DMD č. 8 pro 8. 4. 2019. Téma: Pelyněk

Dva kamarádi Galové proběhnou nadlidskou rychlostí lesem, přičemž vyděsí k smrti několik divočáků, a dorazí na křižovatku.
Psí čumáček zabrousí u země a za chvíli už štěkot hlásí správný směr.
„Na jih tedy,“ velí Asterix.
Stopa zlodějky však zanedlouho uhýbá z cesty.
„Co se dá dělat,“ krčí rameny Asterix a nechá Obelixe, aby mu razil cestu hustým porostem květinového pole.
Pak ho něco zašimrá v nose a mocně kýchne.
„U Tutatise, to je pelyněk! A na ten jsem alergický! Obelixi!“
„Hmm?“
„Co všechno jsi té podvodnici vykládal?“
„Jen to, na co se zeptala,“ nadme se Obelix. „Jsem přece slušně vychovaný!“

Televizní a rozhlasové přenosové technice vypadne signál.
Dějiště masakru zastře mlžná clona.
Zásahová jednotka dorazila.
Samopaly ani neprůstřelné vesty nevidět. Sůl, křišťály, zaklínadla, vykuřovadla z pelyňku a šalvěje jsou ty správné zbraně.
Vypudí Cosi z rozbitého vypůjčeného těla. Donutí ho ukázat pravou podobu.
Vzápětí se černá obludná silueta rozplyne jak dým a zmizí.
Speciální vůz odváží vážně raněného a zcela dezorientovaného laboranta.
Sanitky s posledními oběťmi se s houkáním rozjíždějí k nemocnicím.
Strážníci vyklízejí křižovatku.
Čumilové se rozcházejí.
Policejní mluvčí poskytuje rozhovor médiím.

Cosi se tiše chichotá v prasklině vypouklého zrcadla na nároží.
Těší se, jak jim pocit vítězství zhořkne.

V antických dobách rostlina zasvěcená Artemidě, paní divoké přírody, panenské měsíční bohyni. Mocná ochrana proti zlým silám a nemocem. Někdy odměna pro vítěze sportovních her, protože dobré zdraví je přece to nejcennější.
V křesťanské společnosti svatojánská bylina, plná tajemné síly. Jan Křtitel ji prý nosil při sobě na poušti na ochranu proti démonům a pokušení. Nezbytná rostlina pro všechny čarodějnice i na obranu proti jejich úkladům.
Časy se opět změnily. Smaragdově zelený nápoj září ze sklenic. Přináší opojení, roztodivné vidiny, inspiraci… delirium.
Zvláštní rostlina. Před všemi možnými zlými silami chrání, jenom s jednou je zřejmě velice zadobře. S démonem alkoholu.

Magie vedla Česťu přes náměstí, podchodem pod vlakovým nádražím a stáčela se k Rašínovu. Česťu překvapilo, že i po tolika letech si pamatuje místní názvy.

Magický tok končil na rohu ulic Poděbradova a Štefánikova, kde se obtáčel kolem vilky. Česťa cítil, jak se část magie vsakuje do země a snaží se vrátit zpět tam, kam patří.

Česťa měl chuť se magického toku dotknout. Ten však před ním uhýbal.

"Zajímavé," pronesl a rozhlédl se kolem sebe.
Všiml si, že kolem vrátek je rozvěšený pelyněk a další trsy visí nad vchodovými dveřmi.

"Že by v Rokycanech byli zlí duchové?" pronesl zamyšleně Česťa.

Nela odvedla Tomáše do zasedačky a snažila se ho uklidnit.

„Přineste mu něco na nervy,“ houkla na Filipa s Mirkem.

„Máme tu gin, vodku, absinth nebo slívu,“ hlásil Filip od baru.

„Vodku!“ zavelela Nela a Filip jí podal rovnou celou lahev.

Po dvou panácích byl Tomáš schopný konečně promluvit.

„Něco se stalo,“ vydechl. „Jirka. On děsně trpí.“

Muselo se stát něco strašného, pronesla Nela v mé mysli.

„Jsou to jen emoce,“ pokračoval Tomáš a kopl do sebe dalšího panáka. „Hrůza, odpor, znechucení, nenávist,“ sypal ze sebe. „Nels, pomoz mi. Pomoz mi ho zachránit,“ rozbrečel se.

