DMD č. 22. pro 22. 4. 2018. Téma: Ticho po pěšině

Červen se blíží ke konci a slunce rozpaluje ulice města. Je neděle a stovky se lidí se snaží uniknout vedru, jedni korzují, druzí sportují a třetí vyrážejí k vodě, aby si ochladili nohy.
O půl tisíce kilometrů dál objímá muž umírající ženu. Žofie, miláčku, neumírej, zůstaň tu pro naše děti. Se slovy nic mi není umírá.
Zprávy o jejich smrti obletí svět na zadních stránkách novin. Pohřeb je skromný, mimo město a v neúplném rodinném kruhu.
"Hrůza! Chudinky jejich děti," říkají si Vídeňáci, "ale život jde dál, viďte?"
A někde ve stínu, mimo dohled veřejnosti namáčejí diplomati pera do inkoustu.

"No tak, vy dva! Jak to bylo?" král Hyacint se snaží dostat z Jeníka a Mařenky odpověď.
Ticho po pěšině.
"Musím OPRAVDU na vás zavolat čaroděje Viga?" řekl již trochu znechuceně král.
Mařenka vytřeštila oči, skousla si spodní ret, žďuchla loktem silně do vedle stojícího Jeníka a začala nabírat k pláči. Ten jen protočil očima a povzdechl si.
"My se teda přiznáváme! Že jo, Mařenko? Ale, jak jsme mohli vědět, že ten princ se zrovinka objeví, když my experimentujeme, jestli Šípková Růženka spí opravdu tvrdě?"
"Myslíš pomocí té veškeré havěti? A kdo ji teď probudí? Když princ vzal roha? Ty?"

Vzbudil se. Něco tu bylo divné. Vstal a šel do kuchyně. V ní byla máma. Podívala se na něj a usmála se. Otevřela ústa, jako by chtěla promluvit, ale žádný zvuk se neozval. Teprve teď pochopil, co se mu ráno nezdálo. Nebylo totiž slyšet vůbec nic. Udělal si tedy snídani a šel do školy. A zase tu bylo úplné ticho. Žádné křičení kluků, prostě vůbec nic. Při hodině také ne. Jako by všichni otevírali pusy na prázdno a přesto jako by si rozuměli. „Copak všichni oněměli?!“ pomyslel si. Pak však pochopil tu strašnou věc. Oni neoněměli, on byl zkrátka hluchý!

Tentokrát Severusovo střetnutí se Záškodníky neskončilo zdaleka tak nevinně jako dřív.
Roztržený hábit, zakrvácený přeražený nos…
Vše samozřejmě řádně spraveno a ošetřeno, ale zadostiučinění žádné a rány na duši podebrané křivdou pálí dál.

„… bohužel, chlapče, viníci spadají do kompetence ředitelky nebelvírské koleje, nemohu v té záležitosti nic udělat…“
„… je to tvrzení proti tvrzení…“
„… kluci se občas zkrátka poperou…“

Severus se krčí jako spráskaný pes.
Uteč nebo zaútoč, jinou cestu nevidí.

Dokud…
„Teď toho mám právě dost!“ Zmijozelský prefekt ho popadne za rukáv, vleče do ředitelny.

Překvapené vzhlédnutí. „Luciusi? Děje se něco?“

„Ano. Pokud nezakročíte, podám na vás stížnost školské radě.“

Jindřich pomalu procházel prázdným náměstím. Zatočil do Palackého ulice a spatřil Šťáhlavskou bránu. Musel se nutit, aby se k ní nerozběhl. Těch pár metrů pro něj byla najednou nepřekonatelná dálka.

Když konečně došel k bráně, zjistil, že je zamčená. Jindřich netušil, co by měl dělat. Scházela mu Janova inteligence a Salixin vnitřní klid. Rezignovaně si sedl na zem a rozhodl se počkat. Určitě se někdo objeví a předá mu poslední klíč. Seděl přes hodinu. Pozoroval slunce zapadat. Ale nikdo nepřicházel.

No tak, pomyslel si naštvaně. Přestaň si se mnou hrát a prostě mi ten klíč dej, oslovil v duchu Město.

Hlavní voj postupoval několik dní do hloubi Drakheru.
Po nepřátelích jakoby se zem slehla.
Sporadické zprávy z Nerigské i Khara-Thorwalisské fronty hlásily tuhé boje.
Zdálo se, že nepřítel nemá dost sil.
Pak přišlo volání o pomoc od generála Weridona. Jeho šik padl do léčky, obklíčili je a jsou drceni ohromnou přesilou. Navíc se tam objevil Nemrtvý král Kambion.
Díky předchozímu rychlému postupu není šance dostat se k nim dříve jak za pět dní.
To i posily z hraničních postavení se k nim dostanou dříve.
Generál Weridon padl během prvního dne.
Baron Rogoněv se statečně bránil další tři dny.
Nepřežil nikdo.

