Křivdy z hlubin brdských hvozdů (vlastní fandom)

Příběh Česti, Karla a Veroniky. Příběh o lásce změněné v něco úplně jiného, bolesti, smrti, osudových rozhodnutích a magii. Číst (snad) můžete zde: Křivdy 2018
Byla bych moc ráda, kdybyste se ozvali, pokud odkaz nebude fungovat, jelikož vše dělám na mobilu, není to zrovna snadné. ;)

"Já nesouhlasím." Řekne Veronika.
"Máš k tomu co říct, smrtelníku?" Zeptá se démon a Viktor může mluvit.
"To nemůžeš, Veroniko, Proboha! Co ti zbude, když odejdu? Já jsem..." Démon ho znovu umlčí.
"Co, Viktore? Zákon?! Jsi vrah!" Vyprskne Veronika a Viktor vidí, jak se její pohled zatvrzuje.
"Dobře tedy, my půjdeme." Kývne démon a vykročí.
"Počkej," zvolá Veronika. Démon se otočí, v očích otázku.
"Jeho duši už máš. Jeho tělo nepotřebuješ. Nehraješ fér, víme to oba. Tak nehraj. Duši si vezmi, tělo tu nech?" Je to návrh, k ničemu se nezaváže.
Smích a blesk.
Čertova kazatelna.
Čtyři lidé.
Tři duše.

Viktor už už cítí magická pouta, která ho připravují o magii. Ovíjí se mu od kotníků ke kolenům, stehnům, pevně sevřou rozkrok, pokračují na břicho, záda, šplhají ke krku, hlavě. Je jimi protkaný, potetovaný, vkreslují se mu do téla i duše.
Ví, že Veronika souhlasit nebude. Ví to, a přesto se odvažuje doufat, že v ní bude dostatek soucitu a síla k odpuštění. Dluží mu to. Miluje ji přece.
Veronika se nadechne, její pohled je plný bolesti, utrpení, zornice zčernalé něčím temnějším než tuš. Bolestí, bezmocí, bojem. Magie kolem nich se chvěje očekáváním.
Děmon vyčkává. Ten jediný má času dost...

My jsme kluci ze Lhoty,
cink, břink, ratata.
Vytáhnem si kalhoty,
vytáhnem si kaťata.
Ať ti hloupí Příbramáci,
co se rádi povyšují,
vědí, že jsou pro legraci,
když si na nás dovolují.
Kde nepřítel hnízdí?
Ve škarpách se schovává!
Až ho spatříš, hvízdni,
rána bude bolavá.
Cink, břink, ratata,
vytáhnem si kalhoty,
vytáhnem si kaťata,
my jsme kluci ze Lhoty.
My se levně nedáme,
bojujeme jako lvi,
pořádně je zlískáme,
půjdou domů bolaví.
Zbrklý ústup nepřítele,
Příbramáků útěk,
drží nás pospolu - cele,
a je čeká výsměch.
My jsme kluci ze Lhoty,
cink, břink, ratata.
Vytáhnem si kalhoty,
vytáhnem si kaťata.

Vteřiny odtikávají, ale Veronika má pocit, jako by se čas zastavil. Viktor jí visí na rtech, oči má plné strachu, bezmoci a prosby. Ne viny. Viny nikdy.
Česťa jí stiskne ruku. Stočí k němu pohled. Utrápený. A v něm jedinou otázku.
"Budeš v pořádku, Veroniko. Možná ne hned, ale budeš. Ať už budoucnost přinese cokoliv."
Karl se k ní nakloní. Nejdříve mu nerozumí, pak ale jeho tichá naléhavá slova začnou dávat smysl.
"Démoni nikdy nehrají fér. Chce jeho duši, vždycky ji chtěl, vždy ji bude chtít. Vezme si ji, ať odpovíš jakkoliv. Ale když řekneš ano, zatratíš i tu svoji."

Vyvolávat démony bez připojení k pentagramu je extrémně nebezpečné. Proto zvolili jinou cestu. V bezpečí nejmenšího ochranného kruhu spoléhají na štěstí.
Démon se zjeví v oblaku černočerné tmy přímo za hranicí.
"Dohoda zněla jinak, smrtelníku." Zachrčí nelidský hlas. Viktor se prudce otočí od knihy, kterou vylovil z batohu. Jak si mohl nevšimnout? Jak sem démon mohl? Očima najde Česťu, ten se na něj nevesele usměje.
"Položils kruh přes magickou anomálii, cos čekal?"
Viktor chce odpovědět, ale démon ho umlčí mávnutím ruky. Čertova kazatelna se otřese, démonská magie ji destabilizuje.
"Na ně nemůžu. Chtěls ji. Pokud bude souhlasit, jsi volný. Zatím."