DMD č. 25. pro 25. 4. 2021. Téma: Cíťa

Šlo to ráz naráz. V takových chvílích bylo vždycky těžké udržet si přehled o tom, co se přesně děje.
Nějaký čas je stálo pobíhání po budově, ale Morgan brzy našel a vykopl ty správné dveře. Jared Smith stál uprostřed místnosti a měl obličej dočista zmáčený slzami. Jeho oblečení bylo nasáknuté něčím úplně jiným, jak naznačoval prázdný kanystr ležící na zemi. Po každé straně mu seděla jedna postava připoutaná k židli. Obě byly rovněž polité hořlavinou.
Jared v třesoucích se rukou svíral sirku a krabičku se škrtátkem.
Vzlykal, zatím co na něj několik agentů mířilo zbraní. Katastrofa byla jedno škrtnutí daleko.

"Vychovala si z něj citlivku," bručel pokaždé Howard. "V reálném světě ho sežerou."
A tak ho vychovával po svém, fackami a spánkem o hladu a panáky whiskey, po kterých pokaždé tajně zvracel. Maria už ani nic neříkala, jen mlčky přikyvovala, aby se vztek neobrátil na ni.
Utíkal k Jarvisovi, a když už nemohl, k Obiemu. Vděk za dobré slovo mu zakryl oči, a tak přehlédl, co mělo být jasné.
Trvalo spoustu let, než aspoň trochu setřásl trauma, kterému jeho otec říkal výchova. Než dokázal brečet.
A když mu znovu stanul tváři v tvář, našel alespoň sílu mu to všechno nevrátit.

„Co píšeš?" zeptal se Deacon a nahlédl spolubydlícímu přes rameno na pergamen, kde něco krasopisně sepisoval husím brkem.
„Dostal jsem nabídku psaní pro lifestylový časopis pro ženy," vysvětlil Viago.
„Který typ muže nechcete mít u porodu. Cíťa. Nejdříve je za hrdinu a pak na něj jdou mdloby z množství krve, která je na prostěradle a podlaze," čte Deacon. „Co to je za sračku?" zeptá se.
„Zadali mi, že mám napsat článek o mužích u porodu a pak se rozhodnou."
„Co víš prosím tě o porodech?" podivil se Deacon.
„Téměř nic. Ale potřebuji zaplatit svou polovinu nájmu!" objasnil svou motivaci Viago.

"Zahlédla jsem Molly v zahradě, drahý," poznamenala nová paní Gibsonová mimochodem. "Je to citlivé děvče, někdy až k vlastní škodě. Zase měla uplakané oči."
Susan za knihou zvedla oči v sloup.
Citlivá, ne útlocitná, ty nafučená matičko. Kdybys věděla. Vytrvalost a síla, jakou tobě pánbu nenadělil. Ochota, laskavost a pod tím vším hrdost, o které sama neví, že ji má.
Už chtěla narušit kanonický běh děje, když otcovské instinkty zachytily klíčová slova.
"Uplakané? Zase? Drahá, nejsem si vědom, že byste to dříve zmiňovala, ale děkuji za upozornění. Omluvte mě, půjdu s Molly pohovořit."
"Ale...," vyfoukla se mamá.
Manžel byl pryč.

Americké dcery zavírají uši, zatínají pěsti, když jim jejich čínské matky cpou svoje hloupé průpovídky.
„Nemůžeš dávat zrcadlo k nohám postele! Všechno štěstí se v něm odrazí a obrátí.“

Hodnotí, místo aby podporovaly, chápaly, objímaly.
„Jsi podrážděná – moc ohně. Jsi roztěkaná – moc vody.“

Nepolitují, nepovzbudí. Kritizují.
„Když pláčeš, přiletí straky a pijí ze tvých slz. Z tvého smutku mají radost.“

Dokud americké-čínské dcery nepochopí, že je to strach, hrůza pohřbená hluboko, že kdyby všechna láska a city vytryskly, pak by jejich matky plakaly, smutkem a štěstím a radostí.
Všechny straky, co jich jen je, by nedokázaly vypít jezera jejich slzí.

