Dobrá znamení

Crowley byl tak rozčilený, že mu na telefonu s Azirafalem unikaly sykavky.

"Hned sssem přijeď, anděli, je to naléhavé!"

"Crowley, mám nějakou práci. Jsi si jistý, že to nemůže počkat?"

"Mussíš jim nějak domluvit! Úplně zdivočely!"

"Jsem si jistý, že to zvládneš, hochu. Do teď jsi si s nimi poradil sám, není to tak?"

"Myssslím, že mi to dělají nassslchvál! Ty přeci umíš lidem domluvit."

"Ano, lidem. Nejsem si jistý, jestli by to nějak pomohlo. Uvidíme se později, Crowley."

Crowley odhodil telefon na gauč a zvedl květinu s hnědými skvrnami na listech.

"Jen počkej. Já z tebe tu pubertu vytřesssu!"

The room was filled with sweating, yelling, vibrating bodies. Where was he... ah.

There, at the bar, topless and with his hair shaved in a curious fashion. "Crowley," Aziraphale exclaimed, "what a coincidence!"

Crowley muttered something into his drink, staring at him over the rim of his glass.

"What are you doing here?"

"Wasting my time. Thought these kids would be easy to corrupt." He sneered. "You fit right in."

Aziraphale looked down at his suit, the soft fabrics still bright in the dark. "Are you making fun of me?"

Crowley bared his teeth. Maybe it was a grin. "No."

"And this one," Aziraphale said with pride, "is Forget-Me-Not."

"Lovely." Crowley nodded at the flower bed. "You named these, then?"

"Well you know, not personally." Crowley and Aziraphale could not interfere in the affairs of mankind. However, they both knew the little ways in which a mind could be nudged this way and that, until... "This one is Bachelor's Button."

"Is it really."

"How about you? You must have done some..." Crowley did have an affinity for plants.

"Yeah, that one's mine, actually."

"That tree?"

"Yeah." Crowley leaned over and whispered in Aziraphale's ear. Slowly, the angel's face reddened.

"Crowley...!"

„Proč je tady všechno posypané tím žlutým svinstvem?“
„To ty kočičky.“
„Jaké kočky?“ nechápal Crowley.
„Paní Hoang se připravovala na Velikonoce a poslala vnuka nařezat kočičky.“
Crowley zvedl pravé obočí a zamrmlal: „Proti gustu…“
„A mladý Daniel donesl pořádnou náruč čerstvě nařezaných kočiček. Bohužel už po pěti minutách doma museli pořádně vyvětrat a ta nebožátka skončila na ulici. Alergie. Tak jsem se jich ujal.“
„Alergie na kočky je běžná, ale proč by je někdo chtěl řezat?“ Crowley to pořád nějak nechápal: „A jak to souvisí s tím žlutým popraškem?“
„Ale ne zvířata!“ zhrozil se Azirafal: „To jsou přece vrbové větvičky.“

„Co kdybychom jeli za Anatémou?“ navrhl Brian.
„Tam jsme byli včera,“ zamítl to Adam a dál si kousal ret.
„A co kdybychom jeli k jezeru?“ ozval se Wensleydale.
„Dnes nemám náladu na koupání.“
„Tak co kdybychom jeli na špičák?“ navrhla Pepřenka.
„Dnes ne… a vlastně proč ne. Jdeme na špičák!“
„Jo!“ odpověděli sborově, popadli kola a vyrazili. Když odbočili na posledním rozcestí vlevo, čekalo je nemilé překvapení. Cestu zahradil obří spadlý strom.
„Jejda, asi spadl při poslední bouřce,“ věcně podotkla Pepřenka.
„Nebo ho shodil zákeřný bobr,“ umanul si Adam.
„Kdybych měl páku, pohnu zeměkoulí,“ povzdechl si Wensleydale.
„Cože?“ nechápal Brian.

