DMD č. 8 pro 8. 4. 2019. Téma: Pelyněk

Z ohniště vyšlehne plamínek.
„Volové, je zákaz rozdělávání ohňů.“
„Nepruď a pij.“ Kolem ohně koluje láhev s olivově zbarvenou tekutinou. Počínající zábavu přeruší vrčení. Na mýtinu vystoupí vlk. Obrovský. Stateční zálesáci neváhají, prchají překvapivě hbitě.
„Volové stůjte! Tonda tam zůstal!“ Strašlivý predátor je nepronásleduje, ale Tonda chybí. Les je tichý. Začnou si připadat hloupě. Pomaličku se vracejí. U uhašeného ohniště sedí Tonda a brnká na kytaru.
„To byste nevěřili,“ hlásí vyjeveným kamarádům. „Normálně mě donutil uhasit ohneň a pak vodkráčel.“ Fero zdvihne odhozenou lahvev a podezíravě ji prohliží.
„Pravej Absint,“ mumlá. „Samý bylinky. Z toho přece nikdo halušky mít nemůže.“

Byť vzpomínky na roky, kdy ve svých nejlepších letech učil lektvary, nepatřily k jeho nejoblíbenějším, přesto se ve své staré učebně cítil nejlépe. Vaření lektvarů na něj působilo jako terapie, nejen když se cítil přepracovaný.
Do kotlíku odkapal potřebný počet kapek výluhu z pelyňku a přidal rozdrcený kořen asfodelu. Navrch ještě přisypal několik kořínků baldriánu. Kotlík naplnila tekutina barvy černého rybízu.
Pak fazolky z dřímalky. Rozmačkal je čepelí stříbrného nože, jelikož jak sám nejlépe věděl, takhle vydaly více šťávy.
O hodinu později držel v ruce flakon s čirou tekutinou.
Úplně zapomněl, jak opojné je mít moc někoho téměř navždy uspat.

Dům je léta opuštěný, na okně však stále vázička s kytičkou černobýlu, snad proti mouchám, jejichž mrtvá tělíčka se válí okolo. Pavouk ská svou síť, lidí se nebojí. Vzduch čpí zatuchlinou. Okolo nevymetených kamen rozsypaný popel, v hodinách mrtvá kukačka.
Postel je však rozestlaná, na stole hrnek, jak kdyby bývalá majitelka jen odešla na nákup. Přes pelest přehozen pléd, na podlaze trepky.
„Musí se to samozřejmě dát do pucu,“ praví bodře prodávající. „Není tu elektřina, voda jen ve studni. Prateta byla staromilka.“
Eliška je ráda, že ji Alfréd drží za ruku. Něco se jí tu nelíbí, ale ještě neví co...

Geigerův detektor zapraská. Voják se zastaví několik kroků od kamionu. K železu nesmí, což mu mělo být jasné v momentě, kdy mu byly sděleny souřadnice a název mise.
Betonový chodník je bezpečnější, dojde po něm až k elektrárně. Je to měsíc, co tu nad čtvrtým reaktorem vyrostl “objekt ukrytie,” který měl navěky pohřbít selhání lidského faktoru.
Voják nezaznamená pohyb v okolí ani uvnitř. Před týdnem odsud odvezli poslední odklízecí četu biorobotů. Pokud nějaký zůstal uvnitř, už nežije. Geiger tu praská nepřetržitě. Voják ví, že sám má poslední minuty - pak nebude schopný se vrátit.
“Čisto,” ohlásí do vysílačky. “Končím misi Pelyněk.”

"Chci vidět fotky z místa činu." prohlásila Veronika, když ticho trvalo moc dlouho. Kopecký vytáhnul složku a položil ji na stůl. Oba se nad ní naklonili.
"Vážně nevim, co sem uděal špatně," zamumlal doktor, složil hlavu na stůl a usnul. Slivovice ho dohnala.
"Jsme banda debilů," prohlásila Veronika. Matěj se na ni jen zmateně podíval.
"Vidíš ten kruh, co uzavírá pentagram? Máme to, co ho tvořilo?"
"Mají to technici, ale dali nám soupis," řekl Matěj a sáhnul po papíru ve složce.
"Meduňka, ostropestřec, pelyněk, šalvěj. Převážně. Říká ti to něco?"
"Musím si to ověřit, ale pelyněk je zatraceně špatná zpráva."

