DMD č. 22. pro 22. 4. 2018. Téma: Ticho po pěšině

Papež Řehoř IX. zuřil.
Křížová výprava opět nebude?
Tolik slibů! Přes deset let to trvá. Císař se zavázal nejprve jeho předchůdci, který mu dopomohl na trůn. Řehořovi už také víckrát. Opakovaně přijal kříž a potom výpravu odložil.
A proč? Aby upevňoval vládu na Sicílii, kterou dávno slíbil předat synovi. Zasahuje i do severní Itálie, takže papež je Štaufy obklíčen.
Že epidemie? Bůh ví.
Pohár trpělivosti přetekl. Císař byl exkomunikován.
Slibu tentokrát dostál, jenže pozdě. A tak panovník prokletý církví vedl křížovou výpravu. Navzdory klatbě celkem úspěšnou: dohodou se sultánem získal víc než válčením. A ještě se sám prohlásil jeruzalémským králem.

Lily bylo jasné, že má na krku školní radu i celé ministerstvo. Že nesmí udělat chybu, dokonce nesmí dopustit, aby nějaká chyba byla udělána na její konto. A počítat s nejhorším. Ředitelka na ní sice trvala, ale sama ji varovala, že ministr nebyl myšlenkou učitelky čistě mudlovského původu právě nadšen. Znamenitý eufemismus, bývalá paní ministrová. Co když mi dýku do zad vrazíte právě vy?
Ne, hloupost, to je jen tím tlakem, nejistotou a čekáním, nebuď paranoidní, holka.
*
Minerva zaklepala na dveře pracovny. Uvnitř se ozvala rána a zaklení. Lily s hůlkou v ruce otevřela škvírku dveří.
„Už pro mě přišli?“

Jsme jediný opravdu svobodný. Jediný, kdo si v týhle nekonečný všivý válce nemusí volit stranu. My bereme tu, která momentálně líp zaplatí. Kšeft je náš život. Kšeft z nás dělá to, co jsme. Nezávislí. Elita. Zabijáci na objednávku. Žijeme to, co žít chceme.
Ale má to i stinný stránky.
Žijeme sami.
Bojujeme sami.
Umíráme sami.
A pohřbít nás nemá kdo.
Jsme nezávislí - žádnej funus, žádný čestný salvy, žádný kecy nad hrobem. Žádný epitafy na pomníkách. Ani pes po nás neštěkne.
Nikdo neřekne, jaká jsi byla, Stopo. Nejdrsnější.
Nikdo neřekne, jaká jsi byla, Značko. Nejskvělejší.
Ať je vám země lehká, holky.

Družina přijala quest na lov banditů, a Elysand se rozhodl vyzkoušet poněkud netradiční způsob.
Nyní kráčeli pěšinou přes území banditů, a nenápadně si rozhodně nepočínali.
„To se nám povedl výborný obchod, a neseme takovou kopu zlata,“ halasila Imoen.
„Koupila jsem si tolik šperků, ani unést je nemohu,“ přidala se k ní stejně hlasitě Branwen. Zbytek družiny ostražitě sledoval okolí a čekal, až se návnada ujme.
Ale v okolí bylo ticho. Banditi se strachy krčili ve svých úkrytech, ani nedutali. Její pověst družinu předcházela.
„No nic,“ Elysand si nachystal fireball. „Když to nejde po dobrém, bude to muset jít po zlém.“

James zrovna četl v příručce famfrpálu, když se ze společenské místnosti ozvalo několik dutých ran a zvuk tříštěného porcelánu. Opatrně sešel schody, aby se přesvědčil o příčině hluku. Na první pohled to vypadalo, že se nic neděje, ale atmosféra byla hustší než mlha nad zapovězeným lesem. Remus a Sirius seděli v křeslech u krbu, okolo střepy. Peter postával opodál.
„Co se těm dvěma stalo?“ zeptal se ho James. „Zase se pohádali, jestli je čaj lepší než kakao?“
„No, vlastně to byla spíš nehoda…“ odpověděl Peter a uhnul pohledem.
„Tak to vysyp, co se stalo?“
„Převrhl jsem stolek a vylil oboje.“

