DMD č. 22. pro 22. 4. 2018. Téma: Ticho po pěšině

Chlapci chvíli čekají a jejich neklid roste. Mysleli si, že Radka bude vmžiku zpátky se zprávami, jenže po děvčeti není slechu dechu.
Bořek napíná uši. Jako by sám les usnul. Větve tiše ševelí, jinak ani hlásek.
Kdyby byl sám, bez váhání by vyrazil jako vítr po sestřině stopě. Jenže co s kamarádem? Přece ho tu nenechá!
Jdou oba pomalým kulhavým krokem, kudy se Radka hbitě prosmekla, tam se těžce prodírají, kde lehce přeskočila, tam nemotorně přelézají.
Bořek šeptem volá sestřino jméno. Žádná odpověď.
Okno pomrkává mezi černými větvemi.
Maják nebo past?
Bořek se plíží k chaloupce.
Sbírá odvahu nakouknout dovnitř.

„Aby nebylo,“ vzdychne Filcin, „když je tak krásný den!“
„Už jsme všichni krapet unaveni,“ doplní Linkva.
„Nerozumím vám,“ zakňučí Apolo, „a tématu taky ne!“
„Bitvu na pěšině nikdo nepřežil,“ radí Sikar, „i nastalo ticho!“
„Sírachovec doporučuje,“ dí Thea, „nechodit po každé pěšině! Tak jedná obojaký hříšník!“
„Pěšinku už má celkem vidět,“ dumá nad Viktorčinou hlavou Taura, „ale vlasy pořád nikde!“
„Nakonec se budeme komentovat jenom vzájemně,“ drmolí hlína.
„I my na tebe kašleme, tati,“ ujistí Sikar. „Napiš si třeba, že jsi Marťan, a stejně to nikoho nebude zajímat.“
„Mluvil jsem o svých identitách,“ nenechá se vyprovokovat rozpolcený, „ne o vás!“

Léčitelův učeň začal litovat činu, který provedl. Původně mělo jít jen o menší požár, kterým by zakryl útěk bratra Haydena. Ale po jeho smrti se ho zmocnila zuřivost. Chtěl se pomstít opatovi za rozsudek, který nad jeho přítelem vynesl. Netušil, že byl Hayden ušetřen mnohem většího utrpení.
Jenže když teď pozoroval následky svých činů, pochopil, že chyboval. Viděl bratry, jak pracují na opravách konventu nedbaje na bolest z popálenin, které nedávno utržili.
Život v klášteře se vracel do normálu. Nikdo se ani slůvkem nezmiňoval o neštěstí, které je postihlo.
Jen ohořelé kameny byly připomínkou děsivé noci.
Ony a jeho svědomí.