DMD č. 5. pro 5. 4. 2022. Téma: Čtyři strofy katastrofy

Ropuší nemotornost neumožňovala rychlý pohyb. Kromě pomalosti mě trápila ještě nuda. Ze zoufalství jsem se pustil do veršování.

Postihla mě pohroma,
už nezvolám: „Jsem doma!“

Duše pěje elegie,
stala se mi tragédie.

Osud na mě smůlu dští,
život změnil v neštěstí.

Právě jsem se zamýšlel nad čtvrtou strofou na katastrofu, když mě kdosi popadl a strčil do pytle.
Hrůzou jsem asi ztratil vědomí, probral mě až náraz na tvrdou desku stolu.

„Tak copak jsem dnes ulovil? Ukaž se,“ prohlížel mě ze všech stran, „prodám tě na lektvary nebo jako mazlíčka?“

Ještěže jsem se připravil:
„Kvak!“
„Kvak!“ Kvak!“
„Kvak!“ Kvak!“ „Kvak!“

„Vžiuuuuu…“

Snad jsem trefil, co jsem měl. Plukovník je správnej chlap, určitě by nenařídil celý jednotce zaútočit, kdybychom si nebyli jisti…

***

„Vžiuuuuu…“

Zvláštní. Byla to žena??? Myslel jsem, že v nepřátelské armádě ženy neslouží. Vypadala, jako by nesla malé dítě. Ne, to není možné…

***

„Vžiuuuuu…“
Co to po mně chtějí… Vždyť se vzdávali!!! Jak se budu moct vrátit domů a podívat se mámě do očí? Tohle ne, tohle se nebude dít kvůli mně. Nejsem takový člověk a nikdy jím nebudu!

***

„Vžiuuuuu…“

Jsem zrádce. Doufám, že je ta raketa na chvíli zaměstnala a co nejvíc lidí bude moct uté-
...já umírám?

Katastrofa - to je tedy téma. Jako by jich nebylo v realitě dost. Je jich až přespříliš.
Dost nám jich nachystá sama příroda. Výbuchy sopek. Tsunami. Zemětřesení. Povodně. Tornáda. A živá příroda nám přinese třeba pandemii, jak jsme si užili v době nedávné, vlastně současné.
Výtvory člověka nám přinášejí další pohromy. Tu se zřítí letadlo, tu se potopí loď. A takové jaderné havárie, to je teprve síla!
Ani válečných konfliktů se stále svět nezbavil. Téměř za humny nám jeden zuří.
Pátý odstavec budiž optimističtější. Radujme se z každé maličkosti, užívejme si život, co to jen jde. Než bude, nedej bože, hůře.

Po silnici, která už zažila lepší časy, brumlaly čtyři motorky.
Filmový koordinátor, který není vidět, ale může za to, že se požadované scény natočí včas a úspěšně.
Jachtařka, která v šestnácti utekla z domova, zapřela svůj věk a vydala se na plavbu kolem světa. Pak se zamilovala... do Atlantiku.
Student medicíny, co v druháku zjistil, že vlastně nemá rád lidi a ještě míň rád si do hlavy cpe latinské názvy člověčích součástek.
A drobný zlodějíček, prodejce lehkých drog a dívek a nadšený amatérský vyhazovač z baru.
Bejvávalo. Pak se změnil svět.
A oni zapomněli.

Dneska jsou na tom lépe.
Někteří.

Jak starý obraz v černé a bílé
ozvěna chrastícího rádia
odněkud z konce třicátých let
internet přináší zvěsti každou minutou
s věrným zvukem ve vysokém rozlišení

Utkvělý pocit, že je něco špatně
něco naopak
(krom toho, že špatně je úplně všecko)
chřipka přece přichází až po válce

Brzo se bude chleba vážit zlatem
jenže kdo ví, zda podzim vůbec přijde
možná se šílenec stahuje jen proto
aby měl kam hodit jedovatou muchomůrku

Nedokážu psát letos o skřetech
a nemám sílu rýmovat verše
sedím v závětří za Ukrajinou
a vůbec nic mi nechybí

(jedině moje babička,
která se narodila v Irpeni)

