DMD č. 5. pro 5. 4. 2022. Téma: Čtyři strofy katastrofy

Jana se zastavila u dveří a zdvihla zpod nich list papíru. Začaly se tu objevovat nedávno a staly se pro sestry zdrojem zábavy. Jitka, která právě zapalovala v kamnech, si stoupla a vyšla jí vstříc.
„Tak ukaž, co tentokrát?“ nakukovala jí přes rameno.
„Tahle část je dobrá, poslouchej:
‚Tvoje krása je jak nebe,
když ťe vidím, tak mně zebe!!!!
Dopisuju štvrtou ztrófu...‘“
„Já v tom slyším katastrofu!“ doplnila zvesela Jitka. „Možná bys svému ctiteli měla poslat odpověď – něco jako ‚Mám snoubence zlého námořníka!‘“
„No vidíš, Marek,“ chytla se za hlavu Jana, „vždyť já pro něj ještě nemám dárek k narozeninám!“

Mezi jiným čtu také v psaní Tvém...

Ano, kvetou. Po tak dlouhé době mučivé nejistoty Ti smím napsat o... filodendronu na jaře. Jak šlechetné.

Bude krásně k večeru na balkóně...

Není. Ani s kvetoucími petúniemi. Ne bez Tebe.

Oči zavírám, vidět nechci...

Jsi v pekle. A já zde. Sama.

Milióny očí jsou v této chvíli...

Ach ano, nikdy jsi nezveličoval své utrpení. Jsi jeden z mnoha. Taky bych to chtěla umět.
Proč mi to vlastně píšeš?! Copak si zasluhuji ty čtyři sloky plné bolesti?

Otočila list a na vteřinu se usmála. Ach ano, přeci jen je tu ještě ta pátá.

Život někdy vypadá jako katastrofálně absurdní šestákové drama, které pozorujete skrz upatlané sklo.
Dějství první. První skutečné setkání s Vrbenským. V nemocnici po magickém útoku je ona.
Druhé. Nemagický útok. Magická pečeť napraskává. Krvavé cákance na zdech, lepkavá kaše všude.
Třetí. Pečeť povolila podruhé. Nad ní klečí Vrbenský a drží jí ruku na čele. Za pár hodin mu odkýve spolupráci.
Čtvrté. Zdrhá před černokněžníky, kteří jí pomohli zdrhnout před Milicí. Pečeť drží, pod ní obrovská síla.
„Já…”
„Já vím.”
Olena zavře oči.
Vnímá, jak si Vrbenský sedá vedle.
„Dovolíte?” zamumlá Olena.
„Ano.”
Opře se o Vrbenského.
A on ji obejme.

„Jak jsi věděla, že si chceš vzít krále?“
Tara sklopila oči. „Mělo to čtyři fáze, jako čtyři sloky písně.
Nejdřív se zamiluješ do něj, do jeho duše.
Potom si nalháváš, že tě jeho postavení neovlivní, že se ho buď vzdá a nebo se ty budeš držet stranou.
Pak si uvědomíš, že se to nikdy nestane, že on a náhrdelník, který nosí, jsou jedno.
Nakonec tě čeká rozhodnutí. Buď ho odmítnout a nechat to, co by mohlo být, shořet v pekle...“ odmlčela se.
„A nebo?“ pobídla ji Esciel.
„Nebo přijmout. A smířit se s tím, že nic už nebude jako dřív.“

Začalo to svěděním v uchu, Horáček se tam pořád šťoural, pak přišla rýma a sloní troubení, Horáčkovi zčervenaly oči a měl je jako králík a nakonec mu nos někdo zalil betonem.
Pak se Pažout naštval, praštil pěstí do ponku a povídá, člověče, Horáčku, takhle to nejde, lidi se mě ptají, kdo ti umřel, a ten pán, co nám zaplatil stovku a nic si nevzal, ten myslel, že říkáš „dej ty“, když jsi mu doporučil nejty. Ta akuvrtačka, teda akupresura nezabírá a ty homoeropraktika taky ne. Vezmeš si Zyrtek, já chci jít v neděli na Petřín, máme výročí.
A Horáček poslechl.

"Vyslechneme pro jistotu ještě služebnou," řekl jednou policista Nelson slečně Marplové.

***

Služebná: "Vítejte. Chtěla jsem zrovna uklízet, ale to je jedno. Co potřebujete? Jo, Ratatouille. Týden před jeho smrtí byl divný. