DMD č. 3. pro 3. 4. 2017. Téma: Zbraň civilizovanější doby

Vypravěč se Salix stáli strnule na místě.
Ona vyčkávala.
On přemýšlel.
Najednou je překvapil sotva jedenáctiletý chlapec.
S vyděšeným výrazem vyběhl zpoza uličky a srazil Vypravěče i Salix na zem.
"Dávej pozor," zasmála se Salix a pomohla Vypravěči na nohy. Ten nejprve po mladíkovi hodil přísný pohled. Pak si ale všiml Tvorečka na jeho rameni.
"Doufám, že žertuješ. K tomu všemu se mám starat o dítě?" vydechl zoufale.
"Co budeme dělat?" zeptala se Salix s pohledem upřeným na Tvorečka.
"Budeme muset použít zbraň civilizovaných. Zapojíme mozek," pronesl klidně Vypravěč.
Vyděšený chlapec jen mlčky stál a čekal, co s ním bude.

"To byl úžasný výkon, Zame, jak ses naučil takhle střílet?"
"Uvědomil jsem si, že potřebuji rychlou zbraň. Pokud jsou nepřátelé dostatečně hbití, nemůžu je vyřídit kouzlem, pouze si je udržovat od těla. Oni se po chvíli rozhodnou pro jeden konečný útok. Já to očekávám a útok odkloním. Mou reakcí z míry vyvedení nepřátelé pak na kulku zareagovat nestihnou.
A jak to, že umím tak skvěle mířit? Vytrvalost, technika, píle... a taky prokletí kulek krvelačností."
"To ale znamená, že kulky jdou po nejbližším cíli, takže i po nás, ne?"
Zametloděj se mlčky otočil a odešel.
"Nemáte se mi plést do cesty."

Severus zrovna rozečtenou knihu položil na klín, a aniž by odtrhl zrak, natáhl se, aby pohladil malého Harryho.
Proč pod dlaní necítí vlásky?
Podíval se a srdce mu poskočilo. Neviděl dítě. Co se dělá v takové chvíli?!
Ach, planý poplach, sedí tamhle. Což je o… kus jinde, než kam ho posadil. Ani on nedokázal pochopit, jak je to možné.
Aspoň ne do chvíle, než se Harry zvedl a vrávoravě se vydal ke knihovně. Čaroději spadla brada. Knihu nechal knihou a užasle vydechl.
„Tak tys nám začal chodit,“ zvedl jej nahoru. Dítě rozverně vykřiklo.
„Uděláme z tebe nejroztomilejší zbraň dnešní doby.“

Rukavice z tvrzeného adamantia a pastocele, pokrytá ablativní vrstvou keramitu, stiskne spoušť.
Řízená fúzní exploze, kterou jinak naleznete pouze v nitru hvězd, je směrována sérií propustí a konvertorů ven v úzkém paprsku směřovaném mocnou rukou tvrzenou vláknovými servomotory.
Proud spalující energie mění vzduch, živou tkáň, skálu i kov ve žhnoucí plazmu, kterou strhne sebou a nabírá tak na síle a teplotě, dokud nedosáhne kritického stavu, kdy dojde k náhlému rozpětí v podobě gigantického výbuchu, který tlakovou vlnou smete vše v okruhu dvou set metrů.
„Takovéhle zbraně už Adeptus Mechanicus dneska nevyrábí,“ povzdechne si seržant kapituly Vesmírných Vlků, sledujíce umírající kacíře.

Jednou přišli Mach s Šebestovou do 3.B, žáci se tam zrovna strašně hádali, Kropáček tahal Havránkovou za vlasy, Havránková ječela, Jelínek křičel na Horáčka, Horáček štěkal na Pažouta, Pažout řval na každého, ale Mach vytáhl sluchátko a řekl, prosím, nemohli by být všichni zticha, a sluchátko souhlasilo, že je to dobrý nápad, a bylo ticho, ve kterém se všichni hádali dál, jenomže jim pusy jely naprázdno, což bylo legrační, takže se po chvíli začali úplně bezhlučně chechtat, což bylo ještě legračnější, a Šebestová řekla, ticho mocnější slov, a Mach povídal, sluchátko mocnější čehokoliv, a sluchátko řeklo, to bych řeklo!

