DMD č. 3. pro 3. 4. 2017. Téma: Zbraň civilizovanější doby

Doktorovi přezdívají Přicházející bouře. Tak proč by potřeboval zbraň?
Jack každého odzbrojí svým osobním kouzlem. Kdyby to náhodou nestačilo, na tajném místě schovává skutečnou zbraň (neptejte se kde, to ví jenom Ianto).
Spock se brání vulkánským nervovým stiskem, ale dokáže svoje ruce využít i lepším způsobem. Jim by mohl vyprávět.
Captain America už dávno zjistil, že jeho štít není ideální pouze k boji. Dá se s ním zažít též hodně zábavy.
Sherlock si vystačí se svým geniálním mozkem (a s Johnem po boku).
Merlin je Artušova tajná zbraň (a obráceně).
Jediný problém je, že ani jednoho to neochrání od bolesti.

Naše společnost jde do kopru. Ne, vážně. Určitě se mnou nebudete všichni souhlasit, ale máme demokracii. Nebo nemáme? Zloděj chráněn více než okradený. Dlužníci více než oprávnění. Máme určeno, kde kouřit, komu nalít, koho obsloužit.
V zájmu humánnosti jsme soucit povýšili nad rozum, jen abychom nebyli za špatné. Zakládáme neziskovky, společnosti na podporu všech a všeho.
Musíme si přeci pomáhat! Kdo nepomáhá je nepřítel.
V zájmu korektnosti nemůžete vyjádřit svůj názor, abyste se někoho nedotkli. Každý má přeci svá práva!
Uzavíráme se do bubliny soucitu a lžeme si sami navzájem.
Já tvrdím, že největší zbraní civilizovanější doby jsme my sami.

Horáček a Pažout stáli zoufale nad novou EET pokladnou v železářství, Horáček se rozčiloval, že ten krám zapálí a Pažout nevěděl, jestli myslí kasu nebo železářství, ale ani jedno se mu nelíbilo, krčil rameny a koukal na Horáčka, jak zuří. A pak najednou Horáček vykřikl, Mám to, když tě všechno zradilo, pomůže ti kladivo! a hnal se k regálu. Pažout se ho snažil zadržet a povídá, prosím tě, Horáčku, žijeme v jednadvacátém století, chovej se trochu rozumně, existují civilizovanější způsoby, načež Horáček vykřikl, že si teda vezme sbíječku. A Pažout hlesl, že spíš myslel, že jako příště půjdou k volbám.

„To abych tě mohl lépe sežrat!“
„Zadrž, soudruhu vlku!“
Myslivec vpadl do chalupy v pravou chvíli.
„Co sem lezeš tak brzo a proč máš tak malou zbraň?!“
„To není zbraň, ale průkaz svazáka… pro tebe.“
„Cože?“
„Ano. I vlčí mordy mohou sloužit míru, stát v čele boje proti světovému imperializmu!“
„Jakže?“
„Nech soudružku Karkulku! Nepožírej nadějné pionýrky! Buduj mír! Máme výsledky! Rozdojili jsme kozla, zahnali stín kapitalismu i klerikalismu. Staň se i ty jedním z nás! Vlast potřebuje zvědy v bavorských lesích! Tebe.“
„A když řeknu ne.“
„Kulka anebo cirkus.“
„Doufám, že mi dáte alespoň červený šátek, jaký má Karkulka.“

Voldemort byl zlikvidovaný, nikoli však všechny jeho horcruxy. Lucius se Severusem, ač neradi, uznali, že pomoc vybraných členů Řádu byla užitečná a že ji budou potřebovat i nadále. Proto uspořádali malou poradu.
„Víme, jakým způsobem horcrux zničit,“ začal optimisticky Kingsley. „Nebelvírův meč se osvědčil.“
„Nevíme ale, kde jsou, a hlavně, co jsou,“ zavrčel Severus.
„Potřebujeme informace,“ přikývla Minerva.
„Přesně. Kdesi jsem četla, že slovo je mocnější meče. Musíme jít s dobou,“ dodala Tonksová.
„A mě napadl někdo, kdo je ve vyhledávání informací naprosto dokonalý,“ ušklíbl se Bill významně.
„Nepřichází v úvahu!“ vyprskl Severus, kterému okamžitě došlo, koho má na mysli.

