DMD č. 1. pro 1. 4. 2020. Téma: Zachovejte paniku

Afrodita si povzdechne: "Kdy už ta hloupá válka skončí? Od začátku jsme neměli ani jeden večírek..."
"Ráda bych ti připomněla, milá nejkrásnější, že tahle válka začala především kvůli tobě!" rýpne si Athéna.
"Hlavně je to zábavnější než večírky!" zapojí se do rozhovoru veselý Poseidon. "Včera jsem vyhrál sázku nad Diem!"
"Já sice proti spravedlivé válce nic nemám," Athéna se významně podívá na Afroditu, "ale co kdybych Řekům poradila takovou malou lest..."

***

"Ano! To chci rozhodně vidět!"
"No já nevím, myslíte, že jsou Trójané vážně tak hloupí?"
"Jsou to Trójané!"
"Pravda. Ale stejně ještě chvíli počkej, dvouletá válka, co to je..."

El Presidente, General-Admiral-Air Marshal Pablo Diego José Francisco de Paula Juan Nepomuceno María de los Remedios Cipriano de la Santísima Trinidad Martyr Patricio Clito Guerrero y Mendoza frowned at his technically second in command of the People's Navy of Santa Banana, Vice-Admiral Roger Caesar Marius Bernard de Delgado Torres Castillo Roberto Marinero.
"So you're telling me that we can't keep all three former Nazi U-Boats operational."
"Yessir. I suggest the Histeria and the Espanto get scrapped for spare parts to keep the Pánico running.
"We really shouldn't let Carlos name any more ships. Very well, keep the Pánico. Dismissed."
"Yessir."

„Zachovejte paniku!“

„Holly, co se děje?“

„Zvíře zmizelo z databáze.“

„Neměla bys spíš volat: Vyhlaste poplach?“

„Nevím, Arnolde. Má slovníková složka má poruchu.“

Do místnosti vstoupil Kryton, který odhalil zauzlené dráty a lepkavou hmotu, pravděpodobně Listerův ležák.

Dave si se smotaninou poradil. „Co se stalo, Holly?“

„Kocour zmizel.“

„Chceš říct, že není na lodi?“

„Nejspíš vám chce sdělit, že se někde schoval,“ mínil Kryton. „Měli bychom ho jít hledat.“

Dostali chabé souřadnice, ale nakonec uspěli. Kocour držel v rukou červené šaty.

„Tímhle si vycpu polštář!“

„Hej, ty patří Kochanský!“

Arnold si zamnul ruce. Už teď věděl, kdo v tahanici zvítězí.

„Se na to můžu...“ pokřikoval Bledule a kopal do mokré hromady plátna. Ještě večer to byl relativně suchý stan.
„Tak jsme měli stan,“ pokrčil rameny Myšák.
„Co, měli jsme stan. Nemáme stan. Když bude mrznout... bez stanu umřeme.“
„Je červenec.“
„Nemůžeš vyloučit, že bude mrznout! Třeba i v červenci!“
„Jsi Přeměněný. Neumrzneš.“
„Jde o princip!“
Myšák si povzdechl, ale to už se do hovoru vložil Sýkora.
„Přestaň jančit, lez do auta a jedeme.“
„Jasně! Jen další bouračku!“
„Zalez!“ houkl od volantu Raubíř.
Všichni se nasoukali do malého auta s velkým návěsem a vyjeli rychlostí pět mil v hodině.
Jako vždycky.

Když naplno propuklo šílenství ohledně nového koronaviru, byla jen otázka času, kdy jeho osidla zajmou i některé z nás, řidičů MHD, pracovníků v takzvané první linii.
To, že jsme přestali v tlupách chodit na cigáro a na konečných se ukrýváme v bezpečí svých kabin, je vcelku logické.
To, že někteří dobrovolně řídí deset hodin s rouškou na obličeji, je politováníhodné sebemrskačství, které nepomůže ničemu jinému než rozvoji dermatitidy, nicméně nějaký psychologický efekt to mít může.
Když jsem však minulý týden za panelem uviděl kolegu s hlavou vstrčenou do nafukovacího míče, má víra ve zdravý rozum našeho kolektivu byla hluboce otřesena.

