DMD č. 3. pro 3. 4. 2017. Téma: Zbraň civilizovanější doby

„Vítám Vás na konferenci, konané za mimořádných bezpečnostních podmínek. Žádné informace neuniknou. Účastníci byli prověřeni.“ zahájil prezident USA kongres hlav států.
„Ještě mě vyfoťte při podpisu dohody, ať má tisk něco k dispozici z této bezprecedentní dohody o odzbrojení malých států.“ kývl na mě ruský ministr zahraničí. „Samozřejmě. Můžeme.“ A zvěčnila jsem jeho podpis na dohodě.
O měsíc dříve:
„To je nemožné, nepustěj dovnitř nikoho, vše je utajeno.“
„Věř mi, mě ano. Mám to vyzkoušené.“ usmála jsem se na svého šéfa.
„A jak asi?“
„Umím být neviditelná. Tu dohodu budeš mít dřív, než ji ti parchanti podepíšou.“
Největší zbraň - neviditelnost ;-)

Jednoho pošmurného pondělního rána seděl kapitán nebelvírského famfrpálového družstva ve společenské místnosti a usilovně přemýšlel nad novou herní taktikou. Naneštěstí ho nenapadaly žádné inovativní způsoby, zaručující vítězství nad Zmijozelem. Dalo by se říci, že poněkud trpěl depresí.
Zmuchlal další pergamen a zadíval se do plápolajícího krbu. Zamyslel se. Hlavním problémem bylo, že střelcům často vypadával camrál ze spocených rukou.
Zavrzal portrét. Do společenky se nahrnula skupinka prváků, kteří si byli venku užít posledního sněhu. Kriticky je přejel pohledem. A pak ho cosi ozářilo. Rukavice! To byl geniální plán. Už jenom najít střelce a seznámit je s touto novou civilizovanou zbraní.

Na kolena, bídný tvore, slyšíš? Ty mi snad nerozumíš? Proč neležíš v prachu u mých nohou? Kde jsou mé oltáře, mé sochy? Kam se poděla bázeň, kterou jsi přede mnou měl? Tušíš, jak jsi bezbranný před mou mocí?
V potu tváře se přede mnou plazily tisíce a tisíce. Chci úctu. A chci ji hned! Božstvo burácelo, ale efekt... nepřišel. Smrtelník nejenom že nebyl plný úcty, bázně a obdivu, ba naopak jevil známky čehosi, co se z jeho očí dalo vyčíst jako pobavení.
Božstvo se nakonec vzdalo a muselo se uchýlit k lacinému triku. "Meowwww?" Jak já postrádám Egypt, vzdychla kočka.

„Moc je moc!“ řekla Cersei pohrdavě a se zavířením šatů odešla.
Druhý den se mu všichni za zády posmívali. Věděl to. Cítil to. Nebyl na posměch zvyklý… teď už ne. Kdysi slíbil sám sobě, že nedopustí, aby se mu ještě někdy někdo posmíval. Měl vztek. Na druhou stranu… těšilo ho, že se smějí jen za jeho zády. Zase tak bezmocný nebyl, zdaleka ne.
Samozřejmě, měl chuť se té blonďaté čubce pomstít ihned. Ale ne… nezahodí léta plánování pro takovou malichernost. Však nepotrvá dlouho a Lannisteři se nebudou stačit divit.
„Informace jsou moc,“ zašeptal si pod vousy. „Mocná zbraň. Dokonalá. Civilizovaná.“

"Nemůžeš jen tak krást ovce. Žijeme v civilizované době, ovce jsou majetek. Nedají se krást."
Calder si zapálil dýmku a Ascobolus na něj zatím mlčky a nevyzpytatelně zíral. Pak se rozvalil v trávě a už zase se tvářil spokojeně.
"Proč používáme v boji dlouhokřídlatce?"
Caldera ta náhlá změna tématu zaskočila. "Kvůli jejich bojovým schopnostem, ovšem."
"Myslíš kyselinu?"
"Jistě."
"Tu, kterou dlouhokřídlatci prskají na nepřátelské draky a která se pomalu prožere za nesnesitelných bolestí lebkou do mozku, pokud je někdo z milosti dřív nezastřelí?"
Calder neodpověděl.
"Ach, miluji tu dnešní civilizovanou dobu!" pohodil Ascobolus hlavou a jeho hlas byl plný výsměchu.

