Dobrá znamení

Seděl na kamenitém břehu poblíž přístaviště. Mořský příboj mu omýval chodidla.
Z blízkého svahu sem zvolna doléhal rozhovor dvojice turistů. Postávali u jedné z proslulých kamenných hlav.
„Zlato, pojď do záběru! A usmívej se, přirozeně! Followeři milují přirozenost!“
„Mami…“
„Dáš mámě pusu? Ale jdi, nestyď se! Takhle, vidíš? Krásná kompozice…“
„Proč nedáš pusu tý soše? Stopro by to ocenila. Followeři taky.“
Chvíli to poslouchal. Bylo v tom něco blízce nepopsatelného.
„… pořád budeš moje miminko!“
„Proboha, mami!“ zaúpěl znovu ten nebohý teenager. Matka jako by neslyšela.
Pak iPhone Harriet Dowlingové vyletěl do vzduchu, udělal sérii kotrmelců a jedno velké důrazné žbluňk.

„Crowley?“ vyhrkl překvapeně. Pak se zamračil. Na démona, na rudý šál pod jeho zbrojí, na okovaný opasek i meč u něj zavěšený.
„Už to tak bude,“ přisvědčil pekelník. Luskl prsty. Vojáci po jeho boku na sebe pohlédli a jako rozkazem současně, tiše vykročili pryč od nadsmyslné dvojice.
„Tak tímhle teď trávíš čas? Pomáháš jim v tom šíleném honu na následovníky Božího Syna? Nestačí peklu zástupy hříšníků, které za tím vším stojí? Musíte přispět svou troškou do mlýna, že?“ Myslel si – po Jobovi a všem –, že už ho zná. Byl i to jenom další střípek skládačky: Jsem démon, lhal jsem?
Žlutými zorničkami problesklo pobavení.
„Proč tak zostra, anděli? Můžeme jich mít dvakrát tolik! Co když je zachráním od poctivý mučednický smrti? Od přímý vstupenky nahoru jakbysmet! Dvě mouchy jednou ranou! Peklo si čvachtá. Jenom ať prožijou dlooouhej život plnej morálních zaškobrtnutí.“
„To všechno jsou čestní a pokorní křesťané, Crowley!” ohradil se Azirafal popuzeně.
„Jsou to lidé, anděli,“ hlesl trpělivě a rozhlédl se. Via Ardeatina v tomto úseku a čase zela prázdnotou. Vojáci zmizeli z dohledu.
„Tak či onak,“ zamumlal polohlasem, „žádné pokorné křesťany jsem s hlídkou nenašel-”
„Ani nenajdeš!“ štěkl Azirafal a vystartoval pryč.

„Odpouštím ti,“ odtušil démon se shovívavým pousmáním.

Lidé spali. Většinou to dělali v noci.
On spát nepotřeboval. Noci trávil tím, že si četl. Nohy pohodlně vyložené na podnožce, pod lampičkou na stolku hrnek kakaa.
A neopatrnost.
Kdysi si dával pozor. Vybíral si, kterému autorovi dovolí, aby mu výmluvně předestíral svoje myšlenky a na námitky neodpovídal.
To vzalo zasvé někdy během šestnáctého století, když se nechal přesvědčit, že nepravdivé argumenty ho na scestí přivést nedokážou. Tohle tvrzení mu nikdo nepodsunul tiskem. Vysvětlil mu to z očí do očí nad láhví španělského vína.
Azirafal se neohroženě prokousával závěrečným svazkem Harryho Pottera.
Crowley se v posteli překulil na druhý bok.

Na počátku byla tma a ticho.
"Budiž světlo!" zvolal anděl a pozoroval, jak všechno ozářila teplá, jasná záře.
"Kolik jsi toho zase vypil?" zeptal se Crowley. Aziraphale se na něj uraženě otočil.
"Nepil jsem. Jen si užívám zázraky, kterými nás stvořitel obdařil. Podívej se na tu krásu!" Aziraphale dramaticky rozhodil rukama.
Crowley se rozhlédl kolem. "Myslím, že se tomu říká knížky."
Police v Aziraphaleově knihkupectví se nad nimi tyčily ze všech stran.
"Přesně! A každá začíná vznikem nového světa, postav a příběhu." Aziraphaleovi se zalesklo v očích. "Zázrak!"
Crowley si povzdechl. "Myslím, že je na čase vystřízlivět, ty můj zázraku."

Bělostná říza, hluboké zadumání. Nevěřili byste, že tohle býval Crowley, stvořitel všemi barvami hrajícího vesmíru. Jenže Aziraphael mu, nechtěně, začal obracet život naruby. Už jen otázka: „A co to dělá?“ měla Crowleymu napovědět, že anděl nebude nejbystřejší.

„A víte, že za 6000 let už to tu nebude?“

Slyšel dobře? Naznačuje mu zlatovlasé stvoření, že všechno, na čem tak dlouho pracoval, přijde vniveč?

„Viděl jsem plány. Země a ti malí lidičkové na ní, co je Bůh chce vyrobit, víte?“

„A nechtěl by někdo Bohu říct, že to není nejlepší nápad?“

A zde leží počátek všeho… Crowley se odvážil odporovat Vševědoucímu. Neslýchané!

Na zadním sedadle Bentleyho ležel počátek všeho. Nebo spíš počátek konce všeho. A ještě k tomu hrozně řval. Crowley vystoupil a košík vytáhl.

"No, no," zabručel a zahoupal košíkem. "To bude..." Dobrý? S největší pravděpodobností ne. Azirafal rád tvrdil, že všechno zlé je k něčemu dobré, ale když držíte v ruce ničitele světů, věří se tomu jen těžko.

"Kdybys ty věděl, kolik problémů světu naděláš. Kam pak s Azirafalem zajdu na sushi?"

***

Pan Young choval novorozence v ruce a usmíval se. Způsobí určitě hodně problémů, ale copak by to s dítětem mohlo být jinak? Pro Youngovi byl Adam začátek všeho.

Dobře.
Takže na počátku… bylo vejce.
Nebo slepice?
A proč zase mluvíme o vajíčkách? Neříkala snad, že…
Inu, říkala. Krátce tomu i skutečně věřila. Cesty boží jsou však… ne nutně nevyzpytatelné.
Jsou nevýslovné.
Nakonec autorka souhlasila, že by bylo skutečně hloupé ochudit vás, milí čtenáři, o obsah nitra té unikátní skořápky, kterou démon Crowley před dvěma dny donesl do jistého knihkupectví.
„Buď pozdraven, nejdražší ne-příteli. Se vzpomínkou na dávné chvíle společně prožité, žádám tě nyní o součinnost…,” předčítala znovu Muriel ze staré hebrejštiny vinoucí se v složitých kličkách po střípcích vápenitého povrchu.
„To napsal – ON?“ vydechla.
„Žádný jiný, obávám se.“

Na počátku bylo samozřejmě slovo. Crowley ho samozřejmě neznal, protože na samém počátku samozřejmě nebyli ani andělé, ani démoni a obecně nikdo, kdo by ho mohl slyšet. Samozřejmě. Nějak moc samozřejmě. Crowley by se klidně se všemi teology světa vsadil, že to slovo znělo „samozřejmě”. Už jen proto, že na počátku jeho konce byla taky samozřejmost. Nebo spíš její absence. Pro Crowleyho nikdy nic samozřejmé nebylo. Celé stvoření bylo nové, nádherné, fascinující, nepostižitelné, podezřelé, znepokojivé…
Nic nebylo samozřejmé, takže se samozřejmě ptal. Ptal se hodně. Za jeden eon času položil zhruba kvadriliardu otázek. Samozřejmě, že se to nesetkalo s úspěchem.

Přesně dle plánů Hospodina (neboť v její existenci nejsou náhody) nahlíželi i archandělé do seznamu andělů.
„Michael už tedy není s námi,“ rekapituloval Gabriel. „Ale není ani...“ Nakrčil obličej. „... s nimi.“
Uriel nabídla velmi tichý souhlas.
„Víme, kde je?“ zeptal se Sandalfon.
Uriel zakroutila hlavou. „Je tu ovšem precedent.“
„Je?“ prozradil svou moudrost vrchní archanděl.
„Ti dva,“ odvětila ledovým tónem. „Nejsou v žádných seznamech.“
„Počátek všeho...“ pronesl Sandalfon. „Azirafal a jeho démon.“
„Navrhuji z nich dostat informace pro udržení Michaela na naší straně.“
„Ne-e.“
Uriel sebou trhla v téměř bolestném gestu.
Gabriel pokrčil rameny. „Bez ní je tady takový klid...“

Being good-ish was exhausting. Crowley seriously needed a stiff drink. Or maybe a hundred. Too bad he couldn't say no to his Angel. Speaking of his Angel...
"What are you doing here?" he asked the bartender.
"Shhh," whispered Aziraphale. "I'm here undercover."
"Oh," Crowley replied. He had questions. Many questions.
"Another cocktail, sir?" Aziraphale turned to an older gentleman. He proceeded to pour liquids into the shaker and shake vigorously. Alcohol started flying everywhere. Aziraphale didn't seem to notice. He poured the rest into a glass. "Better than just stirring it, innit?"
Crowley sighed. A hundred might not be enough.