Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
No... pochybuju, že by šlo o všechny ženy. Na manželskou věrnost jsem se raději neptala. Ale když ono slovo manželky nějak nevyzní.
Tentokrát zase jen slova samotného Karla.
Blanička… Bylo pro ni těžké, když přijela z francouzského dvora do země v rozvratu. Ona, zhýčkaná princeznička a drsné Čechy. Ale zvládla to. Naučila se česky, starala se o můj lid, když já nebyl přítomen. Má něžná dušinka.
Anna Falcká? Neptej se, to bolí. Příliš krátce jsme spolu byli a příliš nadějí bylo zklamáno. Syn, kterého mi dala, se ani dvou let nedožil.
To Anna Svídnická mi to vynahradila. Její syn je budoucím českým králem. Ale ona sama byla až příliš křehká na tvrdou roli matky.
Poslední je Eliška. Zdatnější než ty před ní. Kéž mi ji Bůh ráčí zachovat.
Chtěla jsem jako citlivku vyobrazit princezničku Blanku, ale nějak mi z toho jako největší cíťa vyšel Karel. Odmítl se svěřit, kterou ze svých manželek měl nejraději (je gentleman), ale ať to bylo jak bylo, zdá se, že jeho vykalkulovaná manželství fungovala víc než dobře.
Karel IV. byl ženatý čtyřikrát.
S Blankou z Valois ho oženili už v sedmi letech. Ve skutečnosti s ní začal žít v roce 1334 (to oběma bylo sedmnáct), kdy za ním přijela do Prahy. Rozmazlená princeznička (jejím bratrem byl francouzský král Filip VI.) se s českým prostředím sžila nadmíru dobře. Lidé ji milovali, což zvlášť nelibě nesla druhá manželka Jana Lucemburského Beatrix. Karel s ní měl dvě dcery - Markétu a Kateřinu. Zemřela patrně na tuberkulózu v roce 1348.
Již o rok později se Karel oženil s Annou Falckou. Šlo o důmyslný politický tah, který mu z nepřátel udělal přátelé. Tak to dělával často. Měl obrovskou radost, když mu Anna porodila následníka - prince Václava. Ten však bohužel zemřel už ve dvou letech, o rok později, v roce 1353, zemřela i Anna, patrně následkem úrazu po pádu z koně.
A opět následuje brzký sňatek - tentokrát s Annou Svídnickou (Původně ji chtěl oženit se svým synem, když ten zemřel, rozhodl se vzít si mladinkou ženu sám), a opět to Karlovi nese politické zisky. Ale zdá se, že toto manželství bylo i harmonické, Anna byla na svou dobu velmi vzdělaná, bohužel však byla i křehká.
Co však přineslo Karlovi největší radost, bylo, že po první dceři Alžbětě se narodil syn Václav, budoucí český král. Při porodu třetího potomka, v roce 1362, Anna umírá.
Situace se opakuje. Tentokrát si Karel bere Alžbětu (Elišku) Pomořanskou, o celých třicet let mladší. Zda byla opravdu tak silná, jak nám ji ukazuje film Noc na Karlštejně, to nevíme. V každém případě dala Karlovi více dětí než všechny předchozí ženy dohromady (Celkem šest, přestože dva ze synů zemřeli jako děti) a jako jediná Karla přežila.
Pokud správně počítáte, Karlovi u mě na pohovce je něco kolem padesáti. Je snad jasné, že kluka si ve svém věku domů zvát nebudu.
Zcela vážně o vlastní nevážnosti, aneb tohle taky nejsem já.
Jeden den píše o divokých horách, studených řekách a souznění s přírodou. O vztahu, který trvá, Pravdě, za kterou bojuje, o Lásce, kterou lze oslovit.
Další den o životě na dně, času promarněném u televize, přežívání beze smyslu a výčitkách sužujících mysl.
Chce být upřímná, jen občas trochu přehání - o tom dobrém i o tom zlém.
Možná je prostě přecitlivělá. Možná ráda zveličuje. A možná vyvažuje misky vah.
Ale ta holka za ikonkou nejsem tak úplně já...
O řekách nesním, jsou tam komáři.
Lásku oslovuji, ale ne vždy poslouchám.
Smysl nehledám, ale snažím se ho vkládat.
A depky zaháním čokoládou.
NESOUTĚŽNÍ!
pozor SPOILERY! k Andělovi v podsvětí. Zase.
Vztekem, zuřivostí a nadávkami se otřásal nejen celý dům, ale i domy vedlejší.
„Jak si to vlastně vůbec představuje? Měl bych ho chytit a za vlasy dotáhnout zpátky! Do kláštera! Na hrachu by měl klečet!“
Kapitán pokračoval ve výčtu trestů a Matěj mlčel a přikyvoval.
Co měl říkat? Skutečně nebylo od seržanta Jaroše hezké, že se po uzdravení sebral a zmizel. Jenže... Barbarič vlastně seržanta chápal.
„Najdu ho! I kdybych měl jet až do Cařihradu!“
Kapitán vykročil ke dveřím a pak se otočil zpátky na Matěje. Ten si z hrůzou povšiml, že Steinovi ukápla slza.
„Opravdu ti nenapsal, kam jede?“
"Kájo? Máma říkala, že máme najít desky Broučků a odnýst je paní Kloučkový do šestýho pro její dvojčata. Tak jsem je našel a hádej co? Jedna deska chybí! Nevíš o tom náhodou něco?," Adam podezřívavě pozoruje Káju.
Kája provinile sklopí oči "já... já jsem tu desku asi někam schoval..."
"Jak schoval? A proč?," diví se Adam.
"Já nevím, asi jen tak. A vůbec! Jsou to moje desky!," mračí se Kája.
