Křivdy z hlubin brdských hvozdů (vlastní fandom)

Krabička s popelem skončila prozatím zapečetěná v kapse. Je třeba rozhodnout, co dál.
"Měli bychom ho najít. Najít a zamezit mu, aby se dál pokoušel o to, oč se pokouší." Řekl Karl, když zakryl ohniště žulovým kamenem přivaleným z kraje rybníka.
"Potřebujeme třetího. Vím o kouzle, kterým ho můžeme lokalizovat. Ale musíme být tři." Odvětil Česťa a vytáhl z kapsy dýmku.
"Tři? Běžně bychom řekli Milanovi."
"Co Zbyšek?"
"Toho nenajdeme, znáš ho. Václav?"
"Leží v nemocnici se zápalem plic."
Chvíli mlčeli. Česťa nacpal dýmku a zapálil ji. Karl ho tiše pozoroval. Oba věděli, kdo zbývá. Oba se to zdráhali navrhnout.

Bys nechtěného, zlého, či nepřirozeného se nadobro zbavil, očisti jej ohněm a kouřem bylinným. Popel pak pečlivě shrab, a zem, na níž zlo shořelo, svěcenou vodou pokrop a těžkým kamenem žulovým zakryj. Zbytek popela do nádoby vlož, býlím ho zasyp, by zbytky zla vyléčilo. Pelyněk klásti jako prvý se musí, by hořkost do sebe vzal, pak šalvěj, by léčivá síla popel očistila, meduňka pak zjitření uklidní. A nakonec prach z chmýří bodláku mariina, by Boží síla tvé konání požehnala. Nádobu pevně uzavři, voskem z vypálené svíce kostelní zapečeť a v nejhlubší místo ji ukryj, by ji nikdy nikdo najíti nemohl.

Karl s Česťou vystoupí na břeh a vyberou místo pod hradbami Horymíra, kde je ochranná magie města nejsilnější.
"Vyvolávat démony je jako nakládat třeba tučňáky. Jakkoliv dobře to uděláš, je v tom něco zvráceného. A vždycky je v tom nějaký háček." Opatrně vytáhne olověnou krabičku. Olovo, jeden z nejdominantnějších prvků zdejšího zrudnění, odstíní skoro všechno.
"Dal mu možnost to stvořit a připoutat k téhle zemi přes papír a barvu. Bohudík."
Vytvoří hranici, zapálí ji, do ohně nasypou byliny a obětiny. Česťa otevře krabičku, pak, dřív než se stačí příšera zformovat, ji otočí dnem vzhůru a vysype do plamenů dílek puzzle.

Ráno přivítalo obyvatele podvodního domku slunečními paprsky zlámanými vodou. Veronika se s Karlem a Česťou posadila k čaji a vyložila jim svůj příběh. O krásném kamarádství, o první puse, o posedlosti, ve kterou se přátelství a první láska změnili. O strachu večer usnout, o nemožnosti mu uniknout, o sledování, napadání, jizvách na těle i na duši. Koktala, šeptala, plakala a zalykala se.
Oběma mužům čela halily chmury, když jí pak vyložili svůj plán. Plán, který zahrnoval jejich odchod - nebezpečný, bláhový plán.
Mlčky pak sledovala, jak si sbalili nejnutnější věci a odešli.
Zůstala sama. Na dně rybníka a na dně sil.

Všichni ho podceňovali. Když mluvil o svých plánech, převraceli oči k nebi, poplácali ho po zádech a mysleli si, že je blázen. Ale on jim ukáže. Hlavně jí.
Stačil dostatek vědomostí, potajmu posbíraných v nejhlubších zákoutích knihoven, dostatečně pevná a jistá ruka - vytrénovaná malováním stovek obrazů, které ho nikdy neuspokojily - jistý hlas, který by odříkal vzývací formule bez zakoktání nebo zaváhání a úkol bez slabých míst. Skutečně ho podcenili. Měl všechno.
Dva pentagramy, pro něj a pro jeho služebníka, evokace, kterou by odříkal kdykoliv bez přemýšlení a bylo to.
"Čeho si ode mě žádáš, pane?" Řekl démon a uklonil se.

