DMD č. 5. pro 5. 4. 2022. Téma: Čtyři strofy katastrofy

Vánoce roku 2009 nebyly z nejklidnějších, otřesy přicházely jeden za druhým a ostrov se začal připravovat na velký problém.
V únoru se země otřásla a praskla, bohužel ještě v době, kdy byla celá kaldera ještě pod tlustou vrstvou ledu. Tlak magmatu byl tak silný, že posunul velký kus zemské kůry o pořádných pár kilometrů.
Začátkem března to celé prasklo. Osm kilometrů od vrcholu sopky se vylila láva a zemětřesení zničilo několik usedlostí. Geologové si zprvu oddechli, že díky prasklině nedošlo k erupci pod ledem.
Katastrofa nastala o měsíc později. Výbuch sopky pod ledem, obrovské záplavy a popel 15 kilometrů vysoko.

Kdiš se v nocy pozdě zbouzím,
utíkam na ona místa kde se zhroutím,
a na toaletní míse se pak vzpouzím.

Kdyš tu náhle horor tu velikej je,
hledám šátrám, oslněn mrtě světla,
nemohu nlaézit to, co na ruličce by mělo bíti.

Achich, ouvej, jsem to chudák,
jak vyřešit teď sytuaci svou?
Spodek holí, břicho bolý nevím jak si poradit.
Když tu náhlej nápad dorazil mi ou ou.

Sprcha blýzká do očí blíská mi se,
využívám mojdřejní vibavení.
Problém solved, je to v cajku,
budiš my to vístrahou,
proto vždy kdiš dojde ti rolyčka,
Nebuť lýnej a doplnit ji běž hned.

Vy si opravdu myslíte, že čtyři jezdci apokalypsy jsou zjevením z jiného světa a nepotřebují se zaškolit? To se teda mýlíte!" odkašlal si Chaos. "Jednalo se o čtyři chlapy, co se opily v hostinci Na konci světa. Ale historii pro teď stranou! Existují čtyři strofy katastrofy a každý z vás mi vyjmenuje jednu. Karlíku, začni!"
"Hmmm... nemoc, pane..."
"Výborně, zvlášť ta bílá je obzvlášť šikovná. Teď ty, Leve!"
"Válka!"
"Ano, za účelem pochopení míru. Ladislave?"
"Smrt?"
"Co jiného čekat než mrtvoly, co? Bohumile, jaká je poslední strofa?"
"Nevím, pane... asi hladomor."
"Vidíš, já věděl, že ti práce u krále prospěje."

Hezké tělo a oči s jiskrou
má mě ihned téměř jistou.
Vysoký a usměvavý,
navíc gentlemanské mravy.
Možná vtipný příliš není
má však svaly,
a to se cení.

Očima mě láká,
já už dávno vlhká,
protože marná sláva:
mám to ráda.
Tak pluli jsme si večerem,
oba nás již chytla mlsná
a tak prý rychle pojedem.

Doma na sebe se vrhli
A když konečně došlo na věc,
naše těla se divně třely:
on připravil mě o anální věnec!

“A lubrikáč by nebyl?” ptám se
a on s údivem v hlase:
“Špatný směr?”
“Měl by sis asi nastudovat polohu těch děr.”

Začalo to jeho změněným chováním. Pozdní příchody, služební cesty, večírky s kolegy. Jistě, věděla jsem, že má náročnou práci, ale stejně. Nezdálo se mi to.

Svěřila jsem se kamarádce a ona mě hned začala nabádat, že to nemám jen tak nechat a proklepnout ho, že za tím určitě něco je.

Mobil, který nechal jen tak ležet na stole, i když jindy ho nedá z ruky. Prostě jsem se musela přesvědčit. Kdo hledá, najde. Třeba esemesky.

Poslední kapka byla, když mi lhal do očí, že náruživé líbání s tamtou… jsem si vymyslela. To si naběhl. Na nůž v mé ruce. Několikrát.