Toho rána se Geiger necítil dobře. Dokonce i na holografického kocoura vypadal dost průhledně. Několikrát denně vydávil odpudivý chuchvalec přebytečných dat z mezipaměti, která se záhy rozplynula. Bohudík.
„Rekognoskuji… lokalizuji…,“ prskal výboje statické elektřiny. Náhle něco připoutalo jeho pozornost. Kostra muže v obleku sedící u vraku Fordky.
„Když miluješ mír tak moc, že jsi ochoten za něj bojovat…,“ deklamoval kocour zasmušile. Reklamní slogan připlouval odkudsi z hlubin elektronického vědomí.
„Ukaž, co to tady máš?“ Nathaniel se sklonil k ostatkům. Bedýnka vykládaná slonovinou…
„Peacemaker, ráže 45… Podívejme!“
Geiger naříkavě zamňoukal. Radiace byla na nule. Jeho digitální duši však zaplavil nekonečný smutek.

Zneškodnit malou čarodějnici. Nic složitýho, protože čarodějnice byla opravdu malá. S kudrlinkami, na jejichž koncích probíjela černá energie.
Jenže vtom ta temná moc vyšlehla a Petr a Zrzek šli k zemi. Ostatních se zmocnilo cosi, z čeho se mi zvedl žaludek. Když čarodějnici strhli k zemi a chytili ji za ruce a nohy, zařval jsem: „Ne!“
Pak šéf tasil nůž a já po něm skočil. Jenže blbě.
Když se místnost znovu zaostřila, skláněla se nade mnou holčička s okudlanou půlkou hlavy.
„To neměli,“ řekla a ukázala na lysinu, ze které se zvedaly černý úpony. „Teď mi dosáhne až na hlavu.“

Sotva měl kníže pekel za sebou poslední pozdrav slunci, sbalil si matraci, nastoupil do kočáru a vyrazil za svým zplozencem do Německa. Jeho kolegové už mu snad všechno vysvětlili, teď jen doručit ten dárek ke třiatřicátým narozeninám a bude veselo.
„Synu,“ spustil na Antikrista hrdě, „je čas konat velké věci, tady máš...“
„...planoucí meč?“ přerušil ho ten Ježíš, co se měl spíš jmenovat Damien, s očima plnýma očekávání.
„Meč? Tfuj, copak jsme vopice?“ odplivl si kníže pekel a podával synáčkovi úhledně zabalený balíček s mašličkou. Nebyl moc velký, ale přenosné zařízení na odpalování jaderných hlavic se do něj vešlo hravě.

Klekí Petra vidí dále než jiní. Je to dar. Vidí následek za příčinou, řešení za problémem.
Klekí Petra vidí dále než jiní. Je to prokletí. V prvním činu zahlédne zřetězení důsledků vedoucí k nevyhnutelnému.
Nevinné tyče zeměměřičů jsou v jeho očích strašnější než naostřená kopí. V jejich stínu jdou zástupy nádeníků, kteří staví cestu vlastní krví. Za nimi se řítí monstrum požírající zemi od východu k západu. Pro ně se otevírají další doly a hutě, vybíjejí statisíce bizonů. Pro ně je rudý muž hnán po stezce slz k smrti nebo vyhnanství.
Ví, že nemají šanci. Přesto do tábora zeměmeřičů sestoupí.

Otevřeným oknem prší dovnitř. Ledový vítr se vtírá do nozder.
Pčík.
Podrážděně si mne nos. Špatně se mu dýchá. Neměl tam chodit.
Shrbená ramena. Strniště. Špína kloubnatých rukou. Za to můžeš ty.
„Už nejsi jako dřív, mein Schatz,“ řekla mu a zapínala si přezky na střevících.
Pak mu věnovala poslední váhavý úsměv, a klap, byla pryč.
Chtěl ji zachránit. Zachránil by ji. Na sicher.
Ale teď? Když ho opustila kvůli jinému?
Plnicí pero skřípe pomalu, zvolna.
Když píše jméno své ženy, ruka se mu přeci jen chvěje.
Snad ji miloval.
Ist das die Schuld?
Vina. Povinnost. Dluh.
Deborah Hässel. JUDE.