DMD č. 26. pro 26. 4. 2015. Téma: Naděje umírá ráno

Bylo deset večer a ona už dobrých patnáct minut hypnotizovala svůj mobil.
Zvoň. Zvoň. Zvoň.
Říkala přece, že dneska zavolá. Vážně potřebovala kamarádku a byla si téměř jistá, že našla tu pravou. Teď tady seděla v pyžamu s předoucí kočkou na klíně a snažila se přijít na to, kde udělala chybu. Znali se přece už pár měsíců, dala se s ní do řeči, vyměnili si čísla...
Vydržela to ještě půl hodiny. Pak si řekla, že kdo pozdě spát chodí, sám sobě škodí, a že naděje umírá, až ráno.
***
Ráno jako první popadla mobil. Žádný nepřijatý hovor. Stejně to nemělo budoucnost.

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či ešte stále na ňu čakáš.
- Jarík môj, už veru nečakám. Celý týždeň som čakal, ale dnes ráno som všetku nádej stratil.
- Nechytaj hneď valašku, Pištík môj, veď nie je všetkým dňom koniec. Možno ešte niekedy bude.
- Jaj, starý môj, ale tento rok sa jej už veru nedočkáme. A neviem, ako bez nej do ďalšieho vydržíme.
- Neboj Pištík, ak nám Anča slivovicu od predsedu nedonesie, zájdeme do mesta, nakúpime jablká a vypálime si vlastnú. Veď by to nebolo po prvý raz.

Když jsem byla malá, nocí jsem se bála. Všechny ty zlověstné tvary ve tmě, kde se schovávají příšery a sežerou mě, pokud neumřu dřív hrůzou.
Teď noci vítám, jejich milosrdnou tmu, která mě konější, když pláču a nikdo to nevidí, která přikryje realitu a dovolí mi doufat, že mám ještě čas, že se něco změní... a když mám štěstí, přináší i sny.
Čeho se bojím, jsou rána. Kalné prstíky svítání a pak kruté světlo, které škodolibě ukáže úplně všechno tak, jak to je, žádné nalhávání a žádné stíny pro poslední zbytky nadějí.
Nejhorší je, že já pak musím žít dál.

Na mrtvou naději vám nikdo úmrtní list nevystaví, říkával Bohouš. Ten chlap byl úplnej cynik, ale, koneckonců, co jinýho taky při svý práci mohl bejt? Dyť von ty lidský naděje pohřbíval den co den, a o víkendu klidně třikrát! Pokaždý jsme nad těma jeho kecama mávli rukou. On se chechtal a objednal dalšího ferneta.
Teď si tak říkám, jestli z něj náhodou nemluvila zkušenost. Poprvý v životě mu rozumím. Koukněte na to. Pondělí. Venku chcanec. Já tak doufal. Celou pitomou neděli jsem se vydržel nepodívat!
Popelář Standa zmuchlá oranžový nevýherní tiket a s povzdechem ho zahodí.
Tak zase do práce…

"A nevzdám to a nevzdám," vedla si paličatě svou. "Budu se držet zuby nehty. Teda ani jedno nemám, ale kdybych měla, tak..."
"Hele holka, ty jsi nemožná optimistka. Nedá se tu dejchat. Za chvíli se začnem dusit a sípat, bude nám blbě a možná budem omdlívat. Já se stěhuju za jiným křenem, a jestli neuděláš totéž, špatně skončíš. "
Pes na své ranní procházce proběhl komplikovaným křovím, zastavil se a packou si zuřivě přejížděl po krku.
Hurá! Podařilo se. Ten odporný smradlavý obojek proti blechám, ze kterého se mu dělalo zle, je dole.
Blecha schovaná za pravou lopatkou si procítěně oddechla.

Utábořili se jako obvykle pod vysokým smrkem. Skupinka se od včerejška znatelně zmenšila, což se projevilo na celkové atmosféře. Zatímco se někteří snažili usušit u ohně promáčené věci, jiní rezignovaně hleděli do tmy.
Soják s Mutrochem a starým Hlínou se dle úmluvy ohlásili trojím zahouknutím a poté se vmžiku jakoby zhmotnili z šera. "Ráčí si páni bandité přát kule obyčejné či začartované?"
"Či snad něco pro zahřátí?", doplnil Mutrocha úlisně starý Hlína.
"K čertu! Tohle nejsou oni", špitl Soják. "Princeznu Leokardu musí držet v zajetí ta druhá část bandy. Vzhůru na cestu. Naděje na výplatu odměny umírá až zítra ráno."

„Už se tomu nemůžete vyhýbat!“
„Jste jediný, koho se bojí. Jediný, kdo ho dokáže zastavit, než...“
Myšlenky mu vířily v hlavě v divokém šíleném tanci.
Jediný, kdo ho dokáže porazit?
Stačilo by pár slov, pár slov, která pro mne snad dávno pečlivě schovává, a sám bych prohrál, tisíckrát hůř než on!
On přece není... Chtěli jsme lepší svět, chtěli jsme... Možná sám nevidí...

Ráno.
Nechám odpověď na ráno.
Možná to nedojde tak daleko.
Ještě není tolik zle.
Probudil ho šelest stovek sovích křídel.
Inkoust vzkazů měl krvavou, pelyňkovou pachuť.
Pandořina skřínka se otevřela dokořán, a žádná naděje v ní nebyla.

Zapiješ léky, srovnáš polštář, zhasneš. Položíš hlavu a už se hemží. Stovka nápadů, které si nezapíšeš. Zástup přání a nadějí. Nemáš zrovna černý týden, není třeba zakládat si na můry. Sny, co nejsou sny, znějí nádherně reálně. Tak snadné. Hladce příjemné.
Budík počtvrté cvrliká. Teď už vstát musíš. Protáhneš se, až se ti klepou prsty. Nasadíš brejle, mžouráš kolem. Mají jepičí život, jejich křehké šustivé kostry se válejí všude. Rozhrneš je a vklouzneš do pantoflí. Povinnosti života nepočkají a ve jménu mrtvých se bojuje po celá staletí.
Tedy do boje za naděje i dnes, ať se večer mohou zrodit znovu.

Začalo povstání, jaké Země ještě nikdy nezažila. I z té nejposlednější díry vylézali zubožení lidé, sháněli se po zbraních a vyráželi bojovat za svobodu svého druhu.
Zraky Vortigauntů se mezitím upíraly ke kráteru, jenž zůstal na místě nechvalně známé věznice. Celý večer a celou noc prohlížely částečně dezintegrované trosky a hledaly muže, v jehož jméně to celé začalo, leč nenalezly ani páčidlo. Světem se nesla teskná píseň, již lidé svýma nevyvinutýma ušima vůbec neslyšeli, a mimozemšťané se slábnoucí nadějí prohledávali nejen fyzické trosky, ale nahlíželi rudýma očima i do přilehlých dimenzí.
Nad ránem už bylo jasno: Gordon Freeman se vypařil.

Přestože Lorda Křiváka, příslušníka jedné z nejurozenějších Ankh-Morporských rodin vedli uličkou z cely smrti, necítil strach. Měl totiž Naději. Včera ho navštívil Vetinari, a měl s ním dlouhý rozhovor, a právě naděje byla jeho hlavním poselstvím.
Když zahnuli za roh, stál tam Vetinariho osobní sekretář Važuzel.
"Patricij vás nechává pozdravovat." prohlásil, a lord Křivák si pomyslel, že je tady konečně vytoužená milost. Ale Važuzel pokračoval: "Vzkazuje, že si máte užít popravu a pozdravit svého anděla."
Křivák se zastavil, na tváři se mu usadil šokovaný výraz plný zděšení.
"Ale on včera říkal, že mám naději!"
"Chtěl vám jen dopřát klidný spánek."