První sloka je pro pána moří a hladu. Usínáš mezi svými kostmi? Ukojila pomsta tvou lačnost? Lehký vánek víří hladiny temného klidu.

Druhá sloka je pro chamtivého a závistivého. Září ještě tvoje lampy? Svítí zelená v temnotách? Dítě se směje a tahá za tvůj háv.

Třetí sloha je pro toho bez tváře. Slyšíš zoufalé hlasy volající tvé jméno? Co ukojí tvojí zlobu? Pokládám slaměný klobouk k tvému tělu.

Čtvrtá, poslední sloka je pro tebe, můj milovaný. Stříbrní motýli třepotají ve větru. Vrátíš se ke mně? Uvidí ještě svět záblesk rudé? Víru, která překonala staletí?

Čekám tam, kde jsme se setkali.

Když s tím přišel, cítila se polichocena.
Nový básnický žánr, a jenom pro ni?
Čtrnáct řádek. Čtyři strofy. A spousta milostného citu uvnitř.
Jenže … on asi už slávě a podobným věcem uvykl, ale ne ona. Kamkoli se vrtne, kradmé pohledy a pochechtávání sousedek. Okázalé okukování od mužů. Pozdravy „Buď zdráva, múzo!“ a „Těpic, Erató!“ ještě nebyly to nejhorší. Jakoby nenápadné citace některých vydařených pasáží, když si vybírala v krámku ryby …
Její manžel to snášel kupodivu dobře. Tvrdil, že se už devadesát let ničemu tolik nezasmál.
Přitom ten nápad nebyl špatný. Určitě má velikou budoucnost.
Ale proč zrovna on? Proč Trubadix?

"Tady máš zpátky ten exekučák. Katastr nemá územní pracoviště, ale katastrální. Už kolik let! Předělej!" vrazila vedoucí do kanceláře a předala spis kolegovi.

"A ten Pechrlík už mě taky nebaví, obstavit všechny účty," pokračovala rázně směrem ke kolegyni.

"Eillen, ta přihláška do dražby, co měla být do pátku, bude už dneska," schytala jsem to tentokrát já.

"Jasný, jdu na to. Jo a máš tam na schválení výkaz nedoplatků na Jarouše. Hoď ho na mě a udělám i jeho," chci jí trochu uklidnit.

"Vidíš, ty vám všem musím přidělit," pronesla a odešla.

"Nemohlas držet hubu?" ozvalo se naštvaně.

To mi nevyšlo...

Harry znovu pročítal ten lístek, který mu dala McGonagallová. Poslední vzkaz od Brumbála, který měl dostat pouze když on i Snape přežijí.

Vládce hadů z podzemí,
v boji těžce zraněný.

Všeho lidu hrdina,
jemuž chybí rodina.

Spolu budou svorně žít,
zlo v světě bude živořit.

Když si s záští poradí,
temné síly odradí.

Bylo to jasné, bude muset žít se Snapem. Kupodivu ho to neděsilo tolik, jako by čekal, ale Hermioně o tom raději neřekl. Měl obavy, že by další věštbu týkající se jeho života považovala za katastrofu.

Aby neměla pravdu, odfrkl si při pomyšlení, co všechno se může pokazit.

Anne milovala knihy a poezii ze všeho nejvíc. Není se tedy čemu divit, že když došlo ve škole na předčítání, vždy se hlásila jako první. Dnes došlo na Byronovy Sloky a Anne se do nich pustila s obvyklou vášní. U čtvrté strofy rozmáchlým gestem praštila Ruby, ta z leknutí vylila inkoust na Josie. Josie s křikem vyběhla k potoku ve snaze zachránit si šaty, cestou však srazila Coleovu učebnici a odhalila jeho kresbu.
Pan Philips jen znechuceně protočil oči. Anne a Cole zůstali po škole. Ona za to, že příliš prožívá Byronovu báseň. On za to, že ji neprožil dostatečně.