Dobrá znamení

Někdo vzal za kliku, zvonek se nadechl k cinknutí, když tu ho umlčela hbitá dlaň. Crowley strčil hlavu do dveří knihkupectví, začichal a když ve vzduchu nezachytil charakteristický pach, spokojeně pustil zvonek, který se hned rozezněl, a vešel.
Azirafal se zjevil prakticky okamžitě: „To jsou k nám hosté. Škoda, žes nepřišel o půl hodinky dřív, minul jsi madam Tracy.“
„Och, to je tak strašná škoda, že jsem tady nebyl na vašem nepravidelném slepičím dýchánku, ale ty mi určitě shrneš ty nejdůležitější drby ze života seržanta Shadwella,“ pronesl démon a otřásl se při myšlence, že by zrovna dnes přišel moc brzy.

Vzrušené štěbetání se neslo od hloučku, který z dálky připomínal pomíchaný vzorník odstínů bílé, šedé a béžové.
Nejvyšší archanděl zahnal dvě hloupé, zbloudilé myšlenky (první o možnostech katalogizace a druhou, která se týkala jistých pozemských opeřenců) a vykročil ke shromáždění.
Jestli po příchodu do Nebe narazil na překvapivě věcné přijetí a andělé vyjadřovali dojmy z povýšení výstředního odpadlíka na nejvyšší post s výjimečnou diskrétností, nyní dávali své zaskočení patřičně najevo.
Lehkým odkašláním upozornil na svou přítomnost.
Michael po něm loupl očima a neochotně ustoupil stranou.
Na dokonalé iluzi desky pracovního stolu ležela velmi hmotná a velmi prázdná skořápka slepičího vejce.

„VRAŤ-TO-SSSPÁTKY!“

Bytost zlověstného vzezření – zpola člověk, zpola had, navrch s křídly a rohama –, se tyčila nad dvojicí. Urostlého muže překvapivě v obranném postoji krylo menší stvoření.

„No tak, Crowzzzley!“ bzučelo vemlouvavě, přesto s úšklebkem.

„Neříká hezké pozemské přísloví: Co se dá, to se nevrací? “ usmál se zářivě ten chlápek, jehož vizáž se nehodila k souboji dvou pekelných stvůr. Ani na povrch planety, o níž byl veden.

„To sssakra ani není přísloví!,“ procedil útočník mezi jedovými zuby. „Dětská povídačka!“

„Možná se mýlím…“ namítl rozvážně poslední přítomný, „ale věta tohoto znění, krátce po Edenu. Nebyls to ty, kdo…?“

„Nepomáháššš, anděli!“

„A co když to nevyjde?“ odvážila se zeptat Pepřenka, když stáli před bránou vojenské základny.
„Vyjde to,“ řekl s jistotou v hlase Adam.
„Ale nemusí to vyjít. Oni jsou Jezdci Apokalypsy a my jen děti,“ namítl Wensleydale.
„Kdyby to nevyšlo, měl jsem vás fakt rád,“ odtušil pohřebním hlasem Brian.
„Ale huš, určitě to vyjde,“ nenechal se zviklat Adam.
„A kdyby ne, tak vězte, že jste byli nejlepší parta, ve kterém jsem mohla být,“ slavnostně pronesla Pepřenka.
„Ale ono to vyjde. Protože my to tu máme fakt rádi a nechceme, aby svět skončil.“
S těmi slovy se rozjel vstříc otevřené bráně.

"I don't know," Aziraphale slurred, two-thirds into his bottle of unspeakably expensive Merlot, "I always imagined the two of us... you know, closing up shop together."

"Isss your shop," Crowley managed. His spectacles were balanced on the end of his nose.

"No,, I mean, all of it. The universe. Her creation." Aziraphale gestured. "At the end of it all, I thought you and I would be there... putting the chairs up on the table, turning out the lights. You know."

Crowley caught his eye. "You. An... me."

"Yes."

They sat in silence, a moment, eternity looming.

"That'd be all right."

