Křivdy z hlubin brdských hvozdů (vlastní fandom)

Viktor se před ně postaví. Zježí se vlasy, naskočí husí kůže. Nebezpečí zepředu, zezadu.
"Sednout!" Veronice se nohy skoro podlomí. Karl s Česťou si sednou každý z jedné strany, chytí ji za ruce.
"Ani se nehněte. Když se o nic nepokusíte, přízrak vám neublíží. Když se pokusíte... Řekněme, že rád kouše." Řekne zvesela. Pak se otočí, vyjde z vnitřního kruhu. Česťa se pousměje.
Trojitý ochranný kruh je dobrý, nepustí nic dovnitř, ani ven. Ale i do něj můžou démoni vstoupit, pokud jsou první dvě úrovně slabé. Stačí je pozvat.
Česťa začne do přízraku pumpovat magii. Karl a Veronika se připojí.

Přízrak je nese do středu trojitého kruhu. Jeho křídla pleskavě proráží vzduch, všichni tři se chvějí. Položí je na zem. Ustoupí. Čeká.
Viktor jde za nimi, pomalu. Než přejde hranici kruhu, mírně se zašklebí. Jistotou vítězství.
Česťa sotva stihne vtáhnout zpátky svou magii, kterou kruh analyzoval. Dá znamení Karlovi, Karl kývne. Po letech přátelství spolu nemusí mluvit, aby pochopili gesta toho druhého. Veronice věnují povzbudivé úsměvy. Půjde to.
Česťa chvíli přemýšlí, jestli je Viktor tak hloupý, nebo jestli je tam nějaká klička.
Protože zadní část kruhu je pevně ukotvená k zemi, ale v místě, kde kříží prastarou siločáru, se drolí.

Přízrak je popadne, všechny najednou je pevně obtočí svými dlouhatánskými končetinami. Každý z nich se mu snaží bránit, každý trochu jinak. Příšera na ně vycení ostré tesáky, zavrčí a zmáčkne je tak, že ztratí motivaci se bránit. Únava z posledních dní si také vybírá svou daň.
Vznese se s nimi do vzduchu, nad vrcholky stromů, nad kamenná moře a letí s nimi nahoru, téměř na vrchol.
Na kraji skalního převisu, zvaného Čertova kazatelna, stojí Viktor. Nedívá se jejich směrem, jeho pohled míří na západ, směrem do Brd.
"Vítejte." Otočí se k nim. V očích má šílenství a ve tváři smrt.

Česťa strčí ruku mezi kamení, Karl se snaží upnout své síly k vodě v Litavce, ale je daleko, mimo dosah. Veronika se zhluboka nadechne lesního vzduchu.
"Shora!" Křikne na své společníky, protože se vzduch na jejím jazyku třepotavě chvěje nepřirozenou magií.
Česťa začne zaříkávat, slova se linou z jeho úst jako hudba. Karl se k němu za okamžik přidá, druhý hlas zesílí kouzlo, Veronika neváhá - kouzlo ochranného kruhu, které má chránit před zlem, zná každé kouzelnické dítě - přidá se ke zpěvu zaklínadla. Trojhlasně malují magický kruh. Něco ale chybí, nebo začali příliš pozdě. Temnotemný přízrak se snese přímo mezi ně.

V Rejkovicích je na lesních cestách klid a ticho. Cesta je náročná, převýšení velké a ještě ji stěžuje pečlivý výběr míst, kam stoupnout, aby se vyhnuli magické síti všude kolem.
Že je někdo sleduje si všimli už v Příbrami. Česťa to cítil v okamžiku, kdy provedli potřebné kouzlo. Země o tom šeptala tichounce, ale vytrvale.
Jediný způsob, jak se sledování vyhnout, který je napadl, byl vlak. Technika snad částečně vyrušila magii. Jistě to nevěděli.
Teď už musí pěšky, cesta je strmá, Plešivec se nevzdává snadno.
Česťa je najednou zarazí. Strnou. Nedýchají.
V Rejkovicích je na lesních cestách až příliš ticho.