šplouchání vlnek vody
"Myslím, že část té síly byla démonická."
skřípění židle po podlaze, cinkání porcelánu
"Vypadalo to trochu jako medvěd, trochu jako démon, trochu jako zombie."
šustění stránek knihy
"A síla?"
povzdechnutí
"Neskutečná. Kdyby nebylo vody, nejspíš by mě to dostalo. Je to rychlé, je to smrtící."
tlumené zvuky vodních živočichů
"Veronika spí?"
kroky
"Spí."
"Milan neměl šanci, je to jako by ho trhalo na kusy několik kouzel najednou."
"Černočerná tma."
"Přesně."
klepnutí hrnku o stůl
"Budeme muset ven. Zabít to, nebo alespoň oslabit."
"To nebudeme muset. Stačí přetrhnout spojení, které to má s tímhle světem."
"Vymítání?"
"Nebude potřeba..."

První školní den. Máma pláče kdesi za mnou, soudružka učitelka před tabulí něco vykládá, ale já neslyším ani jednu. Protože vedle mě sedí holčička s rezavými copy a sprškou pih na nose a naše ruce se potkávají v obrovském kornoutu se sladkostmi, který přivezl táta. Její dotek pálí, jiskří, laškovně lechtá. Magie. Konečně!
První školní den. Jiná škola, jiní lidé, jiný svět. I Veronika je jiná. Stále má rezavé vlasy a spršku pih na nose, ale naše ruce už se nedotýkají, neusmívá se na mě, nedívá se mi do očí.
První školní den. Vysoká. Dělá, že jsme se nikdy neznali.

Cítil se vyčerpaný. Tak strašně vyčerpaný. A kvůli čemu? Pyrrhovo vítězství! Hořkokyselé na jazyku. Jeho výtvor fungoval. Zasáhl, kde měl. Někoho zabil. Ne někoho. Nejbližšího člověka, kterého měla. Ale přimotal se k tomu někdo další, někdo, kdo jeho výtvor odrazil a ukradl mu odměnu. Chrání ji magií, silnější, než jakou kdy viděl.
Ale každá magie se dá porazit. Nebo obejít. Zničí je, zabije, rozsápe a na jejich ostatcích postaví chrám, kde bude Veroniku uctívat. Nebude mít kam jít, o to se postaral. A až jí nezbude nikdo jiný, přijde k němu. Připlazí se. Poražená. A bude prosit, aby ji miloval.

Popadnout dech, zakroutit hlavou nad přehnanou péčí, svalit se do křesla, roztřepané ruce uklidit z dohledu.
"Tak?"
"Prohlídnul jsem Milanovo dům, kromě útoku žádné stopy, a vrátil se k tělu. Našel jsem u něj jen kapesník a jeden kousek puzzle, nic víc. Pobral jsem to a vyrazil sem. A pak to začalo. Než jsem se dostal do rybníka, málem mě to zabilo."
"Snažilo se to projít ochranami. Hladinu jsem zapečetil."
"Vím. Obávám se ale, že to neodejde."
"Ale co to vlastně je?"
"Nemám ponětí. Je to jako zhmotněná noční můra. Toho hajzla, co to vyvolal, bych rád dostal do rukou."

Karl cítí, když Česťa vstoupí do vody. Jeho přítomnost zavoní zemí a květinami. Spokojeně si povzdechne, je rád že jsou konečně všichni v bezpe...
Domem otřese rána jako z děla. Karl vyskočí na nohy, poslouchá vodu, oči protočí do hlavy, to aby viděl. A vidí. Hladina rybníka poskakuje, vlní se, rezonuje. Něco na ni útočí, doráží, nebo spíš na Česťu, který se snaží doplavat k domku.
Karl sáhne do záňadří, do váčku na krku. Vytáhne prastaré runové kameny, vtlačí je do míst na stěnách, kam právoplatně patří a kde nikdy nebyly potřeba. Bušení ustane. Dveře se otevřou, Česťa vpadne dovnitř.