plání letí osamělé letadlo. Každému z okénka vykouknuvšímu pasažéru musí být divné, co tam letadlo dělá. Vždyť mělo být nad pevninou! Ti bystřejší ještě postřehnou úplně opačný směr letu.
Nikdo neví, zda jim to byl palubní personál schopen vysvětlit, zda nějak komunikoval kapitán, možná strůjce celé situace. Jisté je jedno. Každým okamžikem se snižuje naděje, že letadlo doletí na nějaké místo pro možné přistání.
Letadlo stravuje poslední litry paliva, katastrofa je neodvratná. Za pár okamžiků stroj dopadne na hladinu a zmizí pohřben v hlubinách oceánu. Píše se 8. březen 2014 - tento MDŽ začíná tragicky.

Byl chronicky nevyspalý.
Žádný div. Organizace provozu jednotky (nové jednotky, nová organizace – nic takového tu předtím nebylo; sice všichni přišli z armády, používali armádní strukturu, ale jinak bylo všechno tak... nové!) zabrala spoustu času. Sehnat ubytování. Rozpisy hlídek. Zásobování. Latríny (ty poslal kopat provinilce, kteří se vždycky našli). Dezertéři. Nad těmi nezbylo než mávnout rukou. Jejich problém, už je nikdy nepřijmou zpátky.
Na vlastní výcvik mu skoro nezbýval čas.
Každý den vstával v pět. Jen tuhle neděli si možná přispí...
Ve čtyři třicet se ozvalo zaječení.
Racek se zvedl. Nikdo jiný než on to řešit nebude.
Nepřispí si.
Snad zítra.

Mám totiž novou drogu...
JÍDLO!
Jeho odpírání nefunguje, ptáte se?
Pokusy a omyly...
Například zítra chci od rána držet půst. Ale proč jsem nakoupila, jako kdybych čekala třicetiletou válku...?
Přece to nevyhodím!
Aspoň se zdržím sladkostí!
Ale poloprázdný obal od čokolády mě už dopoledne usvědčil ze lži.
Byla přece zdravá! Bez cukru!!!
A pak, když nemám aspoň jednou za den něco sladkého, jsem agresivní a nenaplněná.
Víte, jak ten kus žvance krásně zaplácne to hlasitě hledající prázdno tam uvnitř...?
Ztrouchnivělá vůle oddaluje nevyhnutelné jako návštěvu u zubaře...
Překonám se!
...Ráno naděje končí v záchodové míse.
Když to nejde po dobrém...

Když přistoupila Marta s dětmi, někteří jsme trochu ožili. Eliška brebentila o tom, jak bude po prázdninách žákyní třetí bé, Matýsek zas o tom, že bude taky školák. Několikrát se nechal ujistit, že ho ségra bude chránit a kamkoli on půjde, půjde též.
Pak přišla ta nehoda. Vidět pětiletýho kluka umřít mámě v náručí bylo fakt drsný, asi stejně jako vidět policistu vracejícího plyšového králíčka na mrtvé tělíčko nebo sedmiletou holčinku transportovanou do nemocnice.
Nejspíš kvůli zraněné noze jsem byla vzhůru dávno předtím, než školákům začíná vyučování. Někdy tehdy mi zazvonil telefon. Marta volala, že Eliška svůj slib Matýskovi dodržela.

Elinor zkroušeně pozorovala svou sestru.
Odmítla pléd, odmítla pomoc, odmítla mluvit. Plakala a plakala a skrz ty slzy se pokoušela být hrdá. Každý jiný by řekl, že je teatrální. Elinor věděla, že Marianne to jinak neumí. Nikdy ji nemohla milovat víc. Věděla, že její srdce je nastokrát zlomené a chtěla jí dát své. Bolelo ji, že ještě doufá a že dostane sto dalších ran.
Marianne ztuhlým zápěstím vykroužila poslední písmena. Neléhavá, vytlačená do papíru. Ukápla jí další slza. Mrzelo ji, že vzbudila Elinor. Věděla dobře, že ji trápí. Jí by nikdy nechtěla ublížit.
Vzdala se naděje, ještě než dostala odpověď.

Deset hodin a hurá do postele. Krásných osm hodin spánku přede mnou. Teď už jen spát a hezky si odpočinout.
Bouchání o patro výš. 0:30... No nic.
Hudba od spolubydlícího. 2:00 Eéééh. "Hele, já zítra vstávám do práce, co ty?"
ZÁCHOD ZÁCHOD. Co? 4:15? To už není vtipný. Dobře, dvě hodiny, ještě mám dvě hodiny k dobru.
Kočka škrábe na dveře. Ty bestie! Já za hodinu vstávám. Tak už si konečně lehni. Tak, ležet a spát!
Druhý spolubydlící přichází z noční 5:30 Sakra, to nemůže být trochu potichu? Ještě půl hodiny, půl hodiny můžu spát.
6:00 Ufff, zase zatracený pondělí.