DMD č. 16. pro 16. 4. 2018. Téma: Dobře naložený tučňák

"Kdo letos vyhraje Stanley Cup?" padla mezi spolužáky otázka.
"Pittsburgh, protože tam hraje Jágr," odvětil primus kruhu. Pravda, byl v tom lokálpatriotismus, neboť onen spolužák, ač Jihočech z podhůří Šumavy, v Čechách fandil Kladnu. A jak známo, Jaromír Jágr pochází odtamtud. Nicméně Pittsburgh s Jágrem trofej opravdu získal.
Příští rok se spolužáka ptám:
"Opět věštíš, že vyhraje Pittsburgh?"
"Je to možné," odpoví opatrně.
A Pittsburgh jde opět do finále.
V onen čas jdu jednou ráno na zkoušku, primus kruhu náhodou též. A hlásí mi:
"Vyhráli jsme, je hotovo!"
Jako fanoušci Jágra, potažmo Tučňáků, jsme dobře naloženi, zbývá jen zvládnout zkoušku.

Svět lidí není zas tak odlišný od dračího, usoudil Armid. I tady den střídá noc a slunce déšť. I tady potkáte osoby milé i povahově vadné, které vám ukradnou nos mezi očima anebo si neoprávněně přisvojí váš zlatý knoflík. Aspoň jsme jim vyplenili bramborové pole, pochvaloval si nad pečenými hlízami.
"Taková kachna v kitajské marinádě, nebo vypasená husička vařená ve vlastním tuku, to je pochoutka," povzdechl si Yvan zatímco přehazoval z ruky do ruky horký brambor.
"Máš pravdu, není nad tučňáka, zvlášť když je dobře naložený."
"Drahý, když je něco tučné, neříká se tomu tučňák, to je úplně jiný pták."

Červení se loudali městem, držíce se frajersky kolem ramen,
Patrik jako kápo samozřejmě uprostřed.
Štrádovali si to na kraj Světlíkova, přímo tam, kde hraničil s Druhým Polem.
,,Pěkně zhaftnem to mladý maso," pošťuchovali se navzájem
Láďa a Petr, Patrikovi nejvěrnější.
,,Jojo, pěkně toho tučňáka naložíme!"
,,Hele, s tím tučňákems to trošku přepísk. Dyť je hubenej jak vyžle!"
,,Však víš, jak to myslim."
,,Tak prr, hošani, zchlaďte hormon." ozval se dominantně dosud mlčící Patrik.
,,Marek je můj a jestli máte chuť na naložený tučňáky,
tak palte na Antarktidu, nikdo vás tu nedrží."
Marně se svůj naštvaný obličej snažil skrýt za mapou.

“Někdy bych ráda ochutnala tučňáka,” ozvala se mladší sestra.
Doramo se málem udusila čajem. “Toni! Jak tě taková hloupost napadla?”
“V tomhle cestopise - moc zajímavém, mimochodem - píší, že James Cook jedl při své plavbě tučňáky raději než nasolené maso z lodních zásob.”
“Fuj.”
“Proč fuj, prosím tě? Chápeš, jak to musí být nechutné jíst neustále nasolené maso.”
“Je nechutné jíst tučňáky. Viděla jsem ilustrace, jsou roztomilí.”
“Králíky taky jíš. A taky jsou roztomilí. Někdy bych se tam vážně chtěla podívat. Jak takový tučňák asi chutná, co myslíš?”
“Naložený nebo smažený?”
Hodila po ní polštář. “Ještě si ze mně dělej legraci!”

Dnešní večer vůbec nešel dobře. Le Chiffre hrál skvěle, zjevně měl výtečné karty a plně si to uvědomoval. Bonda začínala opouštět naděje.
Potřeboval drink, aby se... aby... prostě sakra drink.
Vedle sedící muž se náhle otočil a loktem srazil sklenici přímo na Bondův žaket.
"Jé sorry kámo, sem fakt nechtěl?"
Bond vrhl na opilce vražedný pohled.
"No tak, se snad tolik nestalo ne? Přece nebudeš blbě naloženej, tučňáku!" Zasmál se navátý muž.
Dělat nevhodné poznámky na vynervovaného agenta MI6 je postup, který by nikomu žádná pojišťovna nedoporučila, a opilec si to dobře uvědomoval, když Bond jeho hlavou rozbíjel třetí půllitr.

