DMD č. 1. pro 1. 4. 2020. Téma: Zachovejte paniku

Pozvedla telefon.
Od průběžného deadlinu uplynuly tři týdny. První týden jí bylo hloupé se ozývat, dokud nenapsala ani čárku. Druhý týden jí bylo hloupé se ozývat, protože nenapsala ani čárku. Třetí týden jí bylo hloupé se ozývat.
Blížil se další deadline. Tenhle ale byl trochu víc dead.
Bylo třeba udržovat zdravou míru paniky. Sny o korovampýrkách zdravé nebyly.
Nadechla se a vytočila číslo školitele.
"Ano, Hano?"
"Zdravím, tady Jana. Volám kvůli diplomce. Neruším?"
"Za minutu mám pacienta. Připomeňte mi, o čem píšete?"
"O Beckově inventáři deprese."
"Už vím. Ten úvod byl skutečně depresivní. Skoro jako stav českého zdravotnictví."
Zatnula zuby.

Předchozí transakce je stála bratra, zanechaného ve vězení.
Záhadně do pytlů vrácené peníze ubíraly na jistotě.
Otcův rozkaz z nich vytáhl do té doby tajený důvod, proč se nevracet.
Požadavek, aby s sebou přivedli i nejmladšího.
Srdnatý patriarcha téměř zvolí smrt hladem.
Jen jediný z bratrů prokáže odvahu.
Vystoupí z řady a životem svým i svých synů se zaváže, že přivede milovaného bezpečně zpátky.
Po vlídném přijetí je zpátky pohání naděje plného počtu i plných pytlů.
Pak hlídka najde v zrní nejcennějšího stříbrnou číši.
Chtějí vzít jenom jeho.
Tentokrát vykročí z řady všichni.
Jejich láska konečně překonává sobectví i strach.

Tábor zachvátila panika.

Kouřové signály!
*ZA* *DVĚ* *HODINY* *SE* *VRÁTÍM* *NESU* *KOKS* *NŠOČI*

Není čas.
Řev.
"Všim sis před mým domem cedule s nápisem SKLAD SKALPOVANEJCH OSADNÍKŮ?!!!"

Další signály!
"Co potřebuješ, rudý bratřeeeeee!"
*ČTVRTLIBRÁK* *SE* *SÝREM*
"Cožeeeee?"
*Aj EM sOrRy, TO Je OmYL, tADy RESTAUraCe!*
Čas jednat.

"Tak, Vinetů, nebudeme dělat žádný blbosti! Budeme tady jeden malej Indiánek a dva malí osadníčci!
A jakej je Indiánek, Vinetů?
Jakej je Indiánek?!!!!"

"KLYDNEJ!"

Na scénu přichází záchrana.

Pokud jsem dobře informován o situaci, máme tu tělo plus hlava mínus skalp.

*o 40 minut později*

Miluju tě, dýně.

Miluju tě, bílej ksichte.

KONEC.

"Plavky! Kde mám plavky?!" vykřikl dramaticky Petr. Andrea si jen povzdechla a přidržela scházející kus oděvu v ruce.
"Uklidni se," řekla jemně a usmála se. "Ještě nejsi ani na cestě. Všechno bude v pohodě. Uvidíš."

***

Věděl, že musí. Nemá na výběr. Nadechl se. Zhluboka vydechnout a říct to. Panika. Nedostatek kyslíku.
Je konec. Promiň.

***

Nebyl opilý, ale předstíral to. Markův obličej byl najednou příliš blízko a jeho kůže, dotýkající se té Petrové, byla jako rozpálená pánev. Petr se neodtáhl. Jen přivřel oči, když se k němu Marek naklonil. Klid, šeptal si v duchu. Nepanikař.

Petrovo srdce však zběsile bušit nepřestalo.

"Tohle zakazuji, Theodosio!"
Oslovená si povzdechla. Tušila, že její matka bude vyvádět, až se dozví, že nabídla ubytování koloniální armádě.
"Opravdu zveš generála Washingtona?"
"No a? Je to zábavný společník a velice rád tančí."
"Je velitel nepřátelské armády."
"Nepanikař, matko."
"Panikařím a budu panikařit. To, že tvoje nejlepší kamarádka vyměnila britského kapitána za rebela, neznamená, že ty musíš taky! Jsi vdaná. Máš pět dětí!"
"A příkaz k vystěhování! Mami, jestli rebelský důstojník v mé posteli zaručí, že nám nevezmou střechu nad hlavou, tak..."
"Ach, holčičko, proč jsi mi hned neřekla, že s nimi bude podplukovník Burr."
Teprve teď Theodosia zrudla.

