Barbarič a Stein (Juraj Červenák)

"Už je konec?" zeptal se Elánius.
"Ano," odpověděl Severus, "těším se domů, tady je to počasí tak nemožně stálé..."
Petronel si nepřítomně oškubával křídlo.
"Mně to bude chybět. Letos jsem ani nebyl za blbce."
"Nebuď smutný, košiláči," těšil ho Uriáš, "třeba napřesrok zase budeš."
"Vy chcete pokračovat? Neříkal jsem už loni, že to nemůžeme trpět? Musíme to zarazit! A basta!"
Kapitánova pěst dopadla. A trefila. Klávesnici. Zajiskřilo to a vyvalilo se trochu dýmu.
Geralt mlčky vytáhl náhradní a obrátil se na Steina.
"Co vás pořád žere? Mohli jsme dopadnout hůř! Takže vychladněte a zakazuje se vám třískat do věcí. Kapišto?"

Stříbrnou skálu pomalu zasypával sníh, ale v síni bylo teplo a útulno. Oheň pomalu stravoval buková polena a do praskotu a šumotu zazníval tichý hlas paní Magdaleny, prozpěvující si písničku.
Do jejího zpěvu vpadly dva mladé hlasy Johanky a Anežky.
"Je nám líto, máti, nemáme."
"Co se dá dělat," řekla paní Magdalena a trochu vyčítavě pohlédla na manžela.
Ten se pokusil ztratit v křesle.
"Jakmile ta vánice povolí, dojdu si pro kus jasanu a kolovrátek spravím," zabručel.
"I vy musíte uznat, že tohle není ono."
Vskutku, vrčení dvou kolovrátků něco chybělo. Vřeteno, dovezené zdaleka a ze vzácného dřeva, kolovrat nenahradí.

Tušila, že ju čoskoro odhalí. Urobí však všetko, aby prežila.
Usadila sa do kresla a poslala vyšetrovateľovi koketné pohľady.
„Ohľadne vraždy Vášho manžela...“
„Nesadnete si, pane?“ Akoby ledabolo sa naklonila a odhalila hlboký dekolt s bujným poprsím. Zmyselne pohodila vlasmi a rukami položenými na nehanebne skrátených šatách sem-tam odhalila holé stehno.
Túžba po turkobijcovi silnela. Lomcovala ňou žiadostivosť, ale on odolával.

Verný svojmu menu odpovedal kamenným pohľadom, hoci v ňom vrelo pobúrenie a odpor. Keby nešlo o vysokopostavenú šľachtičnú, okamžite by pochodovala do klietky hanby.
Prekukol jej úmysly. V duchu zahromžil, aj zaúpel.
„Prosím, Bože, chráň nás pred takýmito diablicami.“

Lékař byl doporučením pro své řemeslo. Vysoký, postavy silné a i když byl starší než kapitán, člověk by mu hádal o deset let méně. Pohodlně u něj přespali a ráno mínili pokračovat dál. Avšak do loučení se do světnice vřítil mužský s děckem v náručí.
"Doktore, pomoz!"
Chlapec byl ošklivě potrhán.
"Skutálel se do Čertovy rokle!"
Lékař mužského vyhnal ze světnice a pohlédl na Jaroše.
"Mohl byste mi asistovat?"
"Jistě."
Seržant byl jako vždy chladný a klidný, ale Matěj si povšiml lesku v jeho očích, když spatřil lékařovy rozmanité nástroje.
Co jen v nich bylo? Zvědavost? Touha? Nebo něco silnějšího?

"Kapitáne, to snad nemyslíte vážně," Matěj se tvářil, jako kdyby si Stein oblékl režný pytel.
"Co?"
Barbarič se rozmáchl rukama.
"Vy. Celý. Copak nevidíte, že se ve společnostech vyjímáte jako pěst na oko?"
Stein se zamračil.
"Nevím, co je komu do toho, co mám na sobě."
"Prosím, dovolte mi aspoň nějaké úpravy, vždyť jdeme mezi vysokou šlechtu! Opravdu chcete vypadat jako zaostalý venkovan?"
Kapitán si sice bručel pod vousy, ale nakonec dovolil.
"Poslouchejte, Barbariči," prohlásil nakonec a uvolňoval si hrdlo, svírané okružím, "jestli jste ze mě udělal šaška, vyřídím si to s vámi."
"Věřte mi, kapitáne, v módě se vyznám."