Podlaha duní. Stůl, čajník a mísa rugelachů se otřásají, ReiNatus taktéž. Do přijímací místnosti vstoupí muž v kiltu. Mezi dveřmi se musí sehnout, jakmile se narovná, místnost se zmenší.
"Vítejte," praví ReiNatus. "Máte doporučení?"
Muž neodpoví, jen upřeně hledí na krále.
Ticho těžkne.
Pak se muž nepatrně usměje.
ReiNatus mu nabídne rugelach. A další. A ještě jeden. A k tomu také kuchařku, která je pekla.
Úsměv se rozšíří.
To stačí.
"Velmi sofistikované, skotský muži," praví uznale ReiNatus. "Jste tu pět minut a já mám chuť odevzdat vám království i s Jižním mokřadem a pak opustit palác oknem. Kdy můžete nastoupit?"

Píšu. Píšu a baví mě to. Naplňuje. Dává mi to pocit síly a moci. Věřím, že svým psaním ovlivňuji okolní svět. Měním ho, přetvářím, činím lepším. Ukazuji na to, co je špatné, formuji charaktery postav, usměrňuji jejich činy.
Ale nejde jen o psaní. Každá věta, každý odstavec vyžaduje přípravu. Hodiny, dny, týdny pozorování a přemýšlení. Hledání souvislostí. Slova známe všichni, ale to jak jsou seřazená za sebou, jaký dávají smysl a výklad, k jakým vedou myšlenkám, to je umění. A já ho ovládám.
Jen jedno mě mrzí - že se nikdy nedočkám žádného ocenění.
Svá díla, odesílaná v obálkách, totiž nepodepisuji.

Široko daleko viděl jen rovnou, plochou zem, pokrytou jemným šedým prachem, s kterým si pohrával větřík.
Šel od rána, od rána nejedl, od rána měl hlad a od rána neviděl nic než nebe a jemný šedý prach.
Když vítr zafoukal trochu víc, odhrnul tlustou vrstvu prachu a odhalil asfalt nebo roztavenou ocel a sklo. To a prach byly poslední stopy po městě, které tu stálo.
Konečně došel k jedinému orientačnímu bodu, k troskám velikého bombardéru. Vytáhl z batohu páčidlo.
O pár vteřin a jedno nechtěné stisknutí tlačítka později se zvedl mrak prachu. Když se prach usadil, krajina byla dokonale plochá.

Jedna lidová moudrost říká, že pero je účinnější zbraň než meč. Jiná zase, že lepší než o skutku mluviti je konati. Každý ať si vybere sám. Dřív se bojovalo naprosto hmotným mečem, pak konkrétní myšlenku zastupujícím perem a teď neviditelným a nepochopitelným programem. Na takový civilizační vývoj jsem už příliš starý, děti.
Jenom se bojím, aby ten náš krásný svět nedopadl jako v tom vtipu, který vlastně ani vtipem není. Neznáte? Vážně ne? No přece: Nevím sice, jakými zbraněmi se bude bojovat ve třetí světové válce, ale v té čtvrté to budou klacky a kameny. Smutné, že jo? A pravdivé?

Pobíhám deštěm
Jsem sama sebou
Lituji jediného
Nejsem tu s tebou
Stalo se všechno
Čeho jsem se bála
Smrt, paní všemocná
O tvůj život stála
Možná to nebyla náhoda
Co vzalo mi tě
Má v tom prsty někdo jiný
Jsem osamotě
Můj otec cítil odpor
Příliš jsi voněl jehličím
Možná, že se pak rozhodl:
„Na toho muže si políčím“
Pak stačila jen chvilka
Trocha jedu v pití
Jsem si jistá docela
Vraha už nechytí
Jedy jsou zbraně modernější
Než nože, sekery, meče
Koukám smutně na tvé tělo
Pohřebák ho vleče
Pomalu svírají mě pevné kleště
Opět jsem sama - Dívka deště