Nela ho sevřela v náručí.

„Hagride, co to neseš? Tys byl v lékárně?“
„Zdravíčko, Abe. Byl. Pro černobýl. Ten je na zkaženej žaludek nejlepší. Je mi zle, jak dyby mi v něm hryzali tlustočevi. Včera sem udělal hrnec škvarků a sněd je na posezení.“
„Černobýl? Neznám. Měli ho? Já si v takových případech vařím pelyňkový čaj.“
„Neměli. Dali mi todle,“ ukázal Hagrid pochybovačně na nápis na pytlíku: Arthemisia absinthium.
Aberforth se zamyslel. „Arthemisia… no, nevím. Ale absinthium? To bych věděl. Zrovna včera mi přišla zásilka hořkýho zelenýho likéru z Francie. Řeknu ti, ten má sílu! Vykašli se na odvar a pojď se mnou do hospody.“

Claudius Horacius patřil mezi ty aspiranty, které si při obřadu v patnácti letech žádný Krystal nevybral. Jako každý neúspěšný adept směl zůstat a zastávat jiné profese, to ovšem byla chabá útěcha.
O zhruba dva roky později, si s Lucretiem spolu začali.
A v jednadvaceti se Luc rozhodl, požádat ho o ruku. Pracně sháněl pelyněk, květinu symbolizující věrnost a stálost, aby vše bylo přesně tak, jak to chtěl…
„Já… si to musím promyslet,“ vypravil ze sebe Claudius na jeho žádost a do týdne ze sídla mágů odjel.
Lucretias se pokoušel zapomenout, ale rozhodně se necítil na to, být s někým jiným...

Pořád čekají na Apokalypsu. Na konec světa. Ale neberou ho dostatečně vážně. Než to nastane, přijdou přece různá varování, víme jaká, tak až přijdou, polepšíme se a bude to. Nás se konec světa netýká. My se ještě můžeme opájet pocitem nepřemožitelnosti, než přijdou ta první znamení, bude ještě dost času, my se toho nedožijeme, možná naše děti, no, spíš vnoučata. Nebo pravnoučata. A třeba někdo něco vymyslí.
Nechápou podobenství, nemyslí srdcem, vše berou doslova a proto povrchně.
Apokalypsa již nastala, dávno v ní žijeme.
Zřítila se z nebe veliká hvězda… A jméno té hvězdy je Pelyněk.
Dvacátého šestého dubna 1986.

V pěsti svíral přívěšek, který mu ten debil vtiskl, když umíral.
Zabili ho, protože Andrija nepřišel včas. Mohl ho zachránit, kdyby vzal všechna ta varování, ty náznaky vážně…
Ale Hectorovi přeci nic nedlužil! Nic mu neslíbil. Vlastně toho zpropadeného bylinkáře nesnášel! Andrija o žádné kamarády nestál. S tímhle kokotem trávil svůj čas na střední jen proto, že byl taky mág!
Nechápal, proč ho jeho smrt tak sere. Mělo by mu to být u prdele.
Scvakl zuby. Pohlédl k platu, na němž sušil pelyněk, který Hector té zpropadené noci sbíral.
„Pomstím tě,“ zasyčel. Tehdy svůj seznam smrti rozšířil o členy Bratrstva.

„Padá hvězda!“
„Něco si přej, synku.“

Už se mu nezvedá žaludek, když prošacovává mrtvá těla, ani nekontroluje, zda v některém ještě nedříme život. Jen unaveně hledá, jako krysa šmejdí… Gangy důsledné, oddělení nápojů jsou vyrabována do poslední kapky. Dnešním úlovkem je půllitrová láhev minerálky, nalezená v převrženém kočárku pod promodralým kojencem. Večer si lokne a zbytek nechá klukovi, snad ho to postaví na nohy. Musejí pátrat jinde, město je mrtvé a dokonale dehydrované.

„Mám žízeň, tati,“ prodere se rozpraskanými rty u další vypálené pumpy.
„Co sis to tenkrát přál,“ snaží se odvést pozornost, „když padala ta hvězda?“
„Prázdniny, nekonečné prázdniny.“