"Brácha! Nekecej a vybal pravdu!," rezolutně požaduje Adam
"Ona tam byla strašně zlá žluna, co chtěla Broučka klofnout...," pípne Kája.
"Ty jseš ťunťa, tak pojď, půjdem hledat," usměje se Adam.
Těch šest malejch desek Broučků musí znát každej (kdo pamatuje totáč) a neříkejte, že ne! :) Zlá žluna byla, tuším, na druhý straně třetí desky. :))
Nejspíš za to mohli jeho rodiče. Jak jinak vysvětlit, že byl tak úchylně citlivý, že ho každé hlasitěji pronesené slovo uvádělo v úzkost. Vůbec ho nechápali. Ale horší než zraňující slova byli šťastní lidé, ta slepá sluníčka, která si to štrádovala světem a byla tak tupě šťastná, vypravovala historky o všech těch úžasných místech, kde byli, a skvělých lidech, co potkali, a šťastně se zasnívala, když se rozpomínala na svá dětská léta. Nepocítili jeho hlad. Hlad po šťastné minulosti, kterou neměl.
Tak si ji prostě vezmu, řekl si jednou a upsal temné magii svou tvář. A černá kápě mu přirostla.
Sledovala vřavu. Zachytila pohyb mezi opozdilci.
“Tak se na nás přeci jen dostane. Vyhlašte bojový poplach!”
Mezi trupy bitevníků se objevila fregata.
“Jsou dvě!” Zvolal pan Milton z ráhnoví. Pařát strachu sevřel hrdlo.
Mířily ke Skřivánkovi. Příliš daleko pro pomoc. Příliš blízko na útěk. Nezbývalo než postavit se přesile. Manévrovat. Nedostat se do smrtelného objetí.
“Pane!”
Tom pohlédl směrem, kterým ukazoval druhý důstojník. Poznal Skřivánka. Zoufale se snažil získat sebemenší výhodu.
“Neměli bychom…”
“Naše práce je zde!”
Hlas jakoby mu nepatřil. Nemohl opustit své místo. Povinnost rvala přátelství na kusy. Obavy a soucit zemřely v hřmění děl. Skřivánek zůstane sám.
Zkracování je mor. Kdo jsou "cíťové" je snad zjevné. Ačkoliv v druhém případě je to spíš znegováno.
„Vy jste služebná paní M.?
„Ano. Byla jsem.“
„Jistě. Proč jste ji zavraždila?“
„To byla nešťastná náhoda!“
„Cože?“
„Byla přecitlivělá. Všechno jí vadilo, všechno! To bylo pořád, udělej tohle znova, nic neumíš…“
„To snad byla vaše práce, pomáhat v domácnosti.“
„Jo, ale jí nebylo nic dost dobré. Prý se nemůže dívat, jak nic nedělám, že ji ze mě jen bolí hlava…“
„Prý jste měla poměr s jejím mužem?“
„Hm. Pán mě uměl ocenit, tak co bych mu nevyhověla. A ona nás jednou přistihla. Začala vřískat, hysterka. Tak jsem po ní skočila. Nemůžu za to, že narazila hlavou na roh stolku!“
Na polici pod malým pivničným okienkom driemalo niekoľko kaktusov a sukulentov. Len z jedného kvetináča, kde rástol Lithops, sa ozývalo slabé štrkanie kamienkov.
„Čo sa toľko vrtíš?“ spýtal sa rozospatý Astrophytum.
„Nemôžem spať,“ zahundral Lithops. „Je tu málo svetla! Bez neho nezaspím.“
„Nebuď taká citlivka. Načo ti je na spanie svetlo?!“ divil sa Astrophytum.
„Na fotosyntézu predsa,“ odsekol Lithops. „To by si mal vedieť aj sám.“
„Tak už prestaň fotosyntetizovať a spi!“
Lithops neodpovedal. Chvíľu čakal, kým kaktus vedľa neho nezaspí a potom sa znovu opatrne natiahol za svetlom.
Dostane sa k nemu, aj keby musel úplne vyliezť z kvetináča!
Mnohé kaktusy dokážu prezimovať aj v tme, lebo pri nižšej teplote sa im takmer úplne zastaví metabolizmus.
Sukulenty často potrebujú svetlo aj v zime. Napríklad Lithops sa pri slabom svetle začne ťahať za svetlom a dokáže doslova vyliezť z hliny. (Bežne býva zahrabaný tak do polovice stonky.)
Chtěla jsem týrat postavu, ale nakonec jsem odolala! Ostatně jsem Pan Hodný. Inspirováno realitou. Přibarveno několika hektolitry.
Republikovým křižníkem projelo zaúpění. Zarezonovalo i na přídi, ale zdroj byl v malé poradní síni pod můstkem. Mimas a Mossi opatrně nahlédli dovnitř. Generál seděla zhroucená u stolu, holoprojektor zobrazoval jakési bubliny.
„Gwen?“
Od stolu se ozvalo:
„Já nevim, chápeš?“
Gwen rukou rozehnala bubliny. Nahradily je čtverečky s čárkami.
„Nevim! Jak je to možný?“
Mossi postrčil Mimase dopředu.
Velitel Gwen objal a ta mu zabořila obličej do tuniky.
„No, to bude dobré, uvidíš. Nesmíš si to tak brát.“
„Já už ani nevim, proč je síra šestivazná, chápeš?“
Mimas chápal, ale co s tím, když v boji s droidy chemii neužiješ?
Snad je to v tématu.
Jsem hledala, proč nemůže fungovat hemoglobin na bázi mědi. Tedy měďoglobin. Jsou tu dva problémy. Nejsem si jistá, jak vlastně funguje hemoglobin. Za druhé, ta zatracená měď je vnitřně přechodnej kov a používá d-orbitaly! Moc vysoká magie!
