Dobrá znamení

V pekle se rozezněly válečné trouby.
„Útočí na jednoho z našich!“ — „Ale je to Crowley. Počítá se to?“
Belzebub vtrhla do televizní místnosti. Tohle byl průser.
„Ehm,“ zachrchlal pekelné šéfovi nad uchem Hastur.
„Co?!“ houkla na něj ze spodních poloh.
„Není to diplomatický. Je to…“ Zaskřípal zuby a uhnul pohledem. „Osobní.“
„Mluv.“
Vypadal, že by se raději sprchoval ve svěcené vodě. „Michael a Ligur totiž…“
Belzebub zkřivila všechny mimické svaly. „Fuj…“
Hastur přikývl.
„Jako fyzicky?“
Z odpovědi Hastura vysvobodil vstup nové postavy na obrazovku. Démoni užasli.
„Kdo by to do něj řekl…“
Anděl jménem Azirafal bránil svého démona v boji.

Po dlouhé cestě koňským spřežením jednomu vyhládne. A taky ho pořádně boli zadek. Nejhorší je však to všudypřítomné bláto. Obzvlášť, když vůz zapadne co půl míle v tomhle podmáčeném kraji. Azirafal byl hodně mrzutý.
„Vsadím se, že ta mince byla dvouhlavá.“ mrmlal si sám pro sebe, když zas pomáhal vytlačit vůz z bahnitého vězení.
„Dobrý pane, nebuďte takový bručoun, vždyť život je tak krásný.“
„Avšak v suchu a teple je mnohem krásnější,“ nenechal si anděl vzít svou špatnou náladu.
Neznámý na něj mrkl: „Měl bych tu něco na zpříjemnění,“ a vytáhl z kapsy láhev.
„Whisky?“ přivoněl si se zájmem Azirafal.

Archanděl Michael odpočívala. Seděla opřená o zeď bortícího se kostela a hleděla na obzor. Destrukce Božích sídel na Zemi jí přinesla sotva rozptýlení. Měla vztek na Stvořitelku. Měla vztek na nespravedlnost spáchanou na Ligurovi. Nebylo v tom nic osobního. Andělé ostatně ani nejsou osoby, aby osobních výpadů byli schopni.
V mrknutí oka mezi prsty svírala kopí. Nástroj boží pomsty. Její nástroj.
Půjde ke zdroji. Černá ovce a bílá vrána. Přesvědčili peklo i nebe, že jsou na jiném hracím poli. To ale neznamená, že dovedou čelit spravedlivému hněvu archanděla.

Když dohasili trosky, našli několik voskově šedých per, jako z trpícího anděla.

V to ráno bylo vše jako dřív, ale zároveň bylo vše nové a svěží. Anděl a démon se setkali na svém oblíbeném místě.
„Takže vše je při starém?“ zeptal se anděl.
„Ano, ani škrábnutí. Co u tebe?“
„Všechno v naprostém pořádku. Musíme to oslavit. V Ritzu se právě úplně náhodou uvolnil stůl,“ mrkl anděl.
„To zní jako zázrak,“ zasmál se démon.

„Šampaňské na přípitek!“
„A na co si připijeme?“
„Na svět. A na to, že kdybys nebyl černou ovcí Nebe, dopadlo by to mnohem hůř.“
„Na svět. A na to, že kdybys nebyl bílou vránou Pekla, nenašli bychom společnou řeč.“

Svět po Pádu byl nepopsatelně jiný. Jako by vás zatraceně bolestivě rozebrali na miniaturní součástky a pak je pokroucené poskládali zpátky, jenže se neobtěžovali udělat to správně. Díry po částech osobnosti, které tu dřív musely být, ale teď zmizely v nenávratnu. A části nové, takové, kterých se děsil. Strach a hořkost a zatracený pocit křivdy vůči všemu a všem. Touha zapadnout? Sám sobě se vysmíval, vždyť byla dokonale lidská. Pocit, že se jen tak potácí a dělá, co mu přikážou, ale není to on.
Tedy, než ho Azirafal poprvé pozval na ústřice. Pak ten svět postupně zase začal dávat smysl.

