DMD Bonus č. 1 pro 4. 4. 2018. Téma: Poslední hrdina

Nenápadným členem soudcovy domácnosti byla paní Kantůrková, hospodyně. Soudce ji získal spolu s kuchyňským vybavením – nedala se odbýt. Její talenty ležely ve vaření, pečení, uklízení a štupování ponožek. Také dokonale ovládla umění předstírat, že neumí německy, nevidí a neslyší. Pocházela od Zlína, kam posílala peníz, koláč i slovo třem nemanželským dětem, v hříchu byla tudíž zběhlá a nějaká ta chlapská líbačka ji vedla pouze k nápadu podělit se o tipy v oblasti techniky jazykohry.
Byla tak zásadní osobou, že se stala samozřejmou. A pak najednou odešla. Poslední hrdinka v oblasti péče o domácí krb.
Soudcova domácnost se ponořila do chaosu.

Takového bojovníka nikdo nepamatoval. Na bitevním poli jako by jeho beztak mimořádně vysoká postava vyrůstala do obřích rozměrů. A v srdcích všech mužů se probouzela statečnost, tak hluboko ukrytá.
Pod jeho vedením nepřátele rozdrtili a rozprášili. Celé generace si budou vyprávět o tom, jak hlava nepřátelského náčelníka letěla vzduchem a kde ji našli…
A vladyka pravil: „Válka je vyhraná. Kraj bude zase žít v míru.“
Dlouho považovali velkého Bučivoje Brala za posledního reka svého lidu. Statečnosti už nebylo třeba, hobiti mohli v klidu obdělávat své zahrádky.
Svět na ně načas zapomněl, ale existovat nepřestal. A hrdinů bylo nakonec zase potřeba.

Síní rozhořčeně rázoval Šéf, chvílemi to až vypadalo, že cestou přibere některý z mramorových sloupů. Měl před sebou nepříjemnou povinnost, musel vyčinit Velké Devítce.
"Dámy!" spustil hlasem, z něhož odkapávala nelibost a rozmrzelost. "Když jsem přistoupil na vaše argumenty, že se zvýšením počtu pozemšťanů narostl i počet literátů a tvořivých lidí vůbec a že potřebujete rozšířit své řady, doufal jsem, že zainteresujete bytosti, které budou ke své práci přistupovat zodpovědně. A ne že se mezi nimi najdou jedinci, jejichž posledním hrdinou bude nějaký barbar Cohen a pak více než patnáct let nepolíbí žádného autora. To by nešlo! Okamžitě zjednejte nápravu!"

Všichni ostatní už to vzdali. Prý je blázen, když to pořád zkouší. Ale, kruci, vždyť to přeci musí jít! Říkají, že je v historii školy nejlepší. Jedna pitomá rovnice ho nemůže rozházet. Nesmí.
Za obvyklých podmínek by ji už dávno spočítal. Jenže teď je všechno jinak. O jarních prázdninách se nudil, takže se nakonec podvolil Lucce a začal číst. Pitomost. Nejhezčí pitomost jeho života. Máma byla nejdřív ráda, protože konečně dělal něco jiného než matiku. Teď mu občas navrhne, jestli nechce spočítat nějaký příklad.
Jak ale se má soustředit na kvadratické rovnice, když v lavici leží včera koupená kniha Zeměplochy?!

"Čas. Ve sbírkách je to relativní pojem," začal Daniel své vyprávění. Jaroslav L. a Marek P. tiše naslouchali.
"Musíte si uvědomit, že nemluvím o lineárním pojetí času, ani o tom cyklickém. Čas, jak plyne ve sbírkách, je zakonzervovaný. Prostor a doba okolo se mění, budovy vznikají a zanikají... Nejsou vůbec potřebné. Jde tu o uzlový bod v časoprostoru. Výchozí stanici." Daniel se odmlčel, aby se napil. Pak pokračoval.
"Kdysi existovala odnož našeho řádu, starající se o poutníky na cestách času. Posléze se z ní vyvinuli časoví poustevníci. I ti téměř vymřeli. Dnes existuje jeden jediný....

... Vraspíre, vítej," dokončil Daniel nečekaně.

