DMD č. 3. pro 3. 4. 2017. Téma: Zbraň civilizovanější doby

Jsme přesvědčení o tom, že atomovka není tak hrozná.
Stačí se nad tím zamyslet. Co může udělat? Jenom vyhladit většinu, možná i všechno lidstvo. Ale ve vedlejším světě je kupa dalších bytostí, ke kterým my nejsme schopni se dostat.
Proto jsme unesli Lithii, vnučku původního Boha. V žilách jí koluje Bílá krev, která dokáže mimojiné oživovat mrtvé.
My se rozhodli oživit staré bohy.
Za to nás Zeus a ostatní bohové určitě odmění. Budeme se mít dobře.
Oni se zatím budou mstít. Začnou válku s druhým světem. Atomovka je jen tak nezničí.
Později...
Sakra. Sice nás odměnili, ale Lithia nás zabila.

Pamatovala si dobu, kdy ji pár rozhněvaných slov dokázalo zahnat do bezpečí jejího pokoje, pod tlustou deku s tygřím vzorem.
Dnes se namísto toho napřímila v ramenou a ukázala celému světu široký úsměv. V odpověď na hrubá slova úsměv zjemněl, ze rtů lehce splynuly smířlivé věty.
A přestože je to neumlčelo, jejich následné urážky a otrávené protáčení očí už nedokázaly zranit, protože ona měla svoji hodnotu ukrytou jinde než v jejich pohledech či gestech. Nic z toho nebylo důležité; záleželo jenom na její odpovědi, jejím úsměvu.
Ten nakonec dosáhl až k očím.
Naučila se bojovat proti světu svým vlastním způsobem.

Chachá, člobrdíku, tak už mě tu zase máš! Seš nerad? Se ti nedivim! Umím se prima množit a hru na schovku s imunitním systémem už mám taky v malíčku, dokonce jsem si ho ochočil, že mi vytváří cévní zásobení, abych se mohl pěkně šířit. Na mě si už s nějakou kudličkou nepřijdeš, kdepak! Ani s chemoterapií! Posledně jsem se ji naučil pěkně vyplivovat z buněk, s tim už na mě taky nechoď!
Protilátka? Proti mýmu receptoru na růstový faktory?! Ale ten přece nikdo jinej nemá! Jak budu růst? A ještě mě to označkuje imunitnímu systému! Uáááá!
No, vyhráls.
Pro tentokrát…

Po letech jsem měl vidět kamaráda ze střední, Jirku. Plán byl jasný. Hospoda. Usadili jsme se a sympatická číšnice přišla pro naši objednávku. "Dvanáctku!" zaznělo jednohlasně. V mžiku byla zpět i s dvěma půlitry "tekutého chleba". Pomalu jsme upíjeli jak konverzace plynula. Na Jirkově notebooku jsme zrovna prohlíželi obrázky jeho dětí, když naši pozornost upoutal postarší, alkoholem poněkud více ovlivněný štamgast. S uširvoucím zpěvem se přibližoval k našemu stolu. Jakmile přišel, začal zpívat a bouchat do stolu v rytmu své písně a můj půlitr se posouval k okraji stolu až spadl na zem. V momentě jsem popadl notebook a vší silou dědka praštil po obličeji až se skácel k zemi. Jirkův nevěřícný pohled mluvil za vše. K mému štěstí však notebook přežil.

Nervózně si odkašlal, než konečně zvedl oči ke svému nadřízenému.
„Podařilo se mi extrahovat cizorodou látku z těla toho muže. Bohužel nejsem schopen ji identifikovat. Samozřejmě na tom stále pracuji. V tuto chvíli mohu konstatovat pouze to, že byl v podstatě otráven.“
„To jsou velice vágní závěry,“ konstatoval velitel. „Žije ještě?“
„Žije. Kdybych si nemyslel, že to bude znít absurdně, řekl bych, že jenom spí.“ Chvilka sbírání odvahy v tichu. „A o to je ta látka nebezpečnější.“
„Jak to myslíte?“
„Je stále ještě naživu, ale my ho nedokážeme probudit. Vražda bez mrtvoly. Elegantní a civilizované.“
„Nemluvte nesmysly a najděte lék.“

