DMD č. 22. pro 22. 4. 2018. Téma: Ticho po pěšině

"Řeknu ti, zažil jsem už ledacos, ale tohle bylo sakra divné. Lord Greystoke nás pozval do jeho sídla v Africe a bral nás občas na výlety do džungle. Ale jednou jsme slyšeli takový divný zvuky, lord nás předjel a pak ticho. Nic. No já a místní průvodce jsme se šli podívat a stál tam jeho kůň a on nikde.
Volali jsme, hledali jsme, nic. Jakoby se vypařil. Tak jedeme zpátky, děsíme se, co řekneme jeho manželce!"
"A co ona na to?"
"Ani brvou nehnula! A druhej den ráno sedí lord Greystoke u snídaně, jako by se nechumelilo!"
"To prý dělá..."

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či vidíš, ako sem predseda ide.
- Veruže nevidí, starý môj.
- A dobre nevidíš. Nejde veru.
- A hádam mal by mal?
- No a nie? Však sa nám vyhrážal, že s policajtami príde.
- Ale Jarík, hádam by si mu to neveril. Však to furt hovorí, keď doňho valašky hádžeme.
- To áno, ale tentokrát ovce spomínal. Že vraj ich tu len dve máme.
- Však sme tu vždy dve mali. Nidky viac ani menej.
- No, a predseda tvrdí, že nám ich pred týždňom desať priniesol.

Královna převlečená za žebračku svižně kráčí po lese k chaloupce. Cestu zná, už tudy šla dvakrát.
Do návratu trpaslíků má půl hodiny. Přihrbí se, zaklepe na okénko a Sněhurka, duše dobrá, hned zanechá poklízení.
Není hloupá, neblahé události posledních dní si pamatuje.
Živůtek i se šňůrou trpaslíci spálili, otrávený hřeben zakopali.
Neotvírá.
„Tady asi přebývá tuze zatvrzelá panička, co nemá se starým člověkem kouska soucitu,“ skuhrá královna.
Sněhurce je to blbý.
Otevře.
Na zpáteční cestě se královna rozhodne vykoupat v jezírku. Vyleze, šaty nikde.
Oboří se na trpaslíky procházející kolem po pěšině: „Kde mám šaty?“
Trpaslící ticho.
Jen nehnutě zírají.

Tohle je... dokonalé.
Kreslíř zálibně hledí na svůj nejnovější výtvor. Geniální, a zároveň srozumitelné, říká si. Osobní prohlášení zásadního významu podané s nadsázkou a v dokonalé kompozicí. Häagen-Dazs mojí dosavadní tvorby.
Uložit, nahrát na web! Nechť umění oslovuje masy!
O tři dny později.
Hej, masy, kde jste?
Kreslíř smutně hledí na dva zatoulané lajky. Proč já tohle vlastně dělám? zamyslí se, zatímco roztržitě nahrává na web fotku své kočky, pořízenou náhodně toho rána v koupelně. A masy se probouzejí.
OMG, cuteeeee!
Kawaaaiiiii!
UwU!!!
A sto dalších komentářů, lajků nepočítaně.
Kreslíř vypíná telefon a odchází meditovat do přírody nad nespravedlností světa.

Hrad vřel horečnou činností. Domácí mistři láteřili na nedostatečnost zkušebních místností, předělávali seznamy zkoušených a vůbec řešili tisíc náhlých nezbytností. Hostující mistři jako obvykle nadávali na zimu, kolegy a ubytování, adepti sborem panikařili, ztráceli a zase nacházeli vzorky i cestu ke svým pokojům...
Ayre z toho potřeboval vypadnout, než se zblázní.
Vytouženou oázu klidu našel v laboratoři.
Anzelm v koutku mlčky vyvařoval sklo. Brigitta se rošťácky culila u starého stolu mistra Kamieńskiho. Severin rutinně polepoval čisté křivule náležitými štítky, škodolibě si vyzpěvoval Janequinovu Ptačí píseň, přecházel přitom z hlasu do hlasu a tvářil se, jako by se nedělo vůbec nic.

