Utnamed

Lan XiChen byl bezradný. Ztraceného učedníka sice našli, ale co teď? Zatímco se Li HuiYin zotavoval, chvíle, kdy si budou muset promluvit, se blížila.

Ruce se mu třásly. Necítil se připraven. Před chvílí mu hleděl do očí. Kdyby mohl ještě někdy věřit vlastnímu úsudku, přísahal by, že jeho city jsou upřímné. Jak je měl odmítnout a neublížit? Jak ho měl odvrátit od hloupých nápadů a nelhat?

Měl husí kůži, když si vzpomněl, jak známý mu připadal jeho pohled. Díval se, jak sedí opřený o strom, stejně zhroucený jako zraněný A-Yao v chrámu Guanyin. Dech mu ztěžkl. Cítil se být drcen.

Když vyráželi, dohodli se, že dokud budou cestovat s Lan XiChenem, nebudou spolu spát ani nijak jinak dávat najevo svou manželskou náklonost. Mělo jít o ohleduplné gesto k vůdci sekty Lan, s kterým Wei WuXian okamžitě souhlasil.

To ale ještě netušil, že to zahrnuje i „zákaz škádlení“. Chybělo mu to.

Copak doteky. Většinu cesty se beztak vezl na oslu. Ale slova mu chyběla. Pokaždé když něco začal, Lan Zhan ho umlčel.

„WangJi,“ promluvil XiChen, když pojednou vnímal své okolí. „Nech ho mluvit, je to uklidňující.“ Nebyla to úplně lež. Přál si, aby bratr byl šťastný, když už on nemůže být.