Anatéma si zamyšleně kreslila spirály do sešitu.
„Newte?“
„Ano, lásko?“
„Dones mi prosím čaj.“
„Hned to bude.“
„Nezeptal ses kolik cukru.“
„Budeš k němu chtít cukr?“
„Ne.“
„Tak proč…“
„Protože se to tak dělá. Zkusme to ještě jednou. Newte, dones mi prosím čaj.“
„Budeš k němu chtít cukr?“
„Ne, takhle to nefunguje.“
„A co kdybych ti ho donesl jako vždycky?“
„Dobře,“ souhlasila mrzutě.
Ještě chvíli okusovala tužku, pak popadla knihu a zahodila ji do kouta.
„Tohle byl opravdu omyl.“
Kniha v koutě přepadla na záda. Na přebalu byl úslužný mladý muž s utěrkou přes ruku a nadpis Pomocník moderní ženy.

Seržant Shadwell kráčel nahoru po schodech a každých pár kroků se zastavil. Pořád nemohl uvěřit tomu, co se stalo. Před sebou držel pravici s nataženým ukazovákem a hleděl na ni se směsicí hrdosti a hrůzy.
Madam Tracy otevřela dveře. Seržant obvykle vydupal po schodech nahoru ráz naráz, tohle opatrné přibližování bylo vskutku zvláštní.
„Božíčku, co se vám stalo s prstem?“ zeptala se starostlivě.
„Nepřibližuj se, jezabélie, neručím za sebe!“ zavrčel seržant Shadwell.
„Vypadáte bledý,“ pronesla madam Tracy konejšivým hlasem a otevřela dveře bytu dokořán: „Nechcete si jít lehnout?“
Seržant Shadwell se zarazil. Jít domů nebo do doupěte neřesti? Těžká volba.

„Hasssturre! Kde sssess fflákal?!“ zařval Belzebub na nově přišedšího.
„Já za to nemůžu,“ zasyčela hrouda červů a slizu, která se zhmotnila uprostřed kanceláře knížete pekelného: „To Crowley! Uvěznil mě v telefonním záznamníku.“
„Jakch sse mu něcsso takofffého poffedlo?“
Hrouda se stáhla do sebe a začala nabírat kontury těla.
„Kažšdopádně to je teďť fffuk. Přžšejdeme k dalššímu bodu prrogrramu,“ kývl na démona po své levici: „Do chrrncse ss ním.“
„Pane, ne, vím kam šel! Tadfield! Antikrist je v Tadfieldu!“ ječel Hastur, který se konečně zformoval do své obvyklé podoby.
Bezlebub zvedl ruku a zastavil pobočníka: „Tadffield, řžšíkášš. Proffěřšíme to. Hrrnecss počká.“

Z bunkru vyšly čtyři postavy. Motorkář v šedé kombinéze a stříbrné helmě se za těch pár kroků změnil na postavu v temném plášti. Ostatní tři jezdci Apokalypsy už nevypadali moc jako lidi. Válka vibrovala napětím, Hlad syčel nervozitou, Znečištění bublalo a na okrajích se rozpouštělo.
Proti nim stáli Oni. Adam se Psem, Pepřenka s dřevěným mečem, Wensleydale s konstrukcí, která vzdáleně připomínala váhy a Brian s věnečkem na hlavě.
Dvě sady jezdců stály proti sobě.
Adam zvedl ruku a zakřičel: „Na ně!“
Oni vytasili své zbraně a jeden po druhém ničili antropomorfní reprezentace.
Meč, váhy a koruna zazvonily na asfaltu.

„Netušil jsem, že něco takového umíš,“ pronesl Azirafal ve chvíli líného ticha po večeři.
„O čem to mluvíš?“
„Přece o tom výletu do prázdna.“
„To není nic těžkého, zvládl bys to taky, chce to jen představivost.“
„Takže nás tam můžeš vzít znovu?“
„Proč bys chtěl navštívit prázdnotu? Vždyť tam nic není,“ nechápal Crowley.
„Právě proto.“
Crowley pozvedl obočí a čekal.
Azirafal si odkašlal a trochu si povolil límec.
Crowley se napil vína, utřel si rty ubrouskem a složil ruce na břiše.
Azirafal se začal potit. Napil se moc rychle, zakuckal se a kapka mu stekla po bradě.
Crowley se usmál.