DMD č. 1. pro 1. 4. 2020. Téma: Zachovejte paniku

Pryskyřice, klih a čerstvě nařezané dřevo v horkém květnovém odpoledni pronikavě voněly až na ulici. Dveře však zůstávaly pevně zamčené.
Světlovlasý mužík s velkými brýlemi naposled rozzlobeně zabušil, než to vzdal a váhavě odcházel.
Když míjel otevřený obchod Evžena Vulpese, nedalo mu to, aby se nezastavil:
„Neviděls Ambrože?“
Evžen překvapeně vykulil oči: „Už pár dní ne. Copak má zavřeno?“
Znepokojeně se rozběhl k bratrancovu domku.
Ambrožovo nedbalé zamykací kouzlo překonal jako nic.
V opuštěné řezbářské dílně našel nedokončenou skřínku. Zaznamenal tenkou vrstvičku prachu. Bílé kolečko na dně sklenice na vodu.
Nervózně přejel dlaní po stole.
Žádná stopa.
Žádný vzkaz.
Nic.

o živote študenta popísalo sa už mnoho toho
profesor, ten zaujímal kedy koho?
namiesto státia pred tabuľou, kde tváril by sa prísne
ako mladí, už aj on, pred obrazovkou doma kysne
myškou klikne mimo raz
po chrbte mu behá mráz
z tej hrôzy, čoby, keby
tŕpne len, prednášku nezmazal omylom žeby
by spamätal sa z toľkého strachu
dve písomky a seminárky vlepí im tam z fachu
nuž, takto je to, pravda odveká
utrpenie robí z vás vraj lepšieho človeka
trieda tá je ale klasa, a staví tak na klasiku
ako my v skúškovom, vy nelámte si hlavu - len zachovajte paniku!

Co kuchařů, švadlen, šperkařů, co minesengrů ba i co švindlířů i jiné havěti bylo toho času v Praze. Radost nad radost, královský sňatek, dokonce s francouzskou dědičkou! Tři dny se Praha plnila božím člověčenstvím, tři dny přeradostného hemžení. Po třech dnech však, mužského dědice nemaje, ba ani levobočků jakých, mladý král zemřel.
Podruhé v krátké době padl na české země černý stín. Bez vladaře bylo srdce Evropy jako zajíc mezi vlky. Ani nevychladl ještě Ladislav, a už se ukusovaly kusy Uher. Jen čeští stavové zdáli se v tom chaosu klidní. Věděli totiž, pro koho zvednout ruku při další volbě krále.

Ten strašlivý výbuch musel být slyšet široko daleko. Musel být slyšet a cítit po celém světě.
Obloha hořela, oceány se dmuly.
Lidé zmateně pobíhali, nakládali auta a snažili se ujet.
Jiní vzali útokem obchody. Rozbíjeli výlohy, rvali se, zabíjeli.
Byla to zábavná podívaná. Ďábel si spokojeně mnul pracky. Prémie budou!
Jen jeden stařík se v klidu posadil do houpacího křesla a začal si zpívat. A přidávali se k němu další. „Stejně umřeme, tak na co se plašit?“ řekli si. Šířili kolem sebe mír.
Ďábel přišel o zábavnou podívanou i o spoustu potenciálních hříšníků.
„No tak, zachovejte paniku, jinak nesplním plán!“

Gormlaith, Nejvyšší ranhojička království Deabart, bezmocně zatínala ruce v pěst.
„Přece tomu nevěříš! Corann a spojenec Běsů! Vždyť je to hloupost!“
„Je jediný, kdo přežil jejich útok,“ odvětil král Aodhan. „A pak smrt toho statkáře… Nemohu přehlížet důkazy.“
„Jaké důkazy?“ rozhodila Gormlaith rukama. „Celá tahle domněnka stojí na vodě. Celá země se Běsů bojí, teď by jim královský dvůr měl ukázat jednotu a sílu, ne se začít rozpadat zevnitř.“
„Už jsem se rozhodl,“ přerušil ji tvrdě. „Odeberu Corannovi titul prince.“
Gormlaith bezmyšlenkovitě stiskla váček na krku, symbol jejího postavení. Jestli jsme se zatím báli, právě přišel čas panikařit, pomyslela si.

„Áááááá!“
„Tříčárkované cé?“ konstatovala se zájmem Alex. „Kdo to jenom…“
„Áááááá! Běž pryč, ty debile! Táhni ode mě!“
„To sem zas vlezl pošťák?“ podivila se Maruška. „Ten má odvahu!“
„Pusť to! Necháš to! Nechoď ke mně!“
„Hele,“ přivolala je Darja k oknu. „Punti ulovil žábu a Bibi visí na jabloni.“
„Fakt?“
„Punti!“
Pes, šťastný, že je konečně zájem o jeho kořist, přiběhl k domu.
„Vyplivni to, než se zbleješ!“
„Darjo! Takhle ne! Punti, pusť ji,“ snažila se Maruška zachránit žábu, ležící u psích tlap. „Nech ji, Puntíčku, ono ji to bolí!“
Alex rýpla do nebohého obojživelníka špičkou boty: „Už ne.“

Janička byla zmatená.
Seděla na břehu rybníčku, kroutila hlavičkou, až jí copánky lítaly kolem.
„Kam zmizel???“ nechápala.

Mráček byl zmaten.
Seděl na dně rybníčku, kroutil hlavičkou, až mu kadeře pluly kolem.
„Co tady chce?!“ nechápal.

„Je potřeba zachovat paniku! Hlavne zachovejte paniku!“
„Říkáš to špatně, kapříku,“ napomenul ho Mráček. „Říká se, zachovejte klid.“
Kapřík odul žábry a uražene odplaval.

V tom dostal Mráček nápad. Stáhne si jí k sobě!
Jak řekl, tak i udělal. Popadl Janičku za nozičky a šup!
„... aaa!“ vyhrkla Janička a zmizela pod hladinou.

Mráček měl konečne novou rusalku.
Dostala krásné, sněhové šaty a nové jméno: Mlhumila.