„Pane učiteli, vážně se omlouvám, nechci rušit, ale… kdybyste byl tak hodný…“
Unaveně vzhlédl od oprav kompozic. „Další verše, Jeníku? Opět vlastenecká poezie?“
Mládenec spěšně kývl, aniž čekal na vyzvání, přitáhl si židli. „Zkusil jsem něco víc… epického. Podívejte na tohle čtyřverší. Co mu říkáte? Chtěl jsem, aby to mělo melodii, možná se to bude dát i zpívat.“
Tváří v tvář jeho téměř štěněcímu pohledu nedokázal Daniel nahlas vyslovit, že jsou to velmi špatné verše. Zpívat? O melodii nemohla být řeč a obsahově… Epická, vlastenecká poezie o Bílé hoře? Bože, za co?!
Vlastně si to… Ano, zasloužil! Kdyby vloni neutekl…

Instrukce zněly jasně. Zavolat šéfovi, jakmile přijedou.

,,Brej deen, my vám vezem pípu..." Telefon zvedl okamžitě. ,,Už?! Jdu dolu!" V životě neseběhl z bytu do cukrárny tak rychle. Pánové z dodávky vynesli pípu a začali ji, i s kolegou, instalovat na bar. Poučen a s návodem v ruce se s nimi šéf rozloučil a hoši odjeli. ,,Večer to zapojíme! Dejte zatím chladit ten soudek!"

Po zavíračce se na to vrhli. Hadička... Otvor... Aha, sloupnout... Narazit... Proč to nejde?
Šéf zabral větší silou. Pivo náhle začalo prudce tryskat z hadičky, kterou držel v ruce. Ohodil stěnu, bar, podlahu, kolegu i sebe.

Jemná ústa, zlatavé vlasy,
kdepak, Múzo, pobýváš asi?

Ne, takhle to nepůjde.

V duchu večírků se skrývá
láska věčně mladá, živá,
jako holubice sivá…

Láska… jako holubice? Takhle to přeci nejde.

Neznám nad ni větší krásku,
nad tu modrookou plavovlásku.
Na srdci však nosí masku.

Seškrtat, celé, odshora dolů.

Co duše ukrývá nelze říci,
snad je to vepsané v mojí líci?
Kde najít pravdu, cíl mé píle?
Je dobře schován v každém díle…

Vytrhl ze zápisníku další list a zmačkal jej do malé kuličky, která vzápětí dopadla mezi ostatní. Basil Hallward se rozhodl poezii opustit. Místo toho se stal malířem.

„Hergot, kde je ten hluchoň?“ rozkřikl se kapitán.
„Tady šéfe,“ odvětil kormidelník a kopl do muže, sedícího opodál.
„A přestaňte zpívat, holoto.“
Námořníci se udiveně rozhlédli kolem.
„Přesta… teda vlastně, nepřestávejte, tohle je ta, ta nejhezčí píseň...“
Námořníci obrátili hlavy směrem, ze kterého vítr přinášel teď už zřetelnou melodii.
„Sirény,“ vydechl kormidelník. Chvíli se s melodií snažil bojovat, ale neměl šanci. Proti své vůli stočil kormidlo směrem k útesům Sirén. Stačily čtyři sloky magické písně a loď byla ztracena.
Jediný, kdo si zachoval rozum byl hluchý námořník. Rychle odhadl situaci, pak kormidelníka uspal ranou pěstí a stočil kormidlo opačným směrem.

"Ten kdo sem dneska přišel
ten se nenapálil,
dneska to tu prostě žije,
udělal by chybu
kdo by se hned vzdálil
kdo by tuhle diskotéku míjel."

řve to prokleté rádio z kuchyně a zpívající matka v úplném pohlcení tónů toho katastrofického démona!

A VŠICHNI!

Ó,ó, ó, decibely lásky,
ó, ó, ó, to je muzika,
Ó, ó, ó, decibely lásky,
ó, ó, ó, to je muzika!!!!

"Mamiiiiiii, už to vypni, prosím!" křičí puberťák ze svého pokoje.

Matka ve svém živlu slyší jen útržky.
"Tomášku, to je moje mládí! Pojď k mamince!"

To si radši ustřelím hlavu než poslouchat tuhle katastrofu.