Kruege opatrně sestupoval po schodech. Měl v sobě sice jen tři piva, ale vypadal jako by byl na šrot.

"Tak co, ty náš hrdino? Máš to za sebou?" zeptal se ho Hora a pomohl ho usadit.

"Víckrát už poslední nejdu," zaúpěl Kruege a opřel se hlavou o stůl.

"Co se stalo?" zeptali se Maller s Poetou.

"Měl jsem jít jindy. Colleen dneska zuří. Tak jsem jí řekl, že je jestli si potřebuje ulevit, ať mě klidně mrdne korbelem po hlavě," odpověděl Kruege.

"A?" zeptal se Bídák, který mu zatím donesl pivo. Vypadalo to, že se nastalo příměří.

"Potřebovala si ulevit."

„Říkám mu Müller,“ vysvětlovala pobledlá dívka, když zapnula svůj příruční počítač. Mihotavé světlo se zformovalo se do podoby kocoura, „měl být zrzavý, ale tahle věc zvládne jen tuhle divnou oranžovou...“ Čtyřnožec se uraženě otočil a začal si čistit svůj dokonale bronzový kožíšek.
„Mívala jsem plyšového… modrého,“ zasnila se Elis a odhrnula si vlasy z čela, „…říkala jsem mu Geiger. Ani nevím, kde skončil...“
„Pomohl mi dojít až sem.“ Kocour se otočil zpět a pyšně se protáhl, aby se předvedl v celé své kráse.
„Skenoval mě… nás oba,“ zlomil se jí hlas, „kvůli ozáření…“
Elis jí dala napít.
„Je to hrdina.“

Když se obyvatelé Vorařova dozvěděli o obnovené hrozbě draků, udělali to, co by v jejich situaci udělalo obyvatelstvo kteréhokoliv dřevěného města – nechali si na likvidaci draka zavolat obětavého, cenově dostupného a dokonale postradatelného hrdinu. Museli však dlouho hledat a našli jediného, jenž je příliš optimismem nenaplňoval.
„Nechceme radši shánět náhradu?“ mudroval kovář, když drsňák konečně popadl zrezlý meč a vyrazil na draka.
„Prohledali jsme široké okolí, je naše poslední naděje,“ dušoval se bard.
„Ale jak je to možné? Za mého mládí tahle země překypovala dobrodruhy, což nezbyl alespoň jeden další hrdina?“
„To víte, všichni ostatní to dostali šípem do kolene...“

Last hero stumbles over the seeweed,
not needed, useless and sad.
The sea is roaring, advent approaching,
villains are all in one dead.

His haggard looks in no way resemble
beauty of appealing knight,
his weapons rusty, eyes oh-so-haunted,
never has enlived such fright.

Hasn't he fought for life, Emperor valiant,
hasn't he saved his own beloved town?
Hasn't he kissed and loved thousands of princesses?
What use is he now but beggar and clown?

What use is he now, that fictional character,
humorous Rincwind, and ugly like Toad?
Revolving Discworld is fast alienating,
no-one is craving for life-saving boat.

Mám kamaráda. Velikánského hafana co bydlí u Hagrida. Myslela jsem, že bude v naší smečce šéf. Jenže! Šli jsme na procházku. Já běhala kolem Hagrida dopředu, dozadu, vlevo, vpravo a dokolečka, a lákala Tesáka ke hře. On nic. Vlekl se jako napůl chcíplý. Taková nuda. Dokud před ním z trávy nevyskočila maličkatá žabka. To se pak tak lekl, že ožil, a v tu ránu byl pryč. Tohle že je šéf?
Hagrid nad tím jenom mávnul rukou a šli jsme domů.
Tesák se přiloudal až za hodinu. Hrdina. To už jsem stihla vyžrat i jeho misku. Nemá chodit k večeři poslední.