Démon v Adamovi se zarazil. Čočka byla někdy punk?
Wensleydale zvedl obočí. V kombinaci s brýlemi to vypadalo komicky.
Brian úkosem koukal na Adama a Wensleyho a nechápal, o čem to pan Tyler mluví.
Pepřenka se plácla rukou do čela a nevěřícně zakroutila hlavou. Dospělí jsou TAK nechápaví!
Pan Tyler čekal nějakou drzou hlášku, ale marně.
„Takhle se mladá dáma ke starším nechová,“ okomentoval aspoň Pepřenčino gesto.
Adam v naprostém tichu setřásl ruce svých kamarádů, popadl kolo a rozjel se. Zbytek party ho postupně následoval. Když mizeli za obzorem, rozlehla se Tadfieldem rázová vlna, jak se najednou uvolnilo napětí situace.

Pan Tyler přisupěl k Adamovi. Něco mu na něm nesedělo, ale nemohl přijít na to, co bylo jinak.
Adam se sípavě nadechl. Oči mu pořád žhnuly rudým světlem, i když to už nebyla sytá barva plamene, spíš tlumené řeřavé uhlíky. Brian a Wensley zesílili stisk na jeho pažích.
„Za mých mladých let by vám nikdo tohle bláznění netoleroval,“ zasyčel pan Tyler.
„Proč? Vždyť si jen hrajeme venku?“ namítla Pepřenka
Pan Tyler zamával volnou rukou ve vzduchu. „Takové, jako jste vy, já znám, ale zapište si za uši, že barevné čočky už nejsou žádná známka punku. To za mých mladých let…“

Snažil se soustředit na to, aby dával nohu před nohu, ale schody se pod ním vlnily jako živé. Nebýt zábradlí, už by se dávno poroučel někam do mezipatra. Radši se pořádně chytil.
"Aspoň na tebe se dá spolehnout," zamumlal. Zábradlí bylo přívětivě měkké, akorát tak na opření. "Chceš vědět tajemství? Já jsem se totiž zam… "
"Asi by to bylo o moc jednodušší, kdybys vystřízlivěl," povzdechlo si zábradlí.
Zmateně zamrkal. Z mlhy vedle něj se vyloupl jeden lehce uválený anděl.
"Um," zrudnul Crowley, když si uvědomil, že na něm visí jako koala. "Díky. Za podporu."

Další patra proběhla v nervózním tichu.

R. P. Tyler byl v to slunečné odpoledne v Tadfieldu na poklidné procházce se Schutzi, když kolem něj profrčeli Oni na kolech.
”Uličníci!“ zahrozil za nimi: „Jen počkej, Adame Youngu, jdu si to vyřídit s tvým otcem.“
Adam se zastavil, otočil kolo a upřel rudý pohled na pana Tylera. Zbytek Nich také zastavil a nerozhodně koukal kolem, co se to děje.
„Adame?“ pípla Pepřenka.
„Držte mě, nebo mu něco provedu,“ zahřímal dunivým hlasem.
Brian a Wensley pustili kola a pohotově ho každý chytil za jednu ruku.
Pan Tyler, hluchý a slepý k nebezpečí, si to k nim namířil rázným krokem.

Krvácela. Rudé kruhy se rozlévaly po její bílé košili, cítila krvavé kapky na tváři. Bolest jejího fyzického těla tlumila utrpení duše. Michael stála na ulici Londýna a najednou úplně jinde.
První krajina. Věčná poušť, chladná a nekonečná. Bolest těla odešla i se všemi svými stopami, aby bolest duše znovu naplnila celé její bytí.
„Co po mě chceš?“ zeptala se Jí, protože věděla, že se pořád dívá. Dívá a nemluví.
„Za co mě trestáš?“ Ticho bylo ohlušující, všeříkající.
„Proč ne oni? Proč právě…“ Nedovede vyslovit jeho jméno. Stejně křičí z každého atomu.
„Nenávidím tě,“ zašeptá archanděl.
„Neopouštěj mě!“ zakřičí padlý anděl.