Když jsem byl malý kluk, fascinovaly mne historky pilotů z první světové války. Byl jsem tím tak zaujatý, že mi otec jednoho dne k narozeninám dal paměti jednoho takového pilota. Tu knihu jsem nepustil z ruky - nikdy. Byla pro mne tím nejsvatějším předmětem, jaký jen může malý chlapec vlastnit. Celé hodiny jsem pročítal ty neuvěřitelné kousky, odvážné činy, bláznivé a nervy drásající souboje. Ale co mne vzrušovalo nejvíce, bylo to jedinečné rytířství a smysl pro gentlemaství, které letci tehdy měli. I když byla letadla ve smyslu zbraně zcela nový a smrtonosný nástroj, byla rovněž zbraní člověka se smyslem pro čest.

Když si jí vzal, byl si jist, že vyhrál hlavní cenu v loterii života. Záhy však zjistil, že stejný pohled jako on k ní vysílá každý druhý muž na ulici. Začalo to nenápadně. Občas jí prohlédl mobil. GPSka v jejím autě mu posílala data. Hacknul městské kamery, aby viděl, co, kde a s kým dělá. Hodiny ji sledoval v práci přes webkameru. Koupil jí brýle, díky kterým konečně mohl vidět všechno to, co ona. Všechny ty moderní zbraně mu byly k ničemu. Viděl jen pár zklamaných pohledů mířících jeho směrem. Nepřestala ho milovat kvůli někomu jinému, ale kvůli němu samotnému.

“Další otázka. Jaká je podle vás nejlepší zbraň v současné době?” Zeptal se moderátor a díval se střídavě na oba pány před sebou.
“No,” začal Steve, “kdybych si měl vybrat nějakou zbraň, tak hudbu. Třeba týrat někoho tím, že ho svážu a pustím mu Kelly Family, to není úplně špatný nápad,” řekl, podíval se po očku na Bruce a trochu nervózně se zasmál.
Bruce se na něj díval vcelku pobaveně, se zdvihnutým obočím. Nakonec i on odpověděl na otázku: “Já bych asi i dneska volil nějakou sečnou zbraň,” pronesl, a pro zdůraznění svého prohlášení začal Steveovi mávat před obličejem příbory.

„Odpoledne na mě pak zaútočil váš manžel,“ dodala Greta s lehkostí sobě vlastní k výčtu menších i větších životních událostí.
Wilhelm se důstojně a nenápadně přidusil čajem. Hraběnka počastovala mluvčí pohledem, který přesně vyjadřoval, co si myslí, a zároveň tuto nepříjemnou skutečnost umně skrýval. Zbytek společnosti pochopil, že padlo něco nepřípustného.
„Zaútočil čím?“ promluvila konečně hraběnka. Striktně. Konverzačním. Tónem.
„Cigaretovým kouřem. Věřili byste tomu?“
„Ach tak.“ Dvě slova platná souvětí. „Zbraň civilizovanější doby.“
Pousmála se.
Vteřiny plynuly.
Pod oknem projela drožka.
Pak na stole v salónu přistál šálek kávy.
„Nebudu vás už déle zdržovat.“
Některé věci by neměly nikdy zaznít.

Poprvé měl po ruce jen kámen. Obyčejný šutr. Popadl ho a flákl s ním zvíře. Měl večeři. A také první zbraň...
Čím ostřejší předmět, tím líp. Tak vynalezl oštěp.
Vzdálenost byla taky důležitá. Tak vznikly šípy. Už však nešlo jen o lov zvířat. Bylo třeba si hájit území, člověk člověku se stává nepřítelem...
Souboje. Bitvy. Výpravy. Války.
Nože. Dýky. Meče. Šavle.
Doba pokročila. Objevy, vynálezy.
Střelný prach. Kanóny. Děla.
Revolvery. Pušky. Kulomety.
První světová válka, první tanky.
Druhá světová válka. Atomová bomba.
Listopad 2015, Paříž: ,,Teroristé provedli šest útoků střelnými zbraněmi a čtyři sebevražedné bombové útoky. 130 mrtvých, 415 zraněných..."