DMD č. 1. pro 1. 4. 2020. Téma: Zachovejte paniku

“A nyní již živě v našem vysílání přivítejme pana prezidenta, slyšíme se?”
Náhle se na obrazovce zjeví znatelně vybledlý inženýr Zeman, s mírným konstantním úsměvem, sem tam mrkajícím pravým okem a s hlasitým nádechem promluví:
“Tak podivejte se, děláme vše pro to, aby se nákaza dál nešířila… Já osobně podniknu veškeré nezbytně nutné kroky pro vaši záchranu. Hlavně zůstaňte doma a zachovejte paniku.”
Do prezidentova monologu vstoupí redaktorka: “Pane prezidente, je ještě něco, co byste chtěl občanům této republiky vzkázat?”
“Echm. No, ještě bych chtěl poznamenat, že…”
Náhle Zeman klesá k zemi, ne proto, že by zakopl.
Čas smrti: 20:48

"Mám vše, jen droždí neměli. Ani kostky, ani sušené," hlásí z nákupu se navrátivší Lev.
"Vidíš, už je to tady," konstatuje Scholastika. "Onehdy ses divil, proč několik kilo mouky a proč další brambory, když máme ještě ve sklepě. Za ty roky blahobytu sis odvykl myslet na zásoby."
"To chce klid..."
"Houby zachovat klid, naopak zachovat paniku! Tedy na ni zavčas reagovat. Kupovat, když ostatní prodávají a naopak, to platí jen u burziánů. Však to znáš, sero venientibus ossa."
"Co?" zareaguje Ota.
"Pozdě přicházejícím kosti," edukuje synka Scholastika.
"Nebo také, Otíku, hezky česky: kdo zaváhá, nežere!" doplňuje Scholastiku lidověji založený Lev.

„Zachovejte paniku, klidně se dál rozčilujte, hádejte, ale můžu vám opravdu říct: žádný ghůl tu není." Se skupinkou vesničanů v šenku hospůdky to ani nehnulo. Už jim to Geralt se starostou vysvětlovali počtvrté. Marně.

Pes to spral, řekl by Yarpen Zigrin, pomyslel si Geralt. S těmi nepohneme ani párem volů. Vždycky se najde nějaký chytrák, kterému zavrzala v noci okenice, zhasla na krbu svíčka nebo zdechla kráva. A za vším je ghůl. Údajný ghůl. Ach Sigride, nemohl jsi držet hubu o kolíčkách?

Podíval se na Elzee sedící tiše v rohu. Neusmívala se.
Co to děvče ví? Je všechno nakonec jinak?

Vzpěračskou soutěž hlodavců překvapivě vyhrál křeččí reprezentant, který byl až doposud považován za outsidera. Za jeho vítězstvím prý navíc nestojí tvrdý trénink, nýbrž poplašná zpráva.

„Na podzim jsem se od jednoho vrabce dozvěděl, že přijde neobvykle tuhá zima,“ vypráví vzpěrač. „Doopravdy jsem se vyděsil. Několik dní jsem domů nepřetržitě nosil zásoby potravin. Až pak jsem si všiml, jak mé tlapky zesílily.“

Zima byla nakonec mírná, takže mohl křeček nabytou formu udržovat.

„Škoda, že jsem o této tréninkové metodě nevěděl dřív,“ smutní jeden z křečkových soupeřů, sysel. „Já jsem si před zimou udělal pouze zásoby tuku. A to kondici příliš nepomáhá…“

Edvin sledoval obrazovku s přímým přenosem největší demonstrace poslední doby a byl poněkud zmatený.
„I upíři mají svá práva!“ hlásal jeden ze sloganů, kupodivu ne ten nejdivnější.
„Stop nucenému přechodu na syntetickou krev!“
„Je suis Drákula!“
„Mají svou niku, nechte jim ji!“
Nechápal, co to do těch lidí vjelo. Nejen že obhajovali jeho a vlastně i své úhlavní nepřátele, ta nika, co o ní byla řeč, byla navíc vyloženě umělá a nikdo jiný o ni ani nestál.
Naštěstí se zavčas podíval na datum, zjistil, že je prvního dubna, a hodil ty starosti za hlavu. Byl přece čas vymyslet letošní dovolenou!