V Rejkovicích je na lesních cestách klid a ticho. Cesta je náročná, převýšení velké a ještě ji stěžuje pečlivý výběr míst, kam stoupnout, aby se vyhnuli magické síti všude kolem.
Že je někdo sleduje si všimli už v Příbrami. Česťa to cítil v okamžiku, kdy provedli potřebné kouzlo. Země o tom šeptala tichounce, ale vytrvale.
Jediný způsob, jak se sledování vyhnout, který je napadl, byl vlak. Technika snad částečně vyrušila magii. Jistě to nevěděli.
Teď už musí pěšky, cesta je strmá, Plešivec se nevzdává snadno.
Česťa je najednou zarazí. Strnou. Nedýchají.
V Rejkovicích je na lesních cestách až příliš ticho.

Věděla, že se jí skrytě posmívají. I ti cizí, hosté, o kterých si mnohdy myslela své, ale neměla sílu je odmítnout. Uvědomovala si, nakolik je asi zlobí, že jim z dopisů předčítá pořád dokola. Ale bylo jich tak málo. Nechodily často. Lodím na vzdálených mořích trvalo dlouho, než cokoliv dovezly.
Citelně ho postrádala. Nikdy si plně neuvědomila, jak moc přivykla jeho péči a přítomnosti. Měl své veliké chyby, avšak nikdy se nepřestali mít rádi.
Některé části dopisů dospělým dětem nečetla.
Plakala by.
Sliboval vždy další a další.
A pak přišla ta strašná doba. Čas návratu. Dlouhá plavba bez jediné řádky.

Byl večer a v Kounovských řadách sedělo dvanáct antropomorfních personifikací. Kachny odletěly k vodě, jejich adoptivní mamička byla vzteky rozpálená doběla.
„Uklidni se, Dubne! Nebo ten klacek rovnou předej Červenci, když tu děláš takové dusno,“ snažil se situaci urovnat Prosinec.
„Autorská láska po Měsících skáče,“ zadeklamoval Březen.
„Je to kuní kunda!“ zařval Únor, nadšen ze svého nového slovníku výrazů, které téměř nejsou sprosté. Naneštěstí ještě pořádně neuměl číst a chomtal právě ta písmena, na kterých proklamovaná slušnost závisela.
„Vždyť ona o nás letos vůbec nepíše! To bylo pořád Dubne sem, Březne tam, Dubne sem, Únore tam...“
„A?“
„A najednou prd.“

„Pôjdeme pozrieť Žabku?“
„Jasné, teraz na jar majú svoje obdobie.“
Žabka je miestne malé jazierko, či skôr nikdy nevysychajúca kaluž. Povráva sa, že v nej sídli veľa žiab.
Že to bola pravda, sme sa presvedčili ešte než bola mláka na dohľad.
„Počuješ? Čo to je za divný rámus?“
„Ide to od jazera!“
A naozaj, pri priblížení sme rozoznali žabacie mručanie, kŕkanie a iné pazvuky.
Lenže keď sme prišli k vode, všetko naraz stíchlo. Stáli sme nehybne štvrť hodiny, ale žaby sa tvárili, že nie sú doma. Iba občas vystrčili oči nad hladinu.
Ak ich tam nikto neotravuje, kŕkajú tam dodnes.

"Co tady děláš?! Co je s Danielem?" vypálil Jaroslav.
"Pracuji," odpověděl Jindřich. "Co se týká Daniela, bude asi lepší přesunout se do mé kanceláře," usoudil vzápětí. Pokynul na chodbu.
Na konci chodby byly jediné dveře. Na nenápadné jmenovce stálo Jindřich von Drak.
Vešli. Jindřich nabídl svým společníkům židle. Sám usedl za stůl zavalený hromadou složek.
Jaroslav se rozhlédl po místnosti. Viděl police prohýbající se pod tíhou knih a pořadačů, pootevřenou kartotéku, obrovskou nástěnku s nápisem OPERACE TICHO PO PĚŠINĚ a velikánský displej zobrazující síť nervových buněk s nepravidelně rozesetými barevnými body. Při bližším pohledu na obrazec poznal obrys České Republiky.