DMD č. 1. pro 1. 4. 2020. Téma: Zachovejte paniku

"No počeem, ty seš loštomiláá. No jaašně, jaaašně."
vrká Stařenka klokotavě na Vetřelkyni rozvalenou v MÉM kanapátku.
Žaludek mi sevřela ledová ruka. Tohle tady teď bude každý den?
"Jejejejej, jaaašně." nepřestává hrůzostrašná kakofonie.
Zoufale se utíkám ke sklenici s vodou a doušek za douškem polykám pěkně pomalu. Na tohle nás na kurzu nepřipravili!
"Co babi, dáme kávičku?"
Zkouším odlákávací manévr.
"Kafíčko! Kaafíško ši vypijeme, pooočem ke mně košiško."

Tiše zaúpím.

Počkat...

"Babí, raději se k ní..."
Prsknutí, zaražené ticho.
Aaach. TICHO!
Rudou stopu neschová ani rouška.
Mažu Stařence tvář a Vetřelkyni věnuji tajný úsměv.
Tentokrát mi večer smí hřát nohy.

Víte, jak někdy v životě berete věci jako samozřejmé? A pak najednou, protože váš život ovlivňují, ale vlastně ne, protože jim to nedovolíte, nebo jen občas, zjistíte, že jste se mýlili? Že vůbec samozřejmé nejsou?

Veronika měla v životě jen pár takových konstant. Svou práci (posedlost), Matěje, nos na špatné věci a Česťu s Karlem. A pak přišla ta hlášení. Vyšetřování. Kompromitování se. Strach. Návštěva starého domu pod Svatou Horou. Bez výsledku. Návštěva domku pod hrází Obory. Rozbitého, s hutným odérem zatuchliny. Panika.

Veronika nebyla z těch, kdo by panikařili zbytečně. Už dávno ne. Ale tohle?! Něco se strašně posralo.

Utíkali uprostřed noci.
Sandrine bylo čerstvě osm, netušila, co se děje. Služebná ji z postele vytáhla bez slůvka vysvětlení, na napůl spící rychle navlékala šaty i kabátek. Později si ze všeho pamatovala jen útržky: otcovy strohé povely kočímu, služebné i vlastní manželce; drkotání narychlo zapřaženého kočáru, v němž byla ukrutná zima; vzrušený šepot matky, která ji k sobě pevně tiskla, snad slova modlitby. Zřetelně z nich zachytila pouze jediné: v Paříži vypukla revoluce!
Pamatovala si, jak se roztřásla, jak se rozplakala podobně jako mamá. I v pouhých osmi dobře věděla, co pro ně, pro šlechtice, revoluce znamená.
Pronásledování. Gilotinu. Smrt.

Panika... pocit, že se dusím. Pocit, že musím pryč. Závratě, bolení hlavy. Tlak v uších, vibrace pokožky. Srdeční slabost. Co se to děje?
Troubí sloni. Erupce na Slunci. Vypuklo zemětřesení. Blízko vybuchla bomba. Zvuk letadla se odráží mezi domy. Zvuk. To je to pravé slovo. Infrazvuk. Zvuk extrémně nízké frekvence.
Naštěstí jej není snadné generovat - kdybyste to chtěli zkusit píšťalou, měla by délku okolo dvaceti metrů. A bohudíky by se velmi rychle utlumil se vzdáleností.

Proč se nenechat k šílenství přivést jiným, jednodušším způsobem?
Žádný problém! Vyrobte si vodní píšťalku a Vaše děti dílo dokonají.
Vlastní potomci - nejlepší živelná pohroma.

“Ty se tím snad bavíš!”
“Bavím, sestřičko,” zachichotala se. “Vidíš to zoufalství? Vrásku na čele, pot na spáncích… Začíná panikařit a paniku je třeba co? Zachovat.”
“Není neetické ho takhle trápit?”
“Ale jdi. Seš moc měkosrdcatá. Podívej, napouští vanu… Štrachá v šuplíku...”
“Co to...?”
“Gumová kachnička!” vykřikla. “Tahle práce mě nikdy neomrzí!” Smála se a otírala si slzy. “Čím chceš být jenou ty, sestřičko?”
“Ráda bych se vyškolila na Klid, možná Smíření.”
“Říkám. Měkosrdcatá.”
“Tak už ho netrap.”
“Dobrá.” Múza otočila oči v sloup a poslala vzdušný polibek směrem k mladému spisovateli.
“Mám to!” ozval se z koupelny vítězoslavný řev.