"Doufám, že si uvědomujete, jaké máte štěstí, Jaroši!" prskal kapitán a vztekle se obouval.
"Jsem si toho vědom, kapitáne," odvětil Bohdan Jaroš, který na slavnost nebyl pozván.
"Měl byste v kostele zapálit svíčku!"
"Přestaňte zdržovat a pojďme!" řekl Matěj a vyšel na chodbu.
Stein stiskl rty a vyšel za ním.

Slavnost byla již v plném proudu, oba byli obklopeni neustálým rojem dívek a žen, které, bůhví proč, shledávaly jejich práci uchvacující.
"Pánové, dovolte, abych vám představil vaši nejhoroucnější obdivovatelku," ozval se hostitel.
Před nimi se tyčila žena. Tmavorudá barva jejích šatů jen přidávala na její majestátnosti.
"Paní Droběna z Outlova."

"Máte místo mozku plevy! A rovněž se divím, že do vás ještě neuhodil blesk!"
Kapitán Stein zuřil jako Luciper sám. Notář Barbarič mu záviděl. Vztek zahřívá a Matěj by teď za trochu tepla dal svou duši. Takhle mohl jen přikládat polínka pod kotel kapitánova vzteku tím, že přikládal další použitelné kousky kazatelny, vzácné to práce z čtrnáctého století.*
"Neznabohu!"
"Ale kapitáne, kostel je napůl rozpadlý a ta kazatelna je víc dřevomorka než dřevo."
"Kacíř! Věděl jsem to vždy! Jste kacíř a měl byste skončit na hranici!"
"Cokoliv, jen když mi bude teplo."
Steinovi i Barbaričovi spadly čelisti.
Promluvil Bohdan Jaroš.

Stein netušil, prečo sa zobudil v tmavej, páchnucej miestnosti, navyše bez zbraní.
Postavil sa, ale hneď zastenal. V hlave mu dunela vari celá artiléria. Nečakal, že ho pijatika v hostinci tak zmorí.
Napriek bolesti sa porozhliadol. Žiadne dvere, len schodíky, skrz ktoré doliehal hluk. Zachmúril sa a hoci koleno protestovalo, začal stúpať. Zvuky ho zaviedli do neveľkej, slabo osvetlenej miestnosti. Keď nazrel dnu, strnul hrôzou. Zaklial a prežehnal sa.
Jaroš s Barbaričom boli do pol pása vyzlečení, pripútaní k múru. Krčmár s manželkou, obaja nahí, ryčali a lascívne okolo nich tancovali.
Stein si odpľul, zaťal zuby a vtrhol do miestnosti.

"Pánové, povídejte."
Arcikancléř Výsměšek se tvářil spokojeně. V jeho případě to byla místa, která nechtěla, aby tam vůbec vkročil a když, aby byl jeho spánek dlouhý a jeho probuzení daleko a vlastně raději jinde.
Severus se zatvářil a pak se zamyslel.
"Snad... dům Malfoyových."
Kapitán Stein do sebe hodil další pohár.
"Mám vyjmenovat všechna?"
"Ne. Bychom tu byli do rána."
Geralt maloval do rozlitého vína roztodivné obrazce.
„Thanedd. Už nikdy. A pak...“
Obrazce se slily v jediný. Vilgefortz.
"Oh, chápeme. Veliteli?"
"U mně jde o čas, místo je mi jedno."
Zraky se upřely na poslední osobu v místnosti.
Rogan spal.

"Já jsem vážně nemyslel nic...," omlouval se Barbarič a zároveň se vymotával z těžké kožené plachty.
"Nemyslel! To je to, co neděláte!" vztekal se Stein, který jen stěží nerozsekal výše zmíněné svým palašem.
Jaroš mlčel a snažil se na troskách světa vystavět novou civilizaci. Tedy najít všechny stanové tyče a srovnat plachtu.
Kapitán ještě chvíli zdatně konkuroval Etně v nejlepších letech a pak odešel z tábora.
"Já opravdu nechápu, jak jsem to mohl..."
"Udělal jste čtyři chyby," řekl Jaroš a názorně ukázal, jak správně se má takový veliký stan, do kterého se vejdou tři osoby plus zbraně a zásoby, postavit.