„Má někdo otázky? Končím –“
„Počkej, Kingsley, já přišel za zábavou a ne poslouchat tyhle komisní kecy. Dáme řeč, co? Proč tu s náma není třeba Brumbál? Je moc cennej, aby se zapojil?“ houpal se na židli nový přírůstek výboru, Mundungus Fletcher. Možná unáhlené rozhodnutí.
„Taky bych ho rád viděl,“ přizvukoval Artur Weasley.
„Čmuchali jsme, kde se dalo, ale je vám snad jasné, že když se takový kalibr jako Brumbál rozhodne zmizet, my ho nenajdem. Ministerští naštěstí taky ne,“ chopil se slova Sirius.
„Vy s ním nejste v kontaktu?“
„Výbor nemá jeho podporu?“
„Ale bez Brumbála jsme nahraní!“
Dung se zřítil.

"Kážou vodu, vínem ale prolévají huby,"
ten nahoře měl rouhání vážně plné zuby.

"Je na čase, aby se jim připomněla víra,
by pokoru znovu našli, přepošlu jim vira."

"Ať pobyt v přírodě vzácným se stane,
semknou se v rodinách..."

"Ano, můj pane."

"Starých a nemocných začnou si vážit,
po kráse, mamonu, přestanou bažit.

Vrať uznání učitelům a též zdravotníkům,
sraz důvěru v sebe sama někam ke kotníkům.

Vzkaž jim, že jsou přemnožení, skoro jako krysy,
svět nebude nikdy stejný, jako býval kdysi.
Smrť má rád smrt z vyděšení a chce vás mít na triku,
dopřejte mu proto radost, zachovejte paniku!"

Pozoruji temnou oblohu.
Je sice tmavá noc, ale černou barvu vesmíru v pozadí prozářila sytě karmínová červeň.
Stál jsem za městem na vyhlídce společně s ostatními nočními turisty.
Červeň změnila se v bolestivě bílou.
"Utečte!" křičel někdo.
Turisté utíkají a narážejí jeden do druhého.
Obloha se třese. Bílá změnila se v oranžovou. Nad našimi hlavami se objevily kusy meteoru.
Chtěl bych utéct, ale nevím kam.
"Kde se vůbec vzal?" ptám se sám sebe.
Dál se dívám na nebe.
Meteor zastiňuje celé hvězdné panorama.
Turisté v panice utíkají lesem.
Nebe je plné, přesto v něm něco schází.
A sakra!
Měsíc puknul!

Vždycky je důležité najít na věcech pozitiva.
Třeba…
Zbavíte se nepořádku a několika věcí, které vám bylo líto vyhodit.
Získáte volné místo, což se opravdu hodí.
Pořídíte si nějaké nové věci, protože…
…jedna či dvě se při tom osvědčily.
A byly sakra užitečné, i když před tím jen strašily a zabíraly místo.
Několik lidí se poučilo – ne jen v blízkém, ale i ve vzdálenějším okolí.
V tom bližším dost důrazně.

Ale to nejlepší, teda alespoň z mého pohledu.
Můžu říct, že jsem nezatuhl a v nejkritičtější chvíli fungoval na sto procent.
A tu sto padesátku jsem taky vyťukal bez přemýšlení…

“Pozor! Nešlápněte na ni!” Hlas Pipi Dlouhé Punčochy zarazil Tomíka a Aniku hned u vrátek na zahradu Vily Vilekuly. Vzápětí jim došlo, že hromada větví na cestičce tam zřejmě není jen tak.
“Na co máš tu past?” zeptal se Tomík Pipi hned ve dveřích vily.
“To je doupě pro paniku,” odpověděla.
“Pro koho?” vyjevila se Anika.
“Pro paniku,” zopakovala Pipi. “Našla jsem ji dneska za dřevníkem. Byla úplně vyděšená a hrozně hladová.”
Tomík se mračil. To slovo už určitě někde slyšel. “A čím se živí?”
“Propadlíky,” zazubila se Pipi.
Ze zahrady se ozval praskot, rána a pak strašlivé pošťákovo zaklení.