Alžběta si nepamatuje, jak se sem dostala. Neví, proč ji tu drží, ani z čeho je obviněná. Snaží se rozpomenout - k uzoufání marně. Občas jako by koutkem oka zahlédla stín vzpomínky, ale když se po ní ohlédne, je pryč. Uvědomuje si bolestně to prázdné nic uvnitř sebe. Cosi tam bylo a teď už není.
Alžběta ví, co se jí stalo. Když nezlomí člověka násilím, mají jinou zbraň. Dokonale civilizovanou a dokonale účinnou: drogu. Drogu, která zlomí člověku vůli. Prý se jí nedá vzdorovat.
A má vedlejší účinky.
Velké výpadky paměti.
Vyrvali jí kus duše, rána krvácí úzkostí a nejde zhojit.

Ze záchranného modulu vyskákali do moře trosečníci, zatímco se zevnitř valil temný dým.
"Všichni k tomu ostrovu, za chvíli to bouchne!" zavelela kapitánka Costová.
Poslední k pobřeží doplaval Gorski, jeden z týmu přírodovědců.
"Tohle měla být průzkumná mise! Miliardy kreditů z grantů. A pak se ta piksla rozpadne?!"
"Loď Mirage je jedno z nejspolehlivějších plavidel flotily, museli jsme být zasaženi nějakou ničivou energií-"
"Jako že jsme byli sestřeleni? Bůh s námi. Kde máme zbraně?"
Chvíle ticha.
"To je snad známý fakt, že zbraně už civilizovaná část vesmíru nepoužívá," odpověděla kapitánka.
"A čím se budeme bránit?"
"Nože naštěstí součástí výbavy zůstaly."

"Byl jednou jeden muž a ten muž měl ženu. Mladou, krásnou, ale tuze lakomou. Počítala každý zlaťák, každý peníz obrátila. Hospodářská zvířata bedlivě hlídala, aby žádné neuteklo.
Tu se jednou na jejich dvoře objevila husa, a žena hned za mužem, cizí husa! Nová by stála dva zlaté!
Muž byl poctivý a řekl, že je přece sousedovic, včera viděl, jak přivezli z trhu nové ptáky na chov.
Žena se mohla pominout, křičela, že umře, když neřekne, že je přece jejich.
Muž býval voják, a tak když žena nepřestala mlít svou, vzal pušku a zastřelil ji.
Taková je v naší době spravedlnost."

"Pane," plukovník se krátce uklonil.
Chtěl se ihned dále věnovat přípravám, ale jeho protivník, nedbaje na veškeré dekorum, přistoupil blíž.
"Dobré ráno, pane. Podívejte se, nešlo by tohle řešit civilizovanějším způsobem? Je tato krvavá záležitost stále ještě hodna skutečného gentlemana?" tvářil se drze, ale možná měl strach.
Starší muž neodpověděl.
Souboj proběhl dle pravidel.
Až úleva svítání a první pramínek krve rozvázaly Brandonovi jazyk.
"Až nyní, pane, si snad můžete brát do úst skutečné gentlemany. Neradil bych vám znovu zkřížit cestu mou nebo rodiny Dashwoodovy, ale vaše bezcitné jednání je tímto odčiněno. Civilizovanějším způsobům vás však těžko ještě kdo naučí."

Při úvahách o důvodu zániku lidské civilizace se dříve či později vnutí myšlenka na OVOLS – nejničivější zbraň třetího tisíciletí.
Zásadním problémem shledávám především lehkomyslnost, s jakou lidé k OVOLS přistupovali. Na rozdíl od konvenčních zbraní bylo OVOLS dostupné všem, bez ohledu na společenskou třídu. Což je děsivé, vezmeme-li v potaz zranění, která OVOLS způsobovalo.
Na první pohled neviditelné rány, tupě doutnající uvnitř každého. Správně namířené OVOLS proměnilo jedince v nepředvídatelnou časovanou bombu, která uvnitř pomalu umírala…
Aby se podobným následkům zamezilo, dobrovolně jsme se OVOLS vzdali a stali se němými. A zařekli se, že nikdy nenapíšeme jméno této zbraně správně.