Zapomětlivost
Mladá žena sedí v potemnělé místnosti. Tvář obrácenou k oknu, usmívá se.
Ona (nedočkavě): „Brzy přijde. Půjdu mu naproti.“
Zvuk šoupavých pomalých kroků.
Ona (zmateně): „Nic nevidím. Nic nevidím! Jak to že nic nevidím?“
Skřípání otvírajících se dveří.
Ona (hlasem podbarveným stoupající panikou): „Všude je tma. Co budu dělat? Kde to jsem?“
Tichá hudba a kapání vody.
Ona (s úlevou): „Kuchyně. Tady počkám na svého milého. Jsem v bezpečí.“
Hlasitá rána, bolestivý výkřik.
Ona (potlačujíc pláč): „Kde se tu vzala stěna?“
Do místnosti vstupuje vysoký a velice krásný muž.
On (chlácholivě, ale přesto pobaveně): „Zase jsi zapomněla, že jsi slepá?“
AN: Bylo to silnější než já… Slavnostně přísahám, že jsem neviděla ani jeden díl té telenovely. Nicméně asi před rokem jsme hráli hru na hádání postav a mezi nimi byla i ta popisovaná heslem „je to zelené a naráží to do stěny“. A já si na to dnes při přemýšlení o tom, co budu psát, vzpomněla a už jsem tu myšlenku nedokázala z hlavy vypudit :-)
- Číst dál
- 6 komentářů
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit