DMD č. 8 pro 8. 4. 2019. Téma: Pelyněk

„Tak na kolik to odhadujete?“ zeptá se Jeroným.
„Na rovinu,“ rozhlíží se pan Pelyněk, realitní makléř, „na bydlení to moc není. Zbytečně vysoké stropy, chladno, málo přirozeného světla, bambilión peněz za elektřinu a vytápění a to pochmurné vybavení, samej umučenej… To by se muselo komplet přestavět, tady by nezůstal kámen na kameni.“
„Stačil by kvádr nárožní,“ špitne kněz.
„A ještě vícenáklady na podmazání památkářů… Tak snad cena pozemku, zahrada okolo, ale ruku na srdce – kdo by chtěl bydlet u hřbitova? To je na tom církev tak špatně, že musí prodávat kostely?“
„Musím ručit za vůz…“
„Tu kraksnu venku?“
„Ne, autobus.“

Slyšeli jste pohádku o hastrmanovi, co měl chuť na vdolky ze mlýna?

Byla bouřka, blýskalo se, hastrman čichal vůni vdolků a polykal sliny. Voda ve strouze plynula, a hastrman dumal, kolik pokusů o krádež vdolků už vyplýtval. Chtělo se mu vzlykat. Pohlédl na svá lysá lýtka. Byla odřená od lýka, kterým ho posledně, když ho v kuchyni chytili přímo u misky, přivázali k lyžím, a pustili z kopce dolů. Skončil v potoce hlavou napřed, a když na to vzpomínal, sladká chuť vdolků mu zhořkla jako pelyněk.

Ale co to zkusit po dobrém? Slušně poprosit, přinést dětem nějaké hezké plyšové zvířátko...

„A jméno té hvězdy je Pelyněk,“ praví Thea, „Zjevení Janovo.“
„Sví, sví,“ přijde se svou troškou do mlýna Viktorka.
„Hvězdičky svítí,“ vysvětluje Apolo, „stejně jako měsíček a sluníčko.“
„Tak jsme došli,“ procedí mezi zuby Filcin.
„Ahoj, babi,“ zná tátovy fóry Sikar.
„Připusťme,“ chytá se stébla Linkva, „že je to hořké téma. Ale nezapomeňme na vyjmenovaná slova! Viktorka si může hrát s plyšovým pelyňkem!“
„To už je mimo básnickou licenci,“ rozčileně rozjímá patriarcha, „takovou pitomost bych ani nedovolil koupit!“
„Nebo rozviňme Apokalypsu, taťko,“ uklidňuje Sikar, „to je koncentrované vraždění…“
„Trestání,“ opravuje Thea.
„Dá si někdo pelyňkový čaj?“ volá z kuchyně Taura.

„Vstávej, dělej, ať nepřijdeš pozdě!“
„Bolí mě hlava.“
„To spraví čistej vzduch, hni sebou.“
Strach ze zkoušení z fyziky teda čistej vzduch vážně nespraví.
Zakašlu. A znova a víc.
„To vyléčí med s cibulí,“ konstatuje máma. Podle mého dost sarkasticky. Ví, že tuhle fuj medicínu fakt nesnáším.
„Mám teplotu.“
Dává mi ruku na čelo.
„Nemáš, to se ti jen zdá. Teplá nejsi.“
„Bolí mě břicho. Asi budu blinkat.“ Při představě čtvrtletní písemky z matiky velmi věrohodně dávím. Máma znejistí a pak temně prohlásí: „Tak ti uvařím pelyněk.“
Lepší pelyněk než čtvrtletka.
Statečně tu hrůzu piju.
Hlavně že nejdu do školy.

Poslední zelené postavičky utíkaly do spásného příšeří džungle.
Někde v dálce zaječela padající mina.
Cvakl natažený závěr.

"Je to vosum set metrů," zabručel pochybovačně mariňák u kulometu.
M čtrnáctka zařvala.
První postavička nedoběhla.
"Jen sedm stovek," opravil ho Ian.

Zbytek zásobníku vystřílel dávkou do zelené stěny.
Pušku odložil a konečně se ohlédl.
K zázraku nedošlo.

Clark pořád ležel v blátě.
Kolega a fotograf.
Jeden ze tří padlých.

"Kurva," zabručel Ian.
Jemu výstřel odstřelovače sotva lízl přilbu.
"Jo, kurva," souhlasil mariňák a pokropil okraj lesa.