Naši si, někdy v listopadu, pořídili novou fenku. Stará zemřela o rok dříve a, ač to byla stará fúrie, malého si ani nevšimla. Nová fenka si všímá. Je to ještě štěně a chce si hrát. Ona je to hodná holka. Myslím fenku. Jen zbrklá. A je to citlivka, vzhledem k tomu, jak vyrůstala. Trpí separační úzkostí a takové ty věci. Nu, dítě je taky občas citlivka, cítí se loveno, ale rychle ho to opouští. Dneska se za ní poprvé rozběhl, jako to dělá doma kočkám.
Sice váží dvakrát tolik co on, ale nevsadím na ni.
Myslím, že Trixie pozná středověk.

Začalo to asi před deseti lety. Intenzivní, těsně nadprahový zvuk, na který se člověk nedobrovolně naladí a pak mu to brání se soustředit, myslet, spát. Noční vypínání ledničky, jističů, bojleru nepomáhá. Démon bzučení proniká do hlavy, - mozek jako zabalený v igelitu, - do břicha, rezonuje v údech. Spočinutí není. Původ, pravé jméno démona mi zatím není možno odhalit. Tak ráda bych ho vymetla! Kontroloři plynoměrů, elektrických i jiných zařízení krčí rameny. Cítím to jen v Praze, utíkám často na venkov, kde je to dobré.
„Nejsi tak trochu přecitlivělá?“
Ano, jsem. Vůbec nevím, co s tím mám dělat. Ale nějak to zvládám.

Psí víno ve vánku kývalo lístky a na podlaze besídky se honila světélka. Maminka seděla u stolku plného květináčů a zaštipovala bylinky.
"Copak?" usmála se na Elrohira a v očích měla také světélka, laskavé jiskřičky.
Elrohir měl málo času, než se vrátí bratr a zkazí mu vzácnou soukromou chvilku.
"Pětadvacet dnů," vyhrkl. "Už bude konec!"
"Vašeho čtení?"
"Jo! Mami, co když tátu zklameme?"
"Čím?"
Elrohir nejistě těkal pohledem. "Že jsme nečetli, co by schvaloval, že jsem si neved zápisy, protože mám medvěda, čtu pomalu, prostě - mám divný pocit."
Celebrían zjihla. "Pojď sem, zlatíčko naše ustarané. Ty jsi docela jako já."

Matěj úplně cítí ty sebemrskačské myšlenky. Veronika je tichá jako pěna.
"Verčo." osloví ji tiše.
Vzhlédne od práce, ale nic neřekne.
"Nikdy jsi nebyla cíťa, tak teď nezačínej."
"Strávíme tu dalšího půl roku. Kvůli mně. A Karl s Česťou jsou v tom taky kvůli mně."
"Šli jsme do toho dobrovolně. Já i oni. Sakra, byl bych tě následoval třeba do pekla, vždyť to víš."
"Kdo ví, jestli tam jednou neskončíš." Ta poznámka zabolí, Matěj je jeden z mála, kdo ví, že už se jí to jednou málem stalo.
"Nech už toho. Je to..." Nedopoví. Na stole zazvoní telefon. Zní zlověstně.

Když bylo po všem, sedla si na chodník a sklonila hlavu mezi kolena. Zvracet neměla co, protože naposledy - díky všem svatejm - jedla před začátkem noční. A když se nad tím člověk zamyslí, ani to nebyla nejstrašnější věc, co kdy musela řešit. Kdyby se snažila, paměť jí ochotně ukáže příšernosti ze Sýrie. Kluka, který šlápl na minu.
Střepiny v břiše mladý holky.
Tohle je LONDÝN!
Obyčejná autonehoda.
Banální amputace paže, zaklíněný pod promáčknutou střechou.
Jeho krev na tenisce. Jeho oči, když si definitivně Vzpomněl.
Fanny se pomalu narovnala.
Ať si historici políbí prdel - NIKDY nebyla cíťa.
A teď s tím nezačne.