Claude se zavrtěl na svém kolečkovém křesle. Výhled z okna dneska nebyl nic moc, škoda, že v parku dnes netrénovala děvčata kriket. Vzdechl. Jestlipak dnes bude mít zase službu Betty? Sestřička Betty v krátké sukýnce se pokaždé hněvala, když ji stařík plácal přes zadek, ale věděl, že jenom na oko. Ale kdepak, je pondělí, to ona služby nemívá...
A v tom se otevřely dveře.
"Já věděl, že je čas," špitl Claude. "Však už tu taky sloužím 110 let. Kam půjdeme?" zeptal se postavy v černém.
"NA HRDINY ČEKÁ NĚCO NAPROSTO VÝJIMEČNÉHO," řekl Smrť a zasalutoval před posledním pamětníkem Velké války.

"Mám tě!" vybafla zpoza stromu hlava dvou rozcuchaných kaštanových culíků. To, že nezačal se smíchem prchat, je zaskočilo. A zaujalo: "Hej, ukaž!"
Davídek se nemohl nijak bránit, když se mu naklonila přes rameno. Nevyjekla. Holčičky s roztrhanýma lacláčema se umí koukat na mrtvolky.
"Je to myš? Nejsou myši menší?" dloubla klacíkem do vyhřezlých vnitřností.

"Byla to klysa," vzpomněl si po chvilce, když seděli na lavičce a chroustali polomáčenky.
"Jak to, že byla mrtvá?"
"Nevim."
"Myslíš, že příde do nebe?"
"Ne, neudělali jsme jí hlobeček."

"Dem ji zahrabat," zamával jim znenadání cizí kluk krysou před očima, "aby mohla do nebe, ne?"

„Pane doktore, chci je žalovat.“

„Koho?“

„Vládu.“

„No… A co se vám stalo?“

„Ukradli mi orgány.“

„Myslíte...“

„V nemocnici. Všechno mi vzali.“

Opravdový profesionál je jako lord Vetinari. Nic ho nevyvede z míry.

„Jste si jistá? Přece...“

„Všechno! Jsem tam uvnitř úplně dutá!“

Opravdový profesionál je jako barbar Cohen. Nezalekne se sebetěžší výzvy.

„Pokud vás v nemocnici špatně ošetřili, můžete si stěžovat...“

„To už jsem udělala.“

„Podat žalobu...“

„To taky.“

Někdy je však lepší být Mrakoplašem.

„Paní, na vás se stát těžce provinil. Na to existuje jediná rada.“

„Ano?“

„Dám vám adresu. Sídlí tam kanadské velvyslanectví. Požádejte si o azyl.“

Ještě nikdy nehostila tolik lidí. Přes početnou splečnost hovor vázl. Nikdo si netroufal promluvit bez vyzvání. Frances do řeči nebylo.
Snaha aby řeč nestála skomírala v cinkání příborů. S posledními drobty moučníku pohasla docela. Gillingham přezíravě upíjel ze svého poháru. Pak prolomil mlčení.

„Madam, myslím, že se chcete držet příliš při zdi.“
Kadeti oněměle přihlíželi hozené rukavici.
„Jaký je váš návrh, pane Gillinghame?“
„Mohli bychom zneškodnit některou z pobřežních baterií. Nejsme piráti.“
„Není hrdinstvím poslat své lidi na smrt.“

Ocel skrývala bolest. Vzpomínky. Na toho, který stál po boku. Prostý námořník. Vždy první. Vždy poslední. Snad jednou i Gillingham pochopí.

"Cože?" zamumlal Mrakoplaš.
"Je to dobrý plán," bránil se lord Elánius.
"Ale ne, mladíku, zopakuj to, neslyšel jsem tě.
Elánius mu všechno pomalu a důrazně vysvětlil, Mrakoplaš byl přece jen považován za starého muže, dokonce i mezi mágy z Neviditelné Univezity, kteří se obecně dožívali vysokého věku.*
"Cože?!" vyhrkl starý mág pobouřeně, když si všechno konečně vyslechl.

Samuel Elánius, mladík, o kterém všichni s obavou v hlase tvrdili, že jednou předčí slávu svého otce a Mrakoplaš, veterán mnoha nepříjemných lapálií, stáli vedle sebe a hleděli na rozpadající se město.
"Mrakoplaš, poslední zeměplošský hrdina, kdo by to byl řekl," hlesl mág.