To klidné sobotní ráno voněl vzduch sluncem a jarem. Děti dováděly venku, z otevřených oken kuchyní zavoněl oběd, z každé domácnosti jiný. Někteří tatínci si jdou se džbánkem pro točené.
Vnímavý pozorovatel však slyší, že ptáčci cvrlikají nějak jinak, silný jarní vzduch pomalu těžkne, slunce nezáří tak jasně. Něco se děje, nikdo však netuší co.
Večer obyvatelé západních a jižních Čech ladí na svých televizorech jako obvykle rakouské a západoněmecké zprávy. Nechce se jim věřit tomu, co se dovídají. Druhý den letí ta neuvěřitelná zvěst o výbuchu jaderné elektrárny v Černobylu od úst k ústům.
Československá televize a rozhlas mlčí.

Nebyla zamilovaná. Ale ráda ji měla po svém boku.
V kuchyni potkala Terezu. Byla zrzavá a pihatá. Jak se ukázalo, tak úplně všude.
Nedosažitelná grófka a usměvavá služebná. V jistých ohledech se nedaly poměřit, v jiných zcela jistě ano. A ona v tu chvíli hledala jen trochu radosti ze života.
Uprostřed noci je viděly oči té třetí. Měla hlídat všechny stíny.
Druhý den nad ránem hraběnka odjela. Zmizela jí na dlouhé čtyři roky.
Pak Nora vstoupila do jedné vídeňské kavárny. Karoline vypadala jako nádherná socha vzdorující hltavým zubům času. Když ji míjela, z překvapeného výrazu vykřesala lišácký úsměv.
Ticho pominulo.

„Nechci být proslulý jako násilník,“ řekl si Patricio jednoho dne sebeupřímně, „ale jsem nezřízeně ctižádostivý a bez svých deseti minut slávy, ať nežeru, i pět skousnu, prostě nemohu žít!“
Vlastníma rukama postavil kostel, nic, ani zmínka.
„Chce to něco velkolepějšího,“ usoudil.
Moře do země mezi horami natahal, žádné vrty, poctivě s putnou na zádech.
Všem putna, koupají se, aniž poděkují.
Kdejakého diktátora a štváče obrátil, bez odezvy, dokud se neválčí, mír nikoho nezajímá.
„Věda, ty troubo,“ ťukl se do čela, zahloubal, lék na rakovinu objevil.
Ani kotěhůlskému občasníku nestál za zmínku.

Když umíral, vyhlížel pointu.
Ani té se mu nedostalo.

Když se necháte chytit čaroději, dříve nebo později vás zlomí. Zbývá souhlasit, neprovokovat, nebojovat. Nepít nic podezřelého. Dostat se pryč živí a odepsaní. Militia pro vás nesmí hnout prstem.
Olena se opatrně posadí a opře lokty o stůl. „Jak dlouho jsem tady?“
„Jednatřicet hodin,“ odpoví Vrbenský. Připravuje kávu. Pečlivě. Zády k Oleně.
„Hledají mě.“
Vrbenský jí přisune kávu. „Nehledají. Neposlali vám právníka.“
Nevědí, že je naživu, nebo nevědí, že se prozradila?
„Není to otrávené.“
Káva je správně hořká. „Najdou mě. Nemůžu mluvit.“
„Bojíte se jich? Proto zůstáváte?“
„Nemůžu odejít,“ odpoví bez váhání. Mnoho důvodů.
„Ale můžete,“ řekne Vrbenský. „Můžete cokoliv.“

Když Leona v průběhu plesu potratila, rozhostilo se všude okolo ticho. Nikdo netušil, co říct, jak se zachovat. Ačkoliv Creagan a Michael na sebe byli naštvaní, teď je oba tížilo, co se přihodilo. Oba dva čekali, až jim léčitel přijde říct, jak to vypadá.

"Bude máma v pořádku? Co když umře? Nechci přijít o mámu," začal najednou šílet Michael.
"Doufám, že bude. Jen bude potřebovat čas a pochopení," odpověděl mu Creagan.
"Myslíš, že se tak stalo kvůli mě, že jsem Vás neposlechnul?"
"Mišáčku, ty za to nemůžeš. Nevím, proč se jí to děje. Asi draci nechtějí, abychom spolu měli dítě."

„Aby nebylo,“ vzdychne Filcin, „když je tak krásný den!“
„Už jsme všichni krapet unaveni,“ doplní Linkva.
„Nerozumím vám,“ zakňučí Apolo, „a tématu taky ne!“
„Bitvu na pěšině nikdo nepřežil,“ radí Sikar, „i nastalo ticho!“
„Sírachovec doporučuje,“ dí Thea, „nechodit po každé pěšině! Tak jedná obojaký hříšník!“
„Pěšinku už má celkem vidět,“ dumá nad Viktorčinou hlavou Taura, „ale vlasy pořád nikde!“
„Nakonec se budeme komentovat jenom vzájemně,“ drmolí hlína.
„I my na tebe kašleme, tati,“ ujistí Sikar. „Napiš si třeba, že jsi Marťan, a stejně to nikoho nebude zajímat.“
„Mluvil jsem o svých identitách,“ nenechá se vyprovokovat rozpolcený, „ne o vás!“