Azirafal s Crowleym seděli na lavičce v parku a snažili se tvářit, že jsou pouze dva neznámí, kteří se náhodně potkali u krmení kachen.
„Věci se daly do pohybu,“ pronesl do vzduchu zrzek.
„Nechce se mi věřit, že už uběhlo jedenáct let.“
„Pokud jsme oba odvedli dobrou práci, Warlock pekelného ohaře odmítne a všechno bude v pořádku.“
„A pokud ho neodmítne?“
„Tak je konec.“
„Opravdu s tím nemůžeme nic udělat? Můžu zkusit psa zastavit, odlákat, aby ho ani nepotkal.“
„To nejde. Pes hledá svého pána a nevzdá se, dokud ho nenajde.“
„Takhle to nemůže skončit. Musíme něco udělat.“
„Můžeme zmizet.“

Seděli na lavičce v parku a přemýšleli o světě, v podstatě jeden den starém.

"Tady jste!" ozvalo se za nimi, až oba nadskočili. Anatéma s Newtonem mířili k nim, ruku v ruce. "Takže všechno dobře dopadlo i s vámi, jak vidím."

"Díky poslednímu z proroctví," usmál se Azirafal. "Ale všechno určitě dopadlo tak, jak dopadnout mělo, a myslím, že nás oba teď nechají na pokoji."

"Nebyl bych si tak jistý," ušklíbl se Crowley. "Jak znám Peklo, a od včerejška i Nebe, tak ohledně černých ovcí a bílých vran nedělají rozdíl."

"Který z vás je černá ovce?"

"On!" řekli oba najednou.

"You look older." Crowley tilted his head.

"Do I?" Aziraphale frowned. "I'm not supposed to." He did not age. It was less divine magic and more that his cells had been quite firmly instructed not to decay.

"Well, you do. You've got those," Crowley gestured at his face, "lines."

"Wrinkles?"

"Yes, whatever they're called."

"I did before."

"Yes, but not quite so many. Or as deep."

"You know, this isn't what passes for polite conversation among humans."

"We're not human."

A fair point. And yet... Aziraphale pursed his lips, about to snap a retort when Crowley muttered:

"I like it."

Téma č. 10: Za zvuků hudby, část 10

Otázka třicátá
Kdy Oscar Hammerstein II napsal třetí verš písně „Mé oblíbené věci“? Tolerance 2 minuty.

Otázka třicátá prvá
Kolik stébel trávy Hospodin stvořila pro potřeby nejlepšího muzikálu vší věčnosti Za zvuků hudby? Tolerance 1 stéblo. Bonusová otázka za půl bodu: Který anděl měl tu čest pomáhat na tvorbě šestistého stébla?

Otázka třicátá druhá
Všichni víme, že jako první tvor (krom člověka) celý muzikál Za zvuků hudby shlédl Přižblkfrnk, moucha rodu Musca. Který pozemský tvor měl tuto čest jako druhý?

Otázka třicátá třetí
Kteří Von Trappové se málem nedostali do království nebeského?

Newton líně ležel v posteli Jasmínového loubí a vzpomínal jak před pár dny slíbil před Bohem i rodinami, že bude Anatému ctít a milovat po zbytek svého života.
Z rozjímání ho vytrhly hlasy pod oknem. Hlasy si nejspíš neuvědomovaly, že v létě bývá okno otevřené, jinak by mluvily tišeji.
„Zaklepu já, jsem vůdce této bandy,“ pronesl důležitě Adam.
„Ne, zaklepu já, protože jsem nejchytřejší,“ kontroval mu Wensleydale.
„To možná si, ale já jsem nejhbitější a zaklepu dřív,“ ozval se Brian.
„A co když zaklepu já?“ zeptala se posměšně Pepřenka.
„Ale ty jsi holka!“
„A vy se chováte jako zamilovaní oslové.“