DMD č. 22. pro 22. 4. 2018. Téma: Ticho po pěšině

Ke zvláštnímu úkazu došlo při běhu na 1500 metrů na ovčím atletickém mistrovství. Nejprve začali jeden po druhém ze závodu odstupovat běžci, poté se ze stadionu vytratila i většina diváků.
„Nechápala jsem, co se děje. Tribuny, z nichž se ještě před chvílí linulo hlasité povzbuzování, najednou úplně ztichly,“ vylíčila situaci jedna z divaček. „Hlavou mi proběhlo, že se všichni chovají – promiňte mi ten urážlivý výraz – jako stádo hloupých ovcí.“
Pořadatelé mistrovství však podivnou situaci záhy vysvětlili. Její důvod byl více než pochopitelný.
„Bohužel zrovna v době konání závodu kdosi nemohl usnout – a my jsme mu prostě museli přispěchat na pomoc.“

Pěšina se domácky vinula mezi stromy.
Slova, která nebyla vyslovena, kroužila kolem se zlověstně bzučivým podtónem. Přibližovala se a vzdalovala, ale ani na chvíli na sebe nedala zapomenout.
Dvojici kroků tlumilo suché jehličí a mech.
Slova, která nebyla vyslovena, útočila a bodala. Nezazněla a proto nebylo možné se proti nim bránit.
Na pavučině u cesty se třpytila rosa.
Slova, která nebyla vyslovena, se vysmívala existenci všech hlásek. Nepotřebovala je a tak jimi hluboce opovrhovala.
V lesním šeru se ozýval datel.
Nepřítomnost slov implodovala v hlubokou bolest a samotu. Naděje na budoucí abecedy zemřela.
Po tichu už pěšina nikdy nebyla stejná.

„Jsem doma,“ řekl, čímž začal i skončil, „zhubl jsi,“ poznamenal vychrtlý strýc, matce zazářily oči, než se znovu propadly do zsinalé tváře a zbyly mu jeho vlastní, snad pro pláč, kdyby ještě věděl. Poslali ho zpátky a bylo to fajn a zároveň nebylo, zároveň to bylo pěkně na pytel, protože tam v tom krásným zpátky už všechno vypadalo jinak než předtím, vypadalo to úplně jinak.
Ztratili jsme hlavu.
Ty jsi naše hlava! Vůbec nás nezajímá, cos viděl. Je nám to jedno.
Musíš se teď postarat. A nám je jedno jak.
„Je pryč,“ zašeptal a bylo to pryč, byl to konec.

„Milý příteli,“ začala dopis jako vždy, ani o tom nemusela přemýšlet. Dál váhala nad vhodnými slovy, ale znenadání popustila uzdu své duši. Prožívala to, co popisovala, to vnitřní sevření, hledání, prázdno.
Chyběl jí a potřebovala mu to říct, ale jak? Tolik let si dopisovali a ona nenašla odvahu. A tak jen kroužila ve slovech, ve větách, v odstavcích, psala o své spoutanosti a bolesti, ale on nečetl mezi řádky.
Čekala na jeho odpovědi čím dál déle.
Nakonec to bylo tak dlouho, že už nikdy žádný přijít neměl.
Místo dopisu četla v pražském deníku o jeho sňatku s jakousi mladičkou Aťkou.

Opatrně přiléval princovu krev do elixíru nesmrtelnosti. Po chvíli míchání nápoj odložil, musí nějakou dobu zrát. Aspoň má čas podívat se na dceru. Pohlédl do stříbrné mísy zalité křišťálovou vodou. Ještě se neprobrala. Ticho po pěšině.
Klid však byl falešný. Čarodějnice procitla už před nějakou dobou a teď astrální cestou hledala princova druha. Kde jen může být? Konečně, míří k Dračí Bráně.
Yvan netušil, kde Armida hledat, nikdo o něm nic nevěděl. A tak se vydal k jeho bývalému domovu. Co když ho unesli rozzuření rodiče? Najednou se před něj snesla poskakující vrána. Nezdá se mu to? Nekráká tam ne!