Viktor čeká. Sedí na průsečíku silových zón, jeho magie i magie místa kolem něj je našponovaná, proplétá se v neviditelných provazcích, pátrá. Bez výsledku.
I když si myslel, že je dokonale připravený, ztratil je někde v hlubokých lesích Brd. Ale jak? Jak mu mohli uniknout? Jak mohli proklouznout jeho pečlivě připravenou sítí?
Ztratí trpělivost, vydá se ke svým věcem v provizorním tábořišti na kraji trojitého ochranného kruhu. Z batohu vytáhne desky, z desek obraz. Zachvěje se, při pohledu na vlastní dílo se zachvěje. Děsem. Ale pokračuje. Tužkou na roh obrázku přimaluje démonické znamení, které mu svěřil jeho služebník.
"Přiveď je!"

Kdesi ve městě povolí starodávné ochrany. Magické nitky spletené do nejjemnější sítě, kterou nikdo nedokáže odhalit ani přetrhnout, se mírně zachvějí. Vlákénka magie zvoní jako zvoneček, vibrují energií, posílají zprávu. A ve středu sítě, jako pavouk, čeká muž.
Konečně. Právě teď se situace mění. Hledají ho. Už nejsou jako jezevci zalezlí v noře. Vystrčili hlavy a Veroniku vzali s sebou.
Teď už stačí, jen aby se nechal najít. Jak sladké to bude, až ho konečně najdou. Ve své nadutosti udělali osudovou chybu. Již brzy se setkají. Jsou tři, ale na konci bude žít jen jeden. Veronika. Přivedou mu ji. Hlupáci.

První chvíle na čerstvém vzduchu jsou pro Veroniku osvobozující. Klaustrofobie, kterou si dole ani neuvědomovala, se jí zvedne z ramen. Jdou za město, na Ferdinandku, z té je vidět celá Příbram i část Brd.
Cestou jim řekne všechno, co o něm ví. Kdo jsou jeho rodiče (Kateřina a Václav), kdy a kde se narodil (30.3.1978, tady), jakou magii studoval (všechno a vlastně nic pořádně), jaké má zájmy (malování), kde naposledy bydlel (Zdaboř), jak vypadá. A jak se jmenuje. Zná ho. Moc dobře.
Na Ferdinandku dojdou v pozdním odpoledni. Je čas ho najít a začít tak jeho nevyhnutelný pád.

Milan Tichý prožil svůj život tak, jak se jmenoval. Tiše.
Kdybyste se ho někdy zeptali, kdo za války rozdával hladovým spolužákům chleba namazaný tenkou vrstvičkou sádla, pokrčil by rameny.
Kdybyste se ho zeptali, kdo v 50. letech po nocích stříhal na Vojně ploty, mávnul by rukou a zavrtěl hlavou.
Kdybyste se snažili ocenit, jak obětavě se staral o vnučku, pousmál by se.
Takový Milan Tichý byl. Kouzelník, čestný muž, otec, manžel, dědeček... Nikdy nechtěl od života víc, než být dobrým člověkem a vidět svoje milé šťastné.
Byl dobrý člověk.
A ačkoliv zemřel strašnou smrtí, zemřel čelem k nepříteli jako hrdina.

Matka ji nechtěla. Zvlášť když si šachta tátu vzala ještě než se narodila. Ujali se jí babička s dědou. Vychovávali ji, dali jí všechno. Když pak babička zemřela, děda pro ni byl vším. Moc přátel neměl, ale Karlovi s Česťou by svěřil svůj život bez váhání.
Když se vrátili ze své mise, oddechla si. Když jí řekli, co plánují dál, zalekla se. Nevinili ji. Veděli, že z nich tří má největší důvod se bát.
Strach je zajímavá věc. Některé lidi ochromí. Děda vždycky říkával, že poddání se strachu člověku nakonec zlomí vaz. A proto kývla. Kvůli sobě i kvůli němu.