DMD č. 25. pro 25. 4. 2021. Téma: Cíťa

A ruthless prosecutor who'd do anything for a conviction. That's what he has become.
He doesn't even hesitate before forcing out his witnesses' deepest, darkest personal secrets. Many would happily switch places with the defendant.
When he introduced the little smug, cynical brat as a child in tender years and demanded I only cross-examine him gently, I thought it yet another trick of his, engineered to secure victory.
Then I found out what happened, back in fourth grade. And suddenly understood why he was so cautious about interrogating a child witness.
I tried to apologise.
"Something important, Wright? I'm working."

O pořádný rozruch v hotelu se postaral známý kočičí vzpěrač. Sportovec prý poničil vybavení hotelového pokoje, kde bydlel během letošního mezizvířecího turnaje. Podle hotelového personálu potrhal tapety, pomočil koberec, rozžvýkal závěs a záměrně pozvracel postel. Kocour však tvrdí, že za škodu odpovědnost nenese.

"Jsem velmi citlivý na změny," vysvětluje. "Už tak mě rozhodilo cestování, a oni mi pak klidně přidělí pokoj s ošklivými tapetami a hrubým pískem na záchodě."
V restauraci mu prý navíc nebyli schopni předložit jeho oblíbené granule a postel v pokoji byla příliš velká.
"Nezbylo mi nic jiného, než nouzově přespat v papírové krabici ve skladu," dodává.

"Nebuď cíťa!" snažil jsem se vyprovokovat generála. "Porazíš mě... stačí když vyslovíš mé jméno a bez žádné prodlevy mi zarazíš meč do hrudi."
"Ale vždyť ty jsi mocný Ernael, nikdo tě není schopen porazit."
"Ty ano... víš, v budoucnosti ti přezdívají Přemožitel konce světa."
"Mám snad na vybranou?"
"Vždycky máme na vybranou."

*

Řasa se vděčně plazila po mé pravé noze, vajíčko odpočívalo v kapse a Mullet se těšil na nadcházející výlet. "Já vím, slíbil jsem ti to!" usmál jsem se a projednou jsem cítil uspokojení. Zavřel jsem oči a propadl jsem do vortexu. Byl jsem uvnitř času. Mohl jsem kamkoliv!

„Není šéf nějaký přecitlivělý?” houkl Uriáš, opíraje se o své koště. „Kvůli takové hlouposti nás nemusel posílat uklízet před očistec.”
„Zametej radši, jo? Ty… zmetku pekelná,” naštvaně odsekl Petronel a oháněl se smetákem, až mu kudrlinky na hlavě poskakovaly. „Kdoví, co v té lahvičce bylo. Stejně, nebýt tvých hloupých nápadů, mohli jsme teď sedět někde v teplíčku.”
Uriáš se ušklíbl a konečně začal vyvíjet aktivitu, která by se při notné dávce fantazie dala nazvat zametáním: „Buď rád, že tady nemrzneš sám.”
Anděl něco zabručel, ale v duchu musel dát čertovi za pravdu. Skutečně byl rád, že mu Uriáš dělal společnost.

Marie seděla v tureckém sedu na gauči a mračila se na desky svého poznámkového bloku.
“Copak ti ten nebohý zápisník udělal?” zeptal se mladý spisovatel.
Podívala se na něj a evidentně zvažovala odpověď.
“Nemluví se mnou,” řekla neochotně.
“A měl by?” zajímal se.
Znovu se zamračila a pokrčila ramenem.
“Jo? Asi? Nevím, něco… Něco je jinak.“ Zavrtěla hlavou. “Nebo jsem prostě jen moc velká cíťa a mám emoce v kýblu... Třeba mě skutečně měli poslat na psychiatrii.”
“Na psychiatrii určitě nepatříš,” řekl Filip rozhodně, načež do ní žďuchnul a spiklenecky se usmál. “Ale o mluvícím bloku jim radši říkat nebudeme.”

„Já vím, může si za to sám,“ pokrčil Amias bezmocně rameny. „Asi úplně nemáme moc jiných možností, a oni si začali, ale... Nepřijde mi to správný.“
Sara si povzdychla. „Srdíčko si můžem vylejvat, až se vrátíme. Teď máme práci, vzpomínáš?“
Naposledy zkontrolovala utažené uzly a zvedla se, aniž by čekala na odpověď. Amias ji mlčky následoval.
Vešli do chodby a co nejrychleji se plížili pryč. Amias doufal, že Sara cestu zná, protože sám se ve spleti cest motal jako v bludišti. Naštěstí už nenarazili na žádnou stráž.
Zanedlouho je na nádvoří přivítal chladný noční vzduch. Kasárna byla téměř na dosah.

Proč Černé?
Slunce zapadalo, příboj hučel, rackové jekali a vlnky hladily unavené nohy.
Stálo to tu za hovno.
Přes všechny ty přírodní příjemnosti to byl naprostý zapadákov.
Sem ho dostala píseň a chyba. Ale co ho dostane zpět?
Ovidius to tu celé viděl černě.
Tak proto...
Když slunce pádem pod hladinu milosrdně ukončilo den, vydal se Ovidius zpět k "městu".
Tam stál pomník císaře. Vypadal přesně tak, jak si Augustus přál vypadat.
A o pomník se opírala dívka, hrála si s vlasy a dívala se na Ovidia.
Čas si zopakovat zločin.
Tohle by se Augustovi nelíbilo.
Usmál se na ženu.

The shrine air felt stuffy with old magic and bottled up emotions. Maddie stopped on the threshold and took one last deep bracing breath.
The protective flames in her mind flickered to life.
Understand, don't feel.
There were stairs leading underground. The magic sang in her ears.
Something is off.
She couldn't sense any other person in the vicinity. So either Ishanvi was wrong, or...
"He's not here!"
The Indian woman was close to tears. But then the light of her torch found a small statue adorned with necklace and ring, holding a scroll and she squealed in delighted surprise.

"Pověz mi, ty zrádce, co tady děláš?" třímal sevřenou pěst náčelník před naším zajatcem. Ten se kroutil a chvěl strachy, ale očima hltal každé naše slovo.
"Bylo... bylo to lákavé," zaskřehotal malý mužíček.
Byl to změněnec. Jeden z těch lidí, kteří již před událostí měli v těle nějaký ten přístroj, třeba kardiostimulátor. Nyní je přístroj ovládal a oni plnili jeho vůli. Sprostí zrádci.
"Vysvětli to!" hřímal náčelník.
"Všechny ty... zvuky, hlasy, emoce. Jste toho plní a já už dlouho žádné lidi neslyšel, necítil. Nejím... Nespím... Jen cítím. Oh... Ano. Prosím, mluvte ještě!"
Odhrnul si vlasy a ukázal nám své naslouchátko.

Občas toho i ten nejméně citlivý člověk má dost. Přijde ten okamžik, ta poslední kapka, která ho zbaví schopnosti logicky uvažovat, a pohltí ho emoce. Ať je tou emocí vztek, smutek či beznaděj, protrhne se ven a rozstříkne po předmětech a tvorech v okolí. V takový okamžik je důležité se co nejrychleji ovládnout. Říct si, že zhroutit se můžu, až to skončí. Nezaseknout se na jednom řešení. Podívat se na okolí a říct si, že svět stále neshořel a neuškodí mu, když bude hořet dalších deset minut. A že se do těch pár minut ideálně vejde jedno kafe či pivo.