Kdysi jsem mívala velký sen – jednou si pořídím mainskou mývalí kočku! Obrovskou, s dlouhou srstí a povahou téměř psí… Mám jen Tobiáše, proč si neudělat radost?
Promluvil rozum – čeká tě stěhování, zabydlování v novém městě, stačí, že převážíš jednu kočku sem a tam. Kočky převozy nerady, buď ráda, že to Tobiášek zvládá. Až budeš v domečku, pak…
-
Jsem v domečku. Setkání s realitou. Koček najednou plno, po dlouhosrsté krasavici ticho po pěšině. Sen se rozplynul. Čistokrevné mainky domov najdou hned, ale Silver? Squatteři? Ti by ho hledali stěží.
Nelituju.
A CDK? Za odměnu mi nadělila Jáju. Dlouhosrstého, velkého… a zadarmo!

Bylo dusno. Stahovaly se temné mraky. Ani větérek nezafoukal.
To v těchto končinách bylo vysoce neobvyklé.
Bylo naprosté ticho. Neozývalo se ani bekání ovcí, ani všeholení ptáčků, ani bzučení komárů.
Ovce se ovšem v rašeliništi nevyskytují. Jsou pitomé, ale ne TAK pitomé.
Ptáčci (a to je překvapení) se neholí. Natož pak všichni najednou. A pokud by se holili, z důvodu nedostatku elektřiny by používali žiletky. Což je příjemně tichý způsob.
Komáři tu překvapivě nejsou.
Jsou tu ovšem muchničky.
Černý oblak se tiše tetelil tam, kde by byla pěšina, pokud by tu byla pěšina. Hladově čekal na případné oběti.
Dočkal se.

Když jsem byl chlapcem, neokusil jsem jiného než luxusu, žil jsem nanejvýš zhýčkaně a cestu před mými kroky vždy mi umetali sloužící, abych ponejvíce měkce mohl choditi.
Když jsem se stal mužem na prahu zralosti, žil kráčel jsem po cestách sladkých opojení, neb neznám nic, co by poutalo mysl muže více než chuť a vůně ženy.
V tom nejlepším domě jsem také mohl poznat, že to, co vstupuje do života lidského smysly, je nanejvýše pomíjivé. Proto již léta kráčím po pěšině vědění a mlčím. Mlčím, protože má slova nejsou významnější než ticho. Až zbavím své tělo žádostivosti, stanu se Probuzeným.

Když Sumce konecně našly, ležel na pěšině, pohled upřený křečovitě někam do dálky. Lucie si před něj sedla na bobek.
"Tak už se nezlob," začala opatrně: "možná tam ten kamzík vážně byl..."
Sumec zasyčel a píďalkovitým pohybem se jim začal vzdalovat. Snadno ho dohnaly.
"Sumče..."
Zaskučel a začal divoce gestikuloval.
"To vypadá na vysokohorskou nemoc," pravila zadumaně Dana: "Většinou se to projevuje až ve výšce nad 3000 metrů, ale asi je citlivější. Nejdřív jsou závratě, pak halucinace a pak..."
"Pak řvete tak, že se třese pleso," prohlásil Sumec kysele z bahna: "Pěkně děkuju. Na toho sviště jsem tu čekal hodinu."

Krčili se ve vysoké trávě podél cesty u Slunečního kotouče. Vysílač byl nedaleko, takže stačilo čekat, až Zatmění začne vysílat. Čekání jim oběma připadalo nekonečné, ale pak to konečně začalo. Náčelník organizoval své bojovníky. Zbraně, místo, čas. Aloy se sevřelo hrdlo, když ve fokusu zazněl pokyn k útoku na Matčino Srdce.
„Musíme je varovat!“ téměř vykřikla.
„Ne, Aloy, musíme na sever. Pokud všichni zaútočí na klan Nora, nebudou bojovat jinde, HADES může být poražen,“ oponoval Sylens.
„Ty chceš obětovat moje lidi? Mají zbytečně padnout v boji, který není jejich? To chceš?!“
Strašlivé ticho místo odpovědi bylo děsivější než okolní tma.