Zvedla pohled od zelenkavého likéru ve skleničce a nedůvěřivě se podívala na barmana. "Absint. Tohle tady pijete?" povzdechla si.

"Chtěla jste to nejsilnější, co tady máme, ale jestli se vám to nelíbí, můžu to klidně zase odnést," odpověděl číšník otráveně a tvářil se, jakoby mu svou objednávkou ničila život.

"To nemusíte," zavrtěla hlavou. Obrátila dobrou půlku obsahu sklenice do sebe. "Až budu mít prázdno, prostě mi dolijte," instruovala a mávnutím ruky poslala barmana pryč.

Se známým pocitem tepla v břiše se zase obrátila do svých myšlenek. Doufala, že teď se všechno změní. Že se bude moct na Souostroví zase vrátit.

Odpolední slunce zlatilo Champs de Mars a obzoru vévodila Eiffelova věž.
Seděli v malé kavárně. V kouzelnickém světě se cestovalo snadno, ukradli si pro sebe dva dny v cizím městě a pohledy Pařížanů se nezdály být pohoršené.
„Pánové si dají absint.“ Číšníkova věta nezněla jako otázka.
„Dvakrát,“ přitakal Gellert.
Albus skepticky přičichl ke sklenici. Cítil anýz, fenykl…
„Pelyněk?“
„Podle všeho je to mudlovská varianta na elixír Euforie,“ zasmál se Gellert.
Albus, který o pár hodin později táhl téměř bezvědomého Gellerta domů, nabýval přesvědčení, že je to spíše mudlovská varianta Doušku živé smrti.
„Budeš zvracet?“ Byla to zbytečná otázka.
„Nenávidím Paříž!“

"Nejí, ale zvracela." Chraplavý hlas starého šermíře.
"Jaká je bledá..." Sametová slova jeho ženy.
"Uzdravíš ji?"
Nevěděli, že lidské nemoci se jí netýkají. Ještě nepotkali nikoho jako ona. A snad už nikdy nepotkají.
Suchá vrásčitá dlaň pohladila její zkrvavené prsty. "... jí pomůže."
Nepoznala to slovo. Poznala vůni. Její matka byla bylinkářka. Útroby znovu sevřela ledová křeč, tesáky děsu, vina. Za zavřenými víčky se zář z ohniště stala hořícím městem.
"Můžou čarodějky být..."
"I kdyby. Napije se, vyřeší se všechno."
To pro ně byla. Nesmrtelná. Bezvěká. Čarodějka.
Napila se zhluboka. Hořkost zahřívala. Když otevřela oči, hořkost už jí kolovala v žilách.

„Ale já jsem...“ prostestoval pan Clifton.
„Na pevnině můžete být třeba císař pán, ale na téhle lodi jste akorát budižkničemu. Je na čase, abyste přiložil ruku k dílu. Počítat umíte. A od této chvíle budete spát s kadety.“
Nejraději by ho poslala před stěžeň. Ale lodníci by mu zpřeráželi žebra. V lepším případě.
„To nemůžete!“
„Pane Lynchi, vedu vám pomocníka. Pořádně ho zapřáhněte.“
Pan Clifton se tvářil jakoby spolkl odvar z pelyňku.

„Tohle se Vám může vymstít, madam“ prosnesl polohlasně pan Keith, když se vrátila na palubu.
„Možná.“
Odmlčela se. Něco ve vzduchu se změnilo.
„Přijměte mé pozvání k večeři.“

" ... you get 10% from the profit we'll make," said the dwarf. It was the same day they saved him - and all Sandra could think about was how easily forgotten was what he went through, and how little gratitude he showed them.
"I am sorry, but we just went to hell and back, and to get to the mines would be even harder. If you offered a higher percentage, perhaps we might reconsider... "
The dwarf shook his head.
Sandra stiffened. "In that case, good luck."

"More mead?"
"Yes."
"Wormwood?"
No. What Sandra had to digest was of a whole other quality.