Zahoukal vlak.
Hurá! Vyletíme jako střely, doleva, doprava, chodbou do kuchyně, cestou smeteme polštáře z lavice, podrazíme nohy domácímu, ze stolu srazíme půlku nákupu a spokojeni s dobře odvedenou prací si jdeme lehnout do pelíšku.
Zabzučel zvonek.
Hurá! Vyletíme jako střely, shodíme deku z okna, ovladač na zem, čímž pustíme televize, hurá, další důvod k panice, vyletíme po schodech, proletíme šatnou, strhneme tři kabáty, vylijeme vodu z pítka a spokojení s dobře odvedenou prací si jdeme lehnout do pelíšku a čekáme na další podnět.
Zazvonil telefon. Hurá! Uděláme domácí pár šrámů na nohou, vyletíme po zácloně…
Udržujte paniku! Je príma!

Jemu samotnému bylo nejlépe uprostřed přírody. Klidná krajina Arkádie, vonící louky, pasoucí se stáda ovcí i koz. To všechno ho uklidňovalo a také inspirovalo - většina jeho písniček v sobě měla zurčení vody, ševelení listoví, bzučení včel.

Když ho ovšem někdo rozzlobil, stačilo nechat působit svou moc: křik, který ostatní neslyšeli, ale který jim i tak zachvátil mysl příslovečným strachem.

Vždycky se stranil davů. Dnešek byl ovšem výjimečný. Požádali ho ONI, a kupodivu zdvořile. Vyhověl jim.

Hradby byly probořené, město zachvátily plameny, a bůh lesů a pastvin, usazený na hřbetě velkého dřevěného koně, pozoroval napůl pyšně, napůl zděšeně své mistrovské dílo.

Práce vrchního knihovníka je převážně klidná.
Převážně.
Že dnešek bude výjimka, pochopil profesor Cancillogis, když k němu vtrhl zpocený a zarudlý profesor Leydenforz.
"Co se vám stalo?"
"Potřebuju všechno, co máme o štěpných výbuších. Co nejrychlejš."
"To bude nejspíše v oddělení na vyžádání, něco možná i v nebezpečných. Vzpomínám si, že jsem o tom kdysi četl. Targanur je rád používal..."
"Vzpomínky později, tohle spěchá, do červena nejsem z rozčilení, jeden jsem před chvílí viděl!"
"Jak?! Kde?!"
"Na druhý straně hor, před hodinou. Vypadá to tam teď jak v pekle."
"Hned to jdu vyhledat!"
"Počkám, musím se tam co nejdřív vrátit."

Bětka rozespale, bosky vstoupí do kuchyně. Dlaždice studí do chodidel. Promne si nevyspání z očí. Chvíli je dezorientována v čase. Je ráno, nebo večer?
Den se prodírá oknem spolu s kokrháním kohouta. Ach tak, je jitro.

Babička nervózně pobíhá po místnosti, děda zhrouceně sedí u stolu s podepřenou branou, sleduje televizi. Ale vždyť ráno televizor na diváky poulí jen monoskop podobný kyklopovu obrovskému oku. Takže je večer? To tak dlouho spala?
„Co se děje?“ nechápe.
Na černobílé obrazovce přejíždějí tanky. Je slyšet střelba. „Jsme okupováni!“ odpoví děda.
V Bětce pulsuje panika.
„Zachovejte klid!“ hlásí televize.
„Zachovejte paniku!“ opakuje rozrušením popletená.

Sedí na holé zemi, šaty od bláta, nohy ponořené do řeky. Náhle se posune trochu blíž k vodě a vzepře se na rukou. Dlouze se zadívá na své břicho a vrátí se do původní polohy. Rychle vstane, začne přecházet sem a tam. Zarazí se, zkousne ret. Potom potřese hlavou. Sevře křížek pověšený na krku, a hned ho pustí. Bezmyšlenkovitě uhladí účes.
Pak se jí prudce sevře žaludek. Klesne na zem, pozvrací se a konečně začne plakat.

A najednou jí to dojde. Otec je až do září pryč a... Teta! Je vdaná, navíc sama čeká. Určitě se o dítě postará. Musí!