DMD č. 22. pro 22. 4. 2018. Téma: Ticho po pěšině

Kraj přetichých pěšin.
Tak nazval básník Ladislav Stehlík oblast Blatenska a Lnářska.
Dnes bohužel nelze ticho zaručit vzhledem k traktorům, sekačkám a hlučným silnicím.
Ale ještě na mnoha místech klid narušuje jen zpěv skřivánka, volání kukačky, hlas křepelek a vítr ve větvích či vzrostlém obilí.
Pěšiny vroubené trnkovím a šípky, aleje třešní, jabloní nebo vysokých topolů. Cesty poli a loukami na mírných stráních protkaných remízky, zelenými lesy, kde zjara svítí hvězdy sasanek a voní konvalinky.
Nic mimořádného, a přece krajina neskonale malebná a poutavá.
Škoda, že mnohé pěšinky zarostly býlím i bodláčím nebo jsou rozježděné v hluboké koleje plné bláta.

Cez ramená mu prehodili biely plášť.
"Vždy buď čnostný," povedal mu Barristan Selmy. "Nemáme rodiny, nie sme zaviazaní rodu. Máme len česť."
Zlatovlasý mladíček, vždy plný pýchy, svojho hrdinu bez dychu počúval.
*
Horiace mäso voňalo. To bolo najodpornejšie. Kúdeľ vlasov sa zmenil na dym.
Kráľ Aerys, ochranca ľudu, sa smial.
Jaime hľadel na bratov. Pripomínali dokonalé biele sochy.
Som jediný, kto ich počuje kričať? Hovorili o cti...
Ale čo keď je moje vnímanie dobra a zla pokrivené - pre to, čo mám so Cersei?
Chlapca z levieho rodu zalieval pot.
Starena, posvieť nám na cestu... pretože niekto z nás je slepý.

TARDIS stála uprostřed tmavého lesa a Doktor s Amy a Rorym se od ní pomalu vzdalovali.
„Co tu vlastně děláme, Doktore?“ zeptal se Rory.
„TARDIS zachytila nějaké tísňové signály.“
„Tady doopravdy někdo žije?“ zapochybovala Amy.
Po chvíli pátrání objevili jakési obydlí. Nebo spíš jeho zbytky, jako by bylo už dlouho opuštěné.
„Skener života hlásí nulu. To volání o pomoc už muselo být hodně staré. Vraťme se.“
A přece se na pěšině vedoucí k TARDIS všichni z neznámého důvodu otočili.
„Co tu vlastně děláme, Doktore?“ zeptal se Rory a měl nepříjemný pocit, že už se na tuto otázku zeptal mnohokrát předtím.

„Jedno moc důležitý jméno ti tam chybí,“ oznámil Chlouppek Simbaccovi, když dostal ke kontrole předběžný seznam hostů pozvaných na svatbu.
[„Kdo?“]
„No přece strejda Wyrrgy! Víš přece, jak v každým dopise brečí, že tě strašně chce vidět...“
[„No jo, ale ty dopisy posílá jen tehdy, když něco potřebuje. A kdykoliv jsme ho zvali, že aspoň zahrajem rancoří doupě, tak bylo tři měsíce úplný ticho.“]
„Tak to udělej pro mě s tátou, ať se mu můžeme vysmát, že ve sto dvaceti ještě nemá babu.“
[„Dobře, já ho pozvu.“]
Jak řekl, tak udělal, a co myslíte? Správně, tři měsíce bylo úplné ticho...

Blik.
Blik.
Blik.
Už dobrou půlhodinu tupě zírám na prázdný Word. Kurzor pravidelně problikává a já jsem při každém dalším objevení té malé pitomé čárky čím dál zoufalejší a zároveň i vzteklejší.
Teď, když konečně nemusím nic dělat. Teď, když mám plno volného času. Zrovna teď, kdy by mi měl celý svět ležet u nohou a možnosti mé tvorby se rozpínat do nedohledné dálky, je inspirace nikde!
Proč? Co jsem komu udělala?
Zkusmo párkrát ťuknu do klávesnice několika prsty a doufám, že by třeba zvuk klapání písmenek mohl můj mozek nakopnout a vyburcovat k nějaké aktivitě.
Ale je to marné.

