DMD č. 1. pro 1. 4. 2020. Téma: Zachovejte paniku

"Pepíku, Honzíku můžete přestat řvát?!"
Když mě to už lezlo na nervy, tak jsem jim otevřel klec. To jsem ale neměl dělat. Kluci se schovali. Ale my nevíme kam. Kde sakra jsou?!

Máma chtěla zalít kytky. Když začala kropit, prozradil se Pepíček. Nemá rád vodu, tak začal řvát. Našli jsme ho! Vzal jsem ho do ruky a dal do klece, aby se usušil otřepáním. Honzíka ale bylo horší najít. Neuletěl nám? Když máma ukápla vodu za modrý květináč, taky se ozval. Honzík taky nemá rád vodu, tak začal křičet. Lapl jsem ho a dal do klece. To byl zase den.

Vysílačka zaprskala.
“Bobe? Bille? Hlašte se, chlapi!”
Bill spolkl kus koblihy a zamračil se.
“Hm?”
Dispečerovi přeskočil hlas.
“Holka. V Eldoradu. Míří dvoustovkou v protisměru přímo na vás.”
“Tak jí zastavíme a seberem,” zabručel Bob.
“Tu nezastavíte,” panikařil dispečer. “Právě proletěla Santa Clarou. Podle svědka měla na pedálu cihlu!”
Bill vzdychl. “Nějaká žába bláznivá v tátovo kadilaku.”
“Vyčkejte na posily! Do příjezdu obrněného vozidla nic nepodnikejte.”
“To se snad zbláznili!” Bob setřepal z pupku koblihové drobky a jal se vystupovat z hlídkového vozu. Na obzoru se nad silnicí zvedl obláček prachu, podobný tornádu.
Billy zapl policejní sirénu.
“Tak pojď, holčičko…”

Viděl jsem, jak na schůzi všichni panikaří. Kira útočí více než kdy předtím. Watari mi donesl dort a kávu. Házel jsem si do kávy kostky cukru a dál sledoval.
„Pane L, máte pro nás nějaké rozkazy?“ klidně řekl Yagami a Matsuda dodal: „Chceme vám pomoct, ale zatím nám nedáváte o ničem vědět. Tak prosím, chci být užitečný.“
„Tak dobrá, zařiďte televizní vysílání, které se bude vysílat jen v jedné čtvrti, a dejte tam vězně, který má být dnes popraven, ať se vydává za mě. Uvidíme jestli na to skočí.“
Těš se Kiro, já tě dostanu. Setkáme se tváří v tvář.

Na co se ptal.
Na co se kurva ptal.

Dívám se na něj. Snažím se zhluboka dýchat. Usmívá se. Oči mě povzbuzují, jako kdybych běžela maraton. Moje tělo si zjevně myslí, že ten maraton běžím, nebo minimálně utíkám před lvem.

Srdce se zbláznilo. Mozek se snaží zachovat paniku.

Prý pomáhá trocha stresu. Líp si pak vzpomene, vydoluje informace z paměti.

Někdy si myslím, že můj mozek spadl ze skály, zbláznil se, nebo má velmi pochybné psychologické vzdělání.

Potom si vzpomene. Ústa odpoví.

Úsměv, pokývání z druhé strany. Žádost o index.

"Slečno, vždyť to umíte, proč se mi tu tak klepete?"

Městečko, napohled spíš jen velká vesnice, pochopitelně obvykle nepatřilo k nějak zvlášť rušným místům.
Přesto ale všeobecná prázdnota a ticho přímo bily do očí.
Vládlo slunečné pozdní odpoledne jednoho z nejteplejších březnových dnů.
Nikdo nevyšel před dům, nikdo se nezastavil se sousedem, dokonce ani na zahrádkách nebylo vidět živou duši. Jen za jedním oknem se na chvilku mihla čísi tvář.
Na náměstí rovněž pusto. Lavičky prázdné, cukrárna a hospoda samozřejmě mimo provoz, i samoobsluha byla zavřená (cedule hlásila velmi omezenou otvírací dobu).
Lidé se schovali v domech, zamkli dveře, zavřeli okna, zatáhli závěsy.
A uličkami pomalu a neúprosně kráčela nákaza.

