Alenka z planety Země

Stanice Genetického Výzkumu a Manipulace v Novosibirsku vypadala, jako by ji tam zapomněli z dvacátého prvního století. Možná už dvacátého. Betonová budova s rozhrkanými výtahy, které se čas od času zasekly, s okny, kterými protahovalo, a s prošlapanymi dlaždičkami na schodech. Ale laboratořích se děly věci, o kterých se v té době nikomu ani nesnilo.
Před vchodem štrykovala bronzová myš šroubovici DNA.
Když vcházela dovnitř, Alenka ji pokaždé pro štěstí poplácal. Teď už je nebylo potřeba - měli tkáňové kultury a buněčné simulace - ale život jich položilo spoustu.
Za lepší život pro všechny i za ty dinosaury v zoo.
Za budoucnost.

Obloha zešedla, větve se kývaly ve větru, na zem dopadly první kapky deště.
Vytáhla z kapsy příruční počítač, naskenovala strom, a když přístroj souhlasně cinknul, připnula k pasu lano a začala šplhat vzhůru, k otvoru v kmeni.
“Alice, tady centrála,” zabzučel komunikátor na její bundě.
“Slyším…”
“Hurikán Iniki je pět minut od tebe, musíš se vrátit.”
“Hmm…” Pod špičkami prstů ucítila skořápku, ale nemohla dosáhnout. Přimáčkla se blíž ke kmeni.
“Jestli utopíš stroj času, univerzita nám už nikdy žádný nepůjčí…”
“Minutku…”
“Alice!”
Konečně! Zastrčila vejce do kapsy batohu a seskočila.
“Zavolej zoo, ať připraví inkubátor. Kauaʻi ʻōʻō je už na cestě.”

Alenka se cítila dobře, ale uznala, že jistota je jistota, a nechala se pozorovat lékaři.
Malý archeolog Rrr byl spokojený, že může znovu nosit oblečení. „Nic proti domácím kočkám, ale připadám si o něco civilizovanější,“ prohlásil.
Stáli u okna a sledovali mizející planetu Coleidu. Pořád bylo neskutečné vidět na ní místo rozvalin splývající světla nočních měst.
„Ještě tě mrzí, že ti nepostavili pomník?“ zeptal se Rrr.
„Stejně by mě nejspíš vysochali, jak šplíchám na lidi voňavku,“ odpověděla Alenka.
„Podle mého odborného názoru,“ řekl Rrr, „je planeta plná lidí, kteří díky tvému zásahu nevymřeli na mor, ten nejlepší pomník na světě.“

Pro malého vědátora - dětskou laboratoř, pro vaši princeznu - panenku...
O pár stránek dál:
Ženy, nezvoní už vaše biologické hodiny?
Listuje a listuje:
Tak je to od přírody
Další odstavec:
Maminka si nemůže vzít dovolenou...
A zase:
Nejdřív děti, jinak vyhyneme.
Zase nějaká neúspěšná nána, co na sebe musí upozorňovat...
A zase...

Alenka znechuceně zaklapla učebnici a radši se šla projít. Potřebovala si trochu pročistit hlavu. Studium historie bylo sice důležité, ale občas ji docela zmáhalo.
Z kosmodromu zrovna startovala odpolední loď k Venuši. Broňťa se ve výběhu cpal banány. Marťanské vlnovníky kvetly.
Byla vážně ráda, že nežije ve 21. století.

Třetí vběhl do Modrého Racka a s nadáváním začal nabíjet paprskomet. Bylo jasné, že cíl výpravy se právě změnil z výzkum místní fauny na hrdinské skutky. Už zase.
Druhý si povzdechl. „Tak v jak moc velkém jsme problému?“ zeptal se a vytáhl ze skříně vlastní zbraň.
„Pamatuješ si ten zvěřinec, kde jsme včera byli?“ zavrčel Třetí.
„Superiorní Bestiárium Veselého Ypsilona? Seva tam manželce koupil Indikátora.“
„Šel jsem tam ještě jednou podívat...“ Třetí si dopnul neprůstřelnou kombinézu: „a jedno z těch zvířat na mě promluvilo. Spoustu z nich je inteligentní.“
Druhý zaklel.
„Sevo, přichystej Racka k odletu. Možná budeme muset utíkat.“

Záhy po přistánī jsem se rozhodl s průzkumem neznámė planety připomínající ovocný sad neotálet. Upozornil jsem Alenku, aby neopouštěla raketoplán. Alenka se zatvářila zklamaně a tak jsem jí připomněl, že je potřeba se postarat o naše nové přírůstky, čtyři mladé skvoře, které jsme předevčírem vyměnili za páreček létavců s doktorem Chovarevem. Zatím se nepodařilo je přimět, aby začali znovu žrát. Když jsem se vracel, spatřil jsem malou postavičku v žluté kombinéze, jak se vynořila z trávy a s plnou náručí plodů podobných jablkům míří k raketoplánu. Dříve, než jsem stačil zareagovat, zvolala: "Mám to, tati! Mrkev žerou jen v zimě!"