Dobrá znamení

„Mám vynikající zprávy,“ zahřímala Shax ke shromážděným démonům. Byli tu všichni do posledního, ať už dobrovolně nebo přivlečeni násilím. „Armageddon II! Vypukne přesně za tři dny a tentokrát nám ho nikdo nezkazí!“
Sklepením otřásl jásot.
„Veškerá komunikace se zemí nebo nebem se zakazuje pod trestem smrti! A peklo neopustí ani noha, jasné?“
Démoni přikyvovali a trousili se pryč.
„Crowley,“ zastoupila mu cestu. „Nikam! Přísahej na znak našeho Pána!“ přisunula mu pergamen s krvavou pečetí.
„Přísahám,“ hlesnul Crowley. „Neodejde ani noha!“ slíbil a šel.

Následující noc peklo stále dunělo zmatkem… A nikdo nezaregistroval černého hada, který si nepozorovaně razil cestu ven.

„Když budeš zlobit, uvidí to Ježíšek!“
Lidská dítka rychle zjistí, že takhle to úplně nefunguje. Jedna věc na té premise je však dočista pravdivá.
Uvidí to.
Mohl by, kdyby se mu zachtělo.
A občas se na Zemi podívá. Co jiného dělat, když kolem není nikdo, s kým byste prohodili pár slov, když jeden z rodičů léta nekomunikuje a všichni ostatní trpí pocitem nutné podřízenosti, takže rozhovor končívá frázemi o počasí.
Je v obraze.
Zná všechny podivné zvyklosti, které se nakupily okolo připomínky jeho narození i úmrtí.
A tuší, kdo další by je mohl znát taky.
Velký plán flám může začít.

Někdo se dlouze opíral o zvonek. Ve tři ráno! Azirafal si naštvaně zavazoval pásek županu, když supěl ze schodů, aby nezvanému hostu otevřel. Odemkl, prudce zatáhl za dveře a zůstal stát jako opařený.
„Crowley?“
Futra držela démona s kravatou uvázanou okolo čela zhruba vertikálně.
„Azi!“ žoviálně vykřikl démon: „Přinesl jsem ti artefakt.“
O dva nereálné pohyby později byl Crowley ve stejné pozici, jen najednou brčkem srkal barevný obsah z poháru ozdobeného ovocem a paraplíčkem a před Azirafalem stál alabastrový čtenářský pultík včetně čtecí ručičky na řetízku.
Azirafal oněměl překvapením, pak si změřil Crowleyho pohledem: „Už zas jsi chlastal s Dionýsem?“

Vysvětlit démonům, že apokalypsa, které začali natěšeně přezdívat Velkej flám, se nekoná, byla sprcha svěcenou vodou.
Nálada poklesnuvší pod bod mrazu navíc vyvolala paniku, že peklo zmrzne.
Pokusil se pozvednout morálku (případně vyhrožovat, podle toho, co komu vyhovovalo) úmorným byrokratickým školením o bezpečnosti práce obsahujícím patnáct různých dotazníků a dávku skutečně mimořádně oschlých chlebíčků.

Nakonec usoudil, že si s tím nadutým opeřencem ještě promluví.
Nebo mu nakope tu jeho běloskvoucí zadnici.
Ta myšlenka (přinejmenším některá její část) ho nečekaně rozjařila.
Urovnal si klopy saka a vykročil.
Zarazil se. Možná by si mohl vzít ten hezčí muší klobouček. Aby... reprezentoval, samozřejmě.

„Co že jsi udělal?“ zeptal se Crowley nevěřícně.
„Založil jsem si Bookstagram. Budu tam psát recenze, citáty, možná natočím i nějaké video…“ Azirafalův hlas se pomalu vytrácel při pohledu na démonovo obočí, které s každým slovem stoupalo výš, až už skoro atakovalo linii vlasů.
Crowley se nezmohl na slovo. Mnohokrát zkoušel Azirafala přesvědčit, aby dal moderním technologiím šanci, ale on se držel starých postupů jako klíště, ale stačí, aby si jednou popovídal s pekelnými trojčaty…
„Myslel jsem, že nemáš ani počítač.“
Azirafal se rozzářil a vytáhl sněhově bílé jablko: „Doporučil mi ho prodavač v mobilní pohotovosti.“
…
Cink. Crowleymu přišla notifikace.