Po pěšině ticho, ni ptáček nezazpívá,
tu potácí se dívka, jen dýchá, sochá živá.
Má touhu v očích černých, když dere se skrz mlází,
pak zajde mezi stromy - a víc už nevychází.
Po pěšině ticho, ni hejkal nehaleká,
lístek nezašumí, zajíc se nepoleká.
Ten mladík téměř běží - jeho svět nerozhází!
Pak zajde mezi stromy - a víc už nevychází.
Po pěšině ticho, ni lovec nevystřelí,
ten stařec kráčí zvolna, tak jako život celý.
Jen kupředu ke stáří! Pes-stín ho doprovází.
Pak zajde mezi stromy - a víc už nevychází.
Po pěšině ticho, jen sojka zakřičela.
Na neživých stromech se houpou mrtvá těla.

Vždycky jsem se tam rád procházel. Nebylo to nijak úžasné místo, možná mi přišlo i líto, když jsem tam došel. Poslední odbočka nahoru, na malý kopeček, kolem rezavé cedule: "zákaz skládky" a už jenom kousíček otevřeným lesem. Bylo pro mě neuvěřitelně důležité, abych tam zašel. Pokaždé, když jsem se stavil. Ta šedá cestička, někdy zasněžená, někdy s potůčkem vody, někdy suchá a křupavá. Procházím se tam dneska a koukám se na svět pořád stejnýma očima, v hlavě mi běží časopis s legoroboty a houkající vláček. Pozor na štěkajícího psa! Musím to stihnout než bude večeře, tak mě omluvte, já běžim.

Trojice pirátů (a příbuzných) přihlížela, jak Viking dalšími dvěma ladnými tahy oddělil poslednímu upírovi hlavu od těla, a připravovala se tleskat, ovšem představení ještě nebylo u konce.
Edinovi se totiž trochu popela ze zničeného nemrtvého dostalo do očí, zakopl o špatně položenou větev a skončil v roští, odkud vylezl až s vynaložením značného úsilí a s apartní korunkou ze zdejší přítulné vegetace.
„Než začne někdo z vás se jemu smát,“ zarazil zlým pohledem skupinu, než propukla v celkem pochopitelný smích, „tak vězte, že má stále v ruce meč...“
Po lesní pěšině dál k pokladu se tedy ubírali v naprostém tichu.

Kapitán seděl ve svém stanu a přemýšlel.
Po chvíli zvednul vysílačku a zkusil odvysílat: „Kapitán Leraux generálu Reitzi, slyšíme se?“
„Generál Reitz příjem.“ ozvalo se z vysílačky.
„Víme, že taky nejste ideálně připraveni na boj, proč se radši nepotkáme a nezkusíme se nějak domluvit jako lidi?“ odvysílal kapitán.
„Tak se vzdejte a odevzdejte nám svoje zásoby a vybavení.“ ozvalo se.
„Široko dalek krom nás nikdo není, proč chcete za každou cenu krveprolití?“ odvysílal kapitán. Chvíli čekal na odpověď, ale nic. Zkusil zprávu zopakovat. Nic. „Pokud budeme spolupracovat, ubráníme se lépe Shatekům. Nemá smysl sem zvát smrt ...“ Nic. Ticho po pěšině.

Dlouho tichá pěšinka konečně ožila. Nejdřív jedna, dvě maminky. Za pár dní už jejich drobotina. Leze, poskakuje, přelézá, řádně se živí, aby hezky rostla. Netrvá dlouho, a z dětí jsou maminky a tatínci. Pěšinka je čím dál živější a veselejší. Když už tu začíná být trochu těsno, občas se nějaká rodinka přestěhuje na pěšinku, co se šťastně objeví poblíž.
Pak přijde pohroma. Nejprve Jacutin gel. Dospělí umírají po desítkách. Pak všiváček, který hledá děti jedno po druhém, zabodává se do jejich světa, dokud nenajde poslední. Pěšinka znovu osiří na dlouhé týdny či měsíce.
Dokud do školky zase někdo nepřitáhne vši.