DMD č. 1. pro 1. 4. 2020. Téma: Zachovejte paniku

Divoké kdákání. Starý Hamáček vyběhne jak střelený, ale zase pozdě. Slípky splašeně pobíhají po dvorku, nicméně po narušiteli ani památky. Šedobílé šmouhy mizící v nedalekém remízku si nevšimne.
„Že tě to baví,“ bručí Vilda.
„Zaslouží si to.“ Tilda si nevzrušeně vyklepává z vlasů peříčka.
„Slepice?“
„Hamáček. Nemá žalovat, že mu chodíme na třešně.“
„Zaděláváš si na průser,“ prorokuje Vilda temně, ale se sestrou to nehne.
„Zachovej paniku. Maximálně zahlídne vlka, no a? Podej mi tričko.“
Vilda s povzdechem vyhoví, v obou požadavcích. Jestli Hamáček začne šířit, že mu slípky prohání vlk, máma je přetrhne vejpůl. Jenže s Tildou není řeč.

Zuzana Paniku bohužel znala. Byla to protivná ženská, taková obdoba svědivé vyrážky. Jak se na vás dokázala přilepit a k tomu pohazovala tou svojí blonďatou hlavou (odbarvenou, to věděl každý!).
A potom to bylo samé: „Nezapomnělas vypnout sporák, než jsi odešla na nákup? Pravděpodobnost, že tě po cestě srazí povoz je celkem malá, ale zamysli se nad tím… a počkej, fakt chceš jíst ten koláček? S těmi tvými boky?“
I Panice se však objevil v obličeji výraz paniky, když si na ni Zuzana počkala s pohrabáčem.
Oproti všem předpokladům Zuzana Paniku nezničila. Naopak, zachovala ji ve své nádrži s lihem.

Byli kilometry hluboko pod povrchem. Obrovský jeskynní komplex, do kterého se provrtali, se jim stal domovem. Pokud nebudou opatrní, stane se jejich hrobem.

„Jsme blízko, cítím to,“ zašeptal Hledač do posvátného ticha dómu.

„Doufám, že máš pravdu,“ zamumlal velitel těžařské jednotky nervózně.

„Uklidni se,“ řekl Pátrač. „Nebo panikař dál, jak chceš. Teď už na tom nesejde.“

Tři členové výpravy se na vteřinu zastavili a nadechli se mrtvého vzduchu. Železo je volalo. Vábilo je svou magnetickou písní do nitra země.

Nebyla to ale rudná žíla, obnažená, věčně krvácející rána planety, kterou jejich instinkty následovaly. Ve skále byla zaklíněná prehistorická vesmírná loď.

Únor, pozdní večer, lijavec. Čekací hala ve Starém Smokovci bobtná lidmi a nervozitou. Po pátém hlášení o tom, že súprava smer Poprad bude oneskorená, amplion nadobro umlká.
"Ten vlak," hlásí jeden z promočených horolezců s mačkami na krosně, "stojí zastávku před náma. Srazil kance."
Nervozita nabývá titánských rozměrů. Horolezci telefonují dopravci a přemlouvají ho, aby na nás v Popradě počkal, zatímco můj choť se jako obvykle snaží všechny zorganizovat.
O další půlhodinu později se vyhrneme na perón. První, co spatříme, je stádo srn poklidně přecházející koleje.
"Výborně," mne si cynicky ruce nejbližší horolezec, "teď se doplazí sem a srazí srnu!"

„Tak tohle je teda překvapení,“ zastavila se plukovník Carterová.

Na jedné straně chodby stál Rodney u rozebraného dveřního panelu a ve stavu horečnaté paniky přehazoval krystaly a ťukal do tabletu.

Na opačném konci se tiše křenili Ronon a Sheppard pohodlně opření o zeď. Zamířila k nim.

„Jak se vám povedlo konečně dokopat McKaye k opravě těch dveří do skladu ochranných prostředků? Žádám ho o to týdny!“

Ronon se líně odlepil od zdi.

„Teyla potřebuje gumové rukavice.“

Sheppard se ušklíbl.