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či si v dedine nebol. Malý Dodo sa z brigády vrátil. Teraz o tom v krčme hovorí.
- Brigáda? A to je čo?
- Jáj, Pištík. To ti je, keď niekto pracuje.
- Aha. A kde bol?
- V Košiciach, Pištík môj. V zoologickej záhrade.
- Tak ďaleko? Však aj my máme zvieratá. Ak sa teda náhodou nestratia.
- Máme Pištík, ale k tým ho radšej púšťať nebudeme. Včera spomínal, ako do kremačnej pece deväť tučniakov naložiť musel. Že mu nikto neveril, že ich tam toľko natlačí.

Nesmělé zaklepání. Rowena se před zrcadlem usměje. „Pojď dál.“
Její nastávající vstoupí a důkladně ji přelétne očima. „Vypadáš...“
„Těhotně, že?“ skočí mu do řeči a přejede si rukou po břiše. „Připadám si jako tučňák. Slyšel jsi, že otec zakázal, aby mě fotili z boku?“
Při zmínce o budoucím tchánovi se na okamžik zachmuří. „Vypadáš nádherně.“
Otočí se k němu. „Vážně?“
Přikývne, ale v očích má cosi temně lítostivého.
„Mělo by to být jiné. Neznáme se dlouho, ale... budu kvůli tobě i tučňák. Dobře naložený.“
Usměje se a zlehka ji políbí.
Rabastan Lestrange si k oltáři vede dceru vraha svého bratra.

Bylo počasí jako stvořené pro famfrpál. Nebo pro nábor nových členů do týmu…
V prvních minutách stál James vzpřímeně a všem hrdě vystavoval na odiv lesklý odznak kapitána.
„Ehm,“ zaváhal při pohledu jednoho obzvlášť neschopného účastníka. „Zkus to za rok,“ snažil se o příjemný tón. Ten se z jeho hlasu ale brzy vytratil.
Další účastník se smíchem houpavě spadl s koštěte. „Jsi člověk, nebo tučňák?“ zařval James a útrpně si promnul spánky. Potencionálních nových členů znatelně ubývalo.
„Nepřijat,“ zopakoval asi posté. „A kdo ti, promerlina, dal koště?“
*
„Jamesi, jsi člověk, nebo jelen?“ ušklíbl se Sirius. „Někoho do týmu musíš vzít!“

Ples plesá, hudba zvoní. U stolů s občerstvením je na moment klid.
Miss Gwendylon přimhouří oči. Ne, nezdá se jí to. Susan má i v místní dusivé atmosféře přes ramena přehozený těžký šál. Přes ruku si nese zcela neplesovou tašku na výšivky.
"Hezký večer, má drahá!" to se musí prověřit.
"Oh, pěkný večer," Susan mírně vylekaně otírá prsty do záhybu sukní.
V kabele se cosi zamele.
pííísk
"Tobě tu funguje mobil!?"
"Ééé... ne?"
"Tak co to..."
Zobák. Má to zobák!
"Ty máš. V tašce. Na plese. Tučňáka!"
"Ale to je jenom Little Blue, podívej, jak je spokojenej! Další rybičku, zlatíčko?"

„Vám se včerejší představení nějak líbilo,“ poznamenala slečna Lemonová po Hastingsově čtvrtém uchichtnutí.
„Co? Ne,“ vzpamatoval se, „totiž... Jen jsem si tak vzpomněl...“
„Měla to být tragédie,“ svraštila zmateně čelo.
„Ano, syn zavraždil matku, strašné... Tohle se však událo během přestávky, když jsem šel pro občerstvení.“ Hastings se nervózně ohlédl, pak ztišil hlas. „Slyšel jsem jednoho muže o někom říkat, že vypadá jako vykrmený tučňák.“
„Taková hrubost!“
„Jistě,“ přitakal. „Dokud jsem se neotočil a nezjistil, že mluví o Poirotovi ve smokingu.“
V tu chvíli se otevřely dveře a Poirot se spokojeným úsměvem poklepal na hodinky. „Slečno Lemonová, mé bylinné thé.“