Kdyby se k tomu Crowley hodlal vyjadřovat, což absolutně a v žádném případě nehodlal, řekl by vám, že samozřejmě byl v pokušení. Chtěl zpátky. Sakra, tak moc to chtěl. Být jedním z těch nahoře. Čistý, spravedlivý, milovaný, nepochybující…
Větší pokušení než všechna království světa, chleba a zatracená moc nad gravitací.
Jenomže tady dole to bylo jeho. Realita, kterou si vydupal z prachu země a z hlubin zatracení. Jeho nepravděpodobná chaotická existence, které se přece nemohl jen tak vzdát. Co na tom, že právě teď se z ní sloupla vrstva smyslu a jen tak se rozhodla, že si odejde tam nahoru?

Lidské civilizace se rozrůstaly, vzkvétaly a zanikaly.
Jeden fascinující lidský vynález střídal druhý, ještě oslnivější než ten předchozí.
Nové chutě, vůně, písně...
Události, které vstoupí do dějin.

V tom zběsilém běhu staletí byla stálá jediná věc.
Nehledě na dálku, která je zrovna dělila, nehledě na čas, který strávili odděleně, Crowley se mohl vždy spolehnout na to, že jeho Anděl tam někde je a dříve nebo později se nevyhnutelně zase setkají, ideálně nad lahví toho nejlepšího vína.

Až dosud.

Azirafal, jeho nejlepší přítel, jeho slunce, jeho kotva, byl v Nebi.
Na tom jediném zatraceném místě, kam za ním Crowley nedokáže jít.

Zdravím! To jsem já, Crowley, démon. Moderní doba je… jedním slovem... děsná. Vůbec nepřeje hříchu, možná tak lenosti, ta teďka zažívá boom!

Člověče, prober se! Nechlastej doma! Zapadni do putyky a slav s kámošema!

Neříkej: Na tuhle nemám! Vidíš toho maníka? Špeky lezou z gatí, brejličky, nerd jak vyšitej a víš co? Nebyl línej to zkusit na tu roštěnku!

A lidi jezte! Hodně, málo, zdravě, to je fuk! Prostě jezte!

A to je ta nejistá konstanta moderní doby! Svět postavenej na hlavu! Chcete andílky, ale vychováváte satanáše! Kdo se ve vás má sakra vyznat? Po všech těch dlouhejch, bláznivejch staletích...

Zeširoka se usmíval, jako by se nic nestalo. Crowleyho dlaň odpočívala v teple jeho. Vnímal chvění i pálení zároveň. Promlčené měsíce poté, co ho odmítl, chtěl...

„Zapomenout? Mám předstírat, že je všechno v pohodě? Po všem, čím jsme prošli? Necítíš vinu, ani nežádáš odpuštění, anděli?“
„Udělal jsem, co bylo nezbytné, Crowley.“
„Ve svojí pýše ses vzdal všeho, za co jsme bojovali. Jako by šlo jen o velkej flám.“
„To je přeci jen dramatické, nemyslíš?“
„Máš svědomí? Takový to nutkavý svědění, který nepoškrábeš,“ zavibroval zlostí.
Azirafal oněměl. Proč Crowley vše komplikoval?
„Každý rozhodnutí zanechává následky, který někdy ani zázrak nevyřeší, anděli.“

Zeptejte se hada z Edenu, co je neochvějnou jistotou moderní doby.
Až si navzájem ujasníte, kterouže dobu máte na mysli, odpoví vám nejspíš něco ve smyslu: Proměnit každičkou duchovní či citovou pohnutku ve svatý grál zisku.
Nezřídka k jeho užitku, potěšení.
Tu premisu měl v hlavě, když za stěračem Bentley objevil velikonoční vajíčko (dodatek o prospěšnosti a blahu mohl směle hodit šipku do nejhlubší propasti pekelné).
Nevěděl, koho napadlo připomínat si zmrtvýchvstání toho fajn chlapíka – a syna Božího, bájdvej –, honem za produkty drůbeží reprodukce a jejich čokoládovými atrapami.
Ostentativně nález uchopil a nechal nedbale proklouznout mezi prsty.
.
.
.
Pak překvapením zamrkal.