Přišlo by jaro, i kdybychom ho nepřivolávali?
Ne, nemusíš se za tu otázku stydět.
Je důležité zachovat si jiskru pochybnosti, nejistotu, vědomí, že neznáš odpovědi.
Ano, máš pravdu, panika uvnitř bolí.
Ne, nezbavuj se jí. Kdo jiskru uhasí, obrní se jistotou a dojde daleko, ten příliš mnoho nechá za sebou. Lidskost. Moudrost. Radost ze života.
Ne, neživ ji příliš. Kdo jiskru rozdmýchá, toho plamen zachvátí a stráví na popel. Strne a příliš mnoho se mu vzdálí. Lidskost. Moudrost. Radost ze života.
A odpověď? Jaro by přišlo, i kdybychom ho nepřivolávali, ale nikdo neví, zda by to bylo to správné jaro.

Pána z Prahy poznala ve Vegas. Byla v práci, měla směnu: zazpívala pro něj, zatančila mu na klíně, a na rozdíl od jiných obdivovatelů, od tohoto přijala nebetyčné lichotky, vybrané dárky, telefonní číslo a smělý návrh.
„Odjeď se mnou, budeš mít všechno na světě.“
Dozvěděla se kam, ale mohl zrovna tak říct „za sedmero hor a sedmero řek“.
Laura slyšela o děvčatech, která se za sedmero horami a sedmero řekami ztratila a nikdy nevrátila, a tak z Vegas odlétala v lodičkách s rudou podešví, zato ochromená strachem.
„Jsi přenádherná, když panikaříš,“ řekl.
Jestli jí panika sluší, rozhodla se, zachová ji.

Gracie vyběhla z chýše, přivítala slunce a skočila do bystřiny, svižně tekoucí z blízké hory.
Skvrnitá žába s obrovskýma očima ji tiše pozorovala, usazená na vlhkém kameni.
„Ahoj!“ pozdravila Gracie a natáhla k ní ručičku.
Žába skočila tak rychle, že si dívenka neuvědomila, co se děje, dokud na krku neucítila pálivou bolest. Odmrštila žábu na břeh a sledovala, jak ta potvora vesele hopká pryč.
Pak si ještě chvíli zmateně osahávala podrážděnou kůži. Když zjistila, že jí ani neteče krev, potřásla hlavou a běžela nakrmit ptáky.
13 dní nato vesnice Magalla kvílela hrůzou a nebylo nic, co by zastavilo její pláč.

"Dobrý den, studenti..." přikvačil do učebny uřícený doktor Zrzavý
a setřel si pot ze znavené, rudé tváře.

"Dnešní přednášku bych chtěl věnovat nečekanému vývoji ohledně tématu, které jistě, jako lidé v první linii, bedlivě sledujete.
Události nabraly nečekaný spád!"

"Zase koronáč…" Zívl nejbližší student.

Profesor pokračoval ve výkladu.

"Dnešek, prvního čtvrtý dva tisíce padesát, vejde nechvalně do dějin.
Nejnovější forma koronaviru zmutovala do digitální podoby a napadá teď počítače!"

U studentů se mísilo zhnusení s šokem. Tohle snad překoná i to fiasko s antikarcinem ze třicátých let.

"Apríl!" Zvolal nečekaně profesor. "A pak, že jsem suchar." zamumlal si pod fousy.

Pěšinou do strmého kopce odhodlaně dusala nápadná dvojice. Sice si přála být nenápadná, jenže to by nesměla utíkat s obřím balíkem květovaných přehozů v náručí, dekou odcizenou vlastnímu koni, košíkem jablek, dřevěnými meči a pytlíkem kolíčků.
Ani jeden z nich nechtěl přiznat únavu, a tak mlčky pospíchali, dokud se konečně nevynořili z lesa na rovině.
"Tak," vyhrkl Elladan a vztekle hodil přehozy na zem, "teď mi vysvětli, proč jsi vzal na náš úkryt kolíky bez šňůry?"
Elrohir se nenechal zastrašit. "Říkals, že chceš zažít vzrůšo. Že se nudíš. Že chceš boj o život. Tak bez šňůry to bude teprv vzrůšo."