„No, a všichni víme, že Rodney nejlíp pracuje pod tlakem, že? Tak jsme mu nakukali, že tam provianťáci přesunuli zásoby kafe.“

Vrrrr... Nepřátelé se rozletěli, jak když do nich střelí. Pocuchám jim peříčka. Rozeženu jejich útvary a vyděsím je tak, že ještě svým dětem budou vyprávět, jak je přepadl Šarik, pes tankové brigády. Nejlepší nepřítel - neschopný nepřítel. A bleskurychlý útok! Do nich!!! Zleva, zprava, zprostřed, seshora, zdola! Udržovat paniku! Ať je nenapadne postavit se v protiútok. Nesmím je nechat sešikovat. Nesmějí si zachovat chladnou hlavu. Kdo myslí, jedná, kdo se bojí, ječí. Nadávají tedy fest. Komu hlava chladne rychle, tomu žádnou hlavu nenechám. Cože, k obědu? Prosím, ještě chvilku. Že ne? Ach jo, teď mě to začalo s těma slepicema bavit.

„Co mám dělat?“ Samuel sledoval Ryka očima rozšířenýma strachem a svíral korbel piva, aby nebylo vidět, že se mu klepou ruce.
Ryko si přes jeho rameno prohlédl si dívku, která Samuelovi dávala celý večer jasně najevo, co by s ním chtěla dělat.
„Je pěkná,“ konstatoval.
„No právě!“
Přelétl očima Samuela. „Ta tvoje nesmělost se jí zřejmě líbí, takže ti nebudu říkat, aby ses uklidnil. Same,“ položil mu ruku na rameno, „poslouchej svoje instinkty. Něco ti teď říkají, viď? Napovídají ti, co bys měl udělat?“
Samuel horlivě přikývl.
„Výborně. Takže udělej pravý opak,“ prohlásil, otočil ho a postrčil směrem k dívce.

„Prý se to rozšířilo v celé Klači,“ šeptaly si s hrůzou ankh-morporské trhovkyně.
„Bodejť. Klač!“
Kolík Aťsepicnu zastříhal ušima.

„Prvotřídní lektvar proti klačskému moru z brambor! Protimorová rouška! Špičková úklidová výbušnina! BRAMBORY VÁS CHTĚJÍ DOSTAT! Připravte se na KLAČSKÉ ZLO!“

*

Elánius nevěřícně zamrkal.
„Prosím?!“
„Zkrátka... Tiskařský šotek,“ zrudl Mikuláš ze Slova.
„Klač bude mít určitě pochopení,“ zavrčel Elánius a zahodil roušku.

„Prosím vás, je to bramborový mok. MOK. Vaří tam bryndu z brambor, to je všechno!“ rozhlašovala vyčerpaná hlídka.

„Přátelé! Nepodléhejme zbrkle klidu! Nevíme, zda se mokem nešíří mor! Na každém moku bacilu trochu! Prvotřídní preventivní lektvar!“ zoufale provolával Kolík.

„Vitkore," zamručel starý Korner pod vousy. „Když ale bude lid panikařit začnou dělat pořádnej nepořádek."
Viktor si škrábal na bradě počínající strniště a hleděl z okna ven. „To já vím, pane Korner, to já vím," otočil se k malému vládnímu shromáždění, ruku si otřel o nažehlené kalhoty. „Ale nikdo nechce nepořádek, ne? Pak totiž přijdu já, tedy my samozřejmě, a navrhneme přátelské řešení."
Místnost byla tichá. Všichni věděli co Viktor řekne, jen nikdo nevěřil, že to opravdu uslyší. „Já se dočasně ujmu vlády se vším všudy, dokud se situace neuklidní. Hoši, věřte mi. Já mám přece plán."
Všechny polilo horko.

Když mě kdysi paminka vzala domů, chvilku mi trvalo, než jsem si zvyknul. Odvděčil jsem se jí drápanci. Nikde nebyla v bezpečí, hehehe.
Pak šla zpátky do práce. A já tu byl celé dny sám!
V zimě mě někam odvezla, uspala, a když jsem se probudil, byly pryč!
Pak mě přestěhovala, kompletně předělala kuchyni a já už to tam neznám...
Na jaře začala smrdět. Po jiném kocourovi a ještě něčím.
Pak přišel Sauron. Zmetek, co mě bije a s ní se mazlí.
Když pak na čtyři dny zmizela a přišla domů s bílým bráchou, už jsem se nedivil.
Zachovávám paniku.