Hladinu rybníka halila mlha. Rákosí šeptalo o zimě v kabátcích z jinovatky. Rákos se zavlnil. Hejno čírek se vzneslo v každodenním honu za potravou.
První výstřel umlčel krajinu v němém výkřiku. Druhý vyvolal paniku. Kačeny vzlétly bezhlavým úprkem. Třetí dokonal dílo zkázy. Lovečtí psi přinášeli bezvládná těla k nohám lovců.
Stranou ostatních stála postava v modrém kabátci.
“Vy si nevystřelíte, kapitáne?”
Frances pokrčila rameny. Kačírek v zimním šatě se zřítil z oblohy. Pozvání přijala ze zdvořilosti. Nelibovala si v lovu pro zábavu. Tenhle byl poslední. Zítra odjíždí.
Jen čírky budou vyplašeně kroužit nad rybníkem dlouho po tom, co lovci odejdou.

Seděl na lavičce v nádražní hale. Někdo za ním hrál na pianino, skrz střešní okno svítilo slunce a davy lidí spěchaly na svůj páteční spoj.
Vlaky a nádraží miloval už od dětství - tolik lidí, barev, smíchu a všudypřítomného zmatku. Každý správný dobrodružný příběh začínal na nádraží.
Budova prošla rekonstrukcí už několikrát, šedou krychli ze socialismu vystřídaly veselé barvy a moderní tabule příjezdů a odjezdů; přistavěli bezbariérový záchod (a zdražili lístky). Ale ta atmosféra - radost shledání, panika zpoždění, smutek loučení i strach opuštění - to se zachovalo. Naštěstí.
A já? Já se taky moc nezměnil, pomyslel si a vyrazil domů. Pianino hrálo.

Tohle měla být klidná směna.
A byla - až na ten výbuch. Poté do velína vtrhl Akimov a pozvracel mi boty.
“Za tohle je gulag, soudruhu,” upozornil jsem ho přátelsky.
“Ta exploze…”
Nabídl jsem mu cigaretu. Pak se zjevil Toptunov, v obličeji rudý jako rak. Ten idiot se neumí ani opalovat. Vzal si nabídnutou cigaretu, jelikož Akimov už zase zvracel.
“Jádro… hoří,” kňoural mezi šluky.
Docházela mi trpělivost.
“Melete nesmysly. Za paniku je gulag!”
“Soudruhu Ďatlove, uniká radiace!”
Zasmál jsem se tomu hlupákovi a ukázal mu dozimetr.
“Kolik vidíte?”
“3,6.”
“Tak vidíte. Jestli chcete, panikařte si. Ale já vám říkám - не здорово не ужасно!”

Slunce, modré nebe, zlaté obilí. Letní den marnotratně rozhazuje své půvaby do daleka, až tam, kde odbíjí polední zvon. Ospalá neděle.

Jen v mlýně ruch a shon, tady se pracuje svátek nesvátek. Sem ospalost nepatří, jen olověný spánek pro sedřené, ale k němu předaleko.
Stárek a mleči, čeledíni a služky kmitají v rychlém crescendu, secvičený sbor hnaný býčím řevem nemilosrdného mlynáře. Tváře stažené strachy, krok stranou znamená pád.

Ten, který vše pozoruje z přítmí lesa, se usměje, pohlédne na svůj šat a v duchu mávne rukou. Je to klišé, ale ať.

Myslivecký mládenec vykročí k mlýnu.
Cestou si tiše pohvizduje.

Kdyby prožili co my, nikdy by nám nedávali takové rady. Prý nemáme propadat depresivním myšlenkám. Máme si najít nějakou radost v životě. Máme žít…

Jirka, ten, který nikdy nemluvil vulgárně, to vystihl dokonale.

„Vyliž mi prdel, kreténe!“ bouchl na posledním sezení a požádal o přidělení jiného psychologa. Ne, že bychom nějakého chtěli. Návštěvy u něj ale byly podmínkou, abychom dál mohli zůstávat Lovci.

Dneska jsem ale měl poprvé pocit, že jsme potkali někoho, kdo nám rozumí. Kdo nás neodsuzuje za to, že žijeme v minulosti. Protože ten panický strach, co nás od té chvíle neopustil, nás jediný drží při životě.