„Takovej klid... úplně zapomínám, kde to žijeme,“ prohodil Connor Finnegan a lokl si piva.
„A nejsi sám,“ přikývl Thomas Woolsporttle, skrkaje čaj. „Tak dlouho ani jedna bomba. Školy, úřady fungují... armáda snižuje stavy. Důvěra v policii a instituce roste. Dokonce vznikají interkonfesní spolky,“ zavrtěl hlavou.
„Takže,“ prohlásil Connor. „Vy nám kuželky v Caerbannongu. My vám hospodu v Olchairds.“
„Hospodu ne,“ vzhlédl Thomas. „Odpalte kino.“
Connor se zvedl k odchodu. „Uklidnění sektářskýho násilí, pche! Jestli si lidi myslí, že už nás nepotřebují na ochranu před anglickejma hrdlořezama, šeredně se pletou. Erin go bragh,“ zamával Thomasovi.
„Bůh ochraňuj královnu,“ usmál se ten.

Z jezera se vynoří startovací plošiny pro obrovská letadla, jenže vzápětí se zřítí zpátky do vody. Jamie, kterému právě zabrala ryba, naštvaně zahrozí k mrakodrapu pěstí.
Do trávníku v Greenwichi vyryje podivný stroj širokou brázdu a na nebi se vytvoří průhledy do jiných světů. Sunny se dojde podívat k oknu, ale pak se vrátí ke knize.
Svatyně vybuchne a trosky se rozletí po okolí. Cheng v bistru na rohu nezúčastněně vyloví z misky poslední sousto rýže.
Útok střídá útok, taxíky létají vzduchem, ale nikdo nekřičí, neprchá, neomdlévá.
Stan Lee si povzdechne: „Co se objevili Avengers, lidi už vůbec nepropadají panice!“

Kolem posádky Červeného trpaslíka se plížila skupinka mimozemských predátorů.

"Všichni tu umřeme!" začínal panikařit Lister.

Rimmer se ušklíbl. "Měl by ses uklidnit, Listy. Vycítí, že se bojíš a je po tobě! To nám, mrtvým, nehrozí."

"Právě naopak, pane! Musíme zachovat paniku! Tito tvorové žerou pouze mršiny. Pokud z vás ucítí adrenalin nechají vás být!"

"Přestat panikařit? Ani mě nenapadne! Víte, co můžou drápy udělat novýmu obleku?"

"Poslyš Krytone," ozval se z ničeho nic nervózní Rimmer. "Říkal jsi, že skočí po těch, co neprokážou, že jsou naživu?"

Ten den překonal Arnold Rimmer rekord ve sprintu, alespoň co se mrtvé kategorie týče.

Seděli v kanceláři nad obchodem. Ron, Hermiona, Lenka, George. Namalovaný Fred.
„Co s tím budeme dělat?“ zeptala se věcně Hermiona, když všichni domluvili. Byla jediná, pro kterou byly všechny ty šokující informace novinkou. Nepřiznala by to, ale drobný náznak paniky se jí v hlase přece jen zachvěl.
Lenka se na ni mlčky usmála. Fred se ušklíbl.
Ron ji poplácal po ruce. „Ten chlap je pořádně nebezpečný. Nesmíme na to zapomenout, ať budeme dělat cokoli.“
„A dřív, než cokoli uděláme, musíme o Scamanderovi zjistit všechno, co se zjistit dá,“ přikývnul souhlasně George. „V Krásnohůlkách, u Lenčina táty, ale hlavně v Americe.“

Hřmotný šlechtic vrazil do své pracovny.
„Dělejte, pojďte sem, nemáme čas, ty papíry musí okamžitě zmizet!“
„Ale pane –“
„Ptát se můžete potom, ten zmetek Richelieu je prý na cestě sem a já nemám v plánu trávit příští měsíce v Bastile.“
„Právě že Jeho Eminence už –“
„Kam jsem to sakra mohl dát? S takovou to gardisti nemají šanci vyčmuchat, když se to nedaří najít ani mě,“ zasmál se potenciální vlastizrádce.
„Nemusíte se namáhat,“ ozval se muž, který pro dnešek odložil svou typickou červeň a teď klidně seděl v rohu místnosti, „už jsem si ty listiny prohlédl. A budou to spíše roky.“