Uběhla sotva půlka dne.
Zbývalo osm let války ve Vietnamu.
Necelé tři tisíce dní.

Vítězství zhořklo.

„Co tady sedíš a dumáš? Myslel jsem, že budeš s ostatními.“

„No, potřeboval jsem být trochu sám. Nedá mi to pokoj. V té doktorově skříňce, co jste mi minule přinesli, byla tajná komůrka.“

„Opravdu? No a?“ zahnízdil se na barové židli příchozí.

„Našel jsem tohle,“ druhý muž ukázal na malý, časem zrezavělý klíč. „Nevím, k čemu to je, tak tady sedím a přemýšlím, jak to zjistit.“

Po odmlce se otočil: „Nedáš si? Pelyňkový likér, můj oblíbený.“ Ukázal na čirou, nazelenalou tekutinu ve sklenici.

„Proč ne…,“ dotázaný vytáhl druhou sklenici a položil ji na pult. „Takže klíč, jo? Co budeme dělat?“

Giulietta byla nenápadné vesnické děvče, nevinná jako kapka rosy na olivovém listu. Byla pohledná, ale nevěděla o tom. Byl to skrytý půvab, který v ní teprve někdo musel objevit a nechat rozkvést. Na svůj věk sedmnácti let měla poměrně značně vyvinuté vnímání krásy obrazu i slova.
Každou sobotu chodila do biografu Ráj snít o vzdálených časech, kdy se muži uměli chovat k ženám. Ve snech k ní pak filmoví hrdinové promlouvali jako duchové, aby ji vedli po správné cestě životem.
Vesnické dívky se jí stranily. Posměšně na ni pokřikovaly Artemisia, což značí pelyněk. Nejspíš si pak připadaly o poznání sladší.

Vypadá to idylicky, co, panáčku? Jako kratochvíle. Přijedeš sem malovat, ale žít tady, to je dřina od rána do večera, abys věděl. Vstávat za úsvitu, obstarat zvířata, celý den na poli… To by ti zhořklo jako pelyněk, co za mnou sbírá paňmáma.

Jestli mne smíš namalovat? Ale můžeš. Jen jestli si ten vobraz někdo koupí? Koho by zajímala vobyčejnská ženská? Tož, bývala jsem krasavice, ale to už není pravda. I když šmrnc ještě mám, ale tyhle hadry ho maskujou. Když jsem po muži chtěla novou sukni, řekl: „Zlato, nač? Obracíme každou korunu a ještě by ti pak mužský nedali pokoj.“

V ústech měla hořko, jako by snědla pelyněk. Chuť zadržovaných slz.
„Albusi, to nemůžete myslet vážně,“ šeptala přiškrceně.
„Je to pro –“
„Neříkejte vyšší dobro!“ vřískla.
Křišťálová koule na stole se roztříštila.
V dalším okamžiku Minervu objaly silné paže. Její tělo se roztřáslo naprosto nekontrolovatelnými vzlyky.
„Nemůžete… Nemůžete…“ plačtivě vrtěla hlavou.
Zdravou rukou ji pohladil po vlasech. V ústech cítil chuť pelyňku.

Vzpomínka se rozplynula.
Hleděla přes okraj Astronomické věže do lákavé hlubiny pod ní.
Albus věřil, že to přeživší zvládnou, že se uzdraví. Byl si tím jistý…
Udělala dva kroky zpět do bezpečí.
…ona si tím někdy tak jistá nebyla.

Po týdnu kotvení nálada na lodi ochladla.
Kapitán sledoval dorůstající stěžně, když jej vyrušil mistr Haelkarnas: "Kapitáne, doporučoval bych odplout co nejdříve, jinak nás zastihne období bezvětří."
"No, od toho tu máme vás."
"Jistě, můžeme vítr vykouzlit, ale promrháme hodně sil..."
"Jak je na tom loď a posádka?" obrátil se na první důstojnici.
"Lodi by prospělo ještě pár dní regenerovat. Zásob moc nevytěžíme. To, co vypadalo jako mrkev, během dne zhořkne, že je to horší pelyňku. Dva námořníky pokousal nějaký místní had, a vyžadují stálý dozor léčitele. Rybaření se nedaří, je tu plno žahavých medúz."
"Tak, v tom případě, neotálejme."