DMD č. 22. pro 22. 4. 2018. Téma: Ticho po pěšině

Tušila, že je něco špatně, když se přestali hádat. Ale neptala se. Věděla, že nedostane odpověď. Protože o věcech, jako je rozvod, se u nich doma přece nemluví.
Každý den chodila ze školy s rozbitými věcmi nebo se jí tam něco "ztratilo". Když jedno odpoledne přišla domů s natrženým rtem, matka se jí zeptala, kolik si k zelí dá knedlíků. Protože o věcech, jako je šikana, se u nich doma přece nemluví.
Klidně pozorovala bílé pilulky v dlani a postupně je spolykala. Už bude klid. Už bude ticho. Protože o věcech, jako je deprese, se u nich doma přece nemluví.

Přes noc napadla spousta sněhu, cesta i stromy lemující ji kolem byly zahalené nánosy sněhu. V raním slunci získal les nádech tajemna, a zároveň se všude třpytily záblesky světla odrážející se od sněhu. Byl to magický pohled, a ona byla ráda, že se rozhodla vydat se zrovna sem. Zastavila se v místě, kde se cesta oddělovala k paloučku s krmelcem, vytáhla kameru a čekala. Ačkoli nyní utichl křapot jejích nohou na sněhu a pěšina jaky by oněmněla, bylo stále slyšet skákání ptáčků mezi větvemi, a také zvuky padajícího sněhu, který tím shazovali. Zatajila vyčkávavě dech, a po chvíli přišli laně.

A najednou nic.
Žádné chrastění, vrzání, pískání, hryzání, chroupání, škrábání, ťapkání, skákání na domeček, padání z domečku, čmuchání, odmítání fyzického kontaktu, řádění, pobíhání, napájení, papání, hraní si na oříšek, hraní si na placku, hraní si na větev, hraní si na sošku, vrhání té zvířecí pokerové tváře...
Prostě nic.
I klec jsem uklidila. Byl poslední z Bublíkovců. Poslední rodinné krve, kterou jsme chovali tak dlouho. Osmáci se dožívají až osmi let. Leovi bylo 9. Rozhodně nebyl nejstarší na světě, ale jeden ze starších nepochybně.
Teď máme tři. Třetí várku. Předtím byli vždy po dvou. Je to ještě hlučnější, než kdy předtím.

Babička upila čaje. “Kdy příště pojedeš do Paříže, mon chéri?”
“Patnáctého. Šéf mi chce ukázat nové vzorky hedvábí,” odvětil, nic zlého netuše.
“Co kdybys mne vzal tentokrát s sebou?” zaškemrala nejmladší sestra.
V Karlovi hrklo. Jezdil do Paříže už přes rok, čím se kromě obchodu zabývá, dokázal dokonale utajit. Byť byly sestry všetečné až hrůza! “To nejde, Haničko.” S úsměvem si před ní rychle zablokoval mysl. Nic, nic, nic, ticho po pěšině, ticho a bílo…
“Mais non!” rozzářila se babička. “Je ostuda, že jsi v Paříži dosud nebyla! Pojedeme s Karlem obě!”
Zaklel by, kdyby u toho nebyly ony dvě…

Bylo to kouzelné! Třepotající se motýli v břiše, hlava v oblacích, pohled zasněné laně. Láska, opravdová, ne ta vykoukaná z filmů a knížek. Přála si mít křídla, aby mohla létat.
A pak to náhle bylo všechno pryč! Odešel. Bez jediného slova. Zůstaly jí jen oči pro pláč a obviňující pohledy okolí. Cos provedla, že ti utekl? S tebou, holka, není asi všechno v pořádku.
Teď stála na paloučku, kde ještě před pár dny vychutnávali společně přízeň slunce. Šeptal jí něžná slůvka do oušek, dotýkal se jí, byla pro něj vším, tak to říkával. A teď? Ticho po pěšině. Nevrátí se.

Kráčí nocí po lesní pěšině
Očima se snaží proniknout tmu, uši špicuje, aby odhalil každý nepatřičný zvuk.
Vše může značit nebezpečí. Pravda, loupežník s tesákem to asi nebude, ale opilec by byl nepříjemný, natož divoké prase, nebo vyplašená srna.
Každý krok nese riziko, že narazí na nebezpečí, nebo stoupne do pasti králičí nory.
Ví ale, že na něj jeho žena spoléhá. Slíbil, že svůj úkol splní.
O dva kroky dál ale vrazí do stromu, až to zapraští.
"Sakra, já ti zas jednou půjdu v noci pro zapomenutý vajíčka!" zahřmí muž do nočního ticha a pokračuje dál k obchodu TESCO NONSTOP.

Minerva se vyčerpaně svalila do křesla a vděčně přijala nabízený čaj. Na pobídnutí se pustila do vyprávění: "Zadala jsem třeťákům esej, měli ji odevzdat do dneška. A na hodině? Ticho po pěšině! Všichni do jednoho mi řekli, že žádný úkol nebyl... Co s nimi mám dělat?"
"A vážně jsi tu esej zadávala?" zeptal se jí Albus.
"Samozřejmě!" odpověděla podrážděně.
"A stejně ti všichni tvrdili, že ne?"
"Všichni. Do jednoho," vydechla zklamaně.
Ředitel se na ni zeširoka usmál.
"Albusi, vážně, tohle není vtipné!"
"Vlastně docela ano. Možná nejsou nejpracovitější, ale umí držet pospolu. A to je to, co teď potřebujeme nejvíc."

Je ticho, které je nepřítomností hluku. Zurčení říčky, když povodeň odezní a vlny odplaví Prstenové přízraky. Nevtíravý zpěv elfích hlasů. Šumění větru a cvrlikání ptáků v lese Lórienu, kde není zlo (pokud si je nepřinesete s sebou). Praskání ohně v domácím krbu po návratu z dlouhé cesty.
Je ticho, které je nepřítomností zvuku. Zmlknuvší noční les, než se na stezce objeví černý jezdec. Oněmělá Cesmínie bez zvířat i ptáků. Strachuplné mlčení Morie. Mrtvá krajina Mordoru, kde snad nic ani nemůže žít.
Je ticho, které je oněměním smyslů přehlcených vjemy. Křik racků, hučení mořského větru a šedá loď plující na západ.

Už skoro týden celá škola čekala. O všem se dozvěděl té noci, Skrk s Averym se museli předhánět v detailních informacích. Nepřišel, nepřiletěla ani sova. O madam Raddleové nemluvě. Dusili se ve vlastní šťávě a pomalu jim docházel dech. Stačilo to.
Do ministrovy kanceláře vpadla jako velká voda.
„Minervo, jaké příjemné překvapení,“ řekl a usmíval se.
Jako měsíček na hnoji, pomyslela si a nechala ho, aby ji slyšel.
„Přišla jsem kvůli Belindě. Víš to moc dobře,“ prakticky skočila do jeho zdvořilostí. „Co to znamená pro Bradavice?“
„Vůbec nic. Ministerstvo nebude ztrácet čas řešením pubertálních výlevů.“ Belinda se už potrestala sama.

Risa put on Rebecca.
Rebecca went to the office every morning. She made coffee and worked on the reports.
Couple times a day she slipped into the control room, bringing in sorted reports. And more. She didn’t expect to finish uploading of twenty five minutes in one go.
So far, she got about ten.
Everything was going slow... but smooth.
She didn’t see the guy Raven called Psycho. Good. It seems he isn’t here now.
Nice and quiet...
A tall blonde blue eyed man entered while she was running a copier.
She gave him a shy smile.
Nice and quiet.