„To byl blbej nápad, Romeo, dělat ze sebe mrtvý! Teď po nás ani pes neštěkne!“
„Jen neříkej, dyť sme slavný!“
„Že je nám to platný, poďme se vrátit.“
„Po dvaceti letech??! S pěti dětmi?“
„Jo.“
O měsíc později ve Veroně.
„Romeo, ty sis oholil hlavu? Ne? To je pleš?“
„Julie, jak to vypadáš? Vážíš nejmíň devadesát kilo!“
„To zrzavý, pihovatý a tlustý nadělení, to je všechno vaše?“
„My bychom rádi nějakej ten podíl na naší slávě.“
„S vaší vizáží? Neexistuje.“
Julie pláče, Romeo se tváří vražedně.
„Dobře, můžeme se dohodnout. Vy zůstanete jako mrtvý a my vám budeme posílat apanáž!“

Tušíte správně, dobré zprávy se nikomu nehodí. Takové železniční neštěstí, jo, to by byl trhák! Třeba teď minulý týden se utrhl kus traťového náspu a koleje zůstaly viset ve vzduchu. Takové pěkné téma – jenže nikomu se nic nestalo, protože železničáři včas zastavili provoz na trati. No uznejte, že z toho se přece nedá napsat článek! Napsat o tom, že někdo dělal dobře svou práci? Koho zajímá strojvedoucí, který si všiml něčeho podezřelého, nebo traťmistr, co to všechno správně vyhodnotil?
Co tedy vybrat, rozbitých strojů, zraněných ani ztrát na životech nemaje? Tak napíšeme alespoň něco pěkně jedovatého o nepřiměřené délce výluky.

The years spent away changed Ace. It isn't just the professional soldiering - that only meant more explosives. There's something fishy about the way Ace is watching me and the Doctor. I need to keep an eye on her. But she mustn't find out...
***
Benny Summerfield certainly changed. There's something weird about the way she's watching me. Or was I just away for too long? Or is it my armour and blasters? No, something fishy's going on. Should I ask? No, better to follow her...
***
"Ladies?" The Doctor asked suspiciously.
"Just stretching my legs," they answered simultaneously, avoiding each other's gaze.

"Cože? Jak je tohle vůbec možné? Copak jsem obklopen jen samými idioty? Jediné, co po vás chci, je, abyste je pobili! Chci toho moc?"
Xitlipatchl byl opravdu rozzlobený. Nebylo divu, Amra a spol. zcela neočekávaně překonávali jednu nástrahu za druhou a i když přicházeli o muže, pokračovali k tajnému Xitlipatchlovu sídlu znepokojivě rychle. Přitom pasti byly čím dál tím složitější a smrtelnější. Jenže co s tím, když Set mlčí a k jiným bohům se Xitlipatchl obrátit prostě nemůže.
"Máte pro tu svou neschopnost vůbec nějakou omluvu?"
Odpovědí mu bylo hrobové ticho.
Jen cvrček osaměle cvrkal.
Pak ho Xitlipatchl sesmažil bleskem.

Když vlak poprvé odsupěl i s dvojčaty, svým způsobem si oddechli. Jiným způsobem byli neustále ve střehu. Jistě, mohli doufat, že nové prostředí se na synátorech pozitivně projeví...
Přišlo několik dopisů, všechny docela bezproblémové. Vlastně až moc.
Vždyť... to jsme chtěli? (Ale přišlo jí to nějak líto.)
Příští týden ticho po pěšině, dopis nikde.
Konečně přišel. Docela obyčejný: pozdravy, Percy je trollí hlava...
"Brzy napíšeme. Je možné, že přijde sova ze školy. Není to tak docela naše vina, ten záchod mohl vybuchnout i sám, a tomu skvorejšovi se v posteli prostě líbilo..."
"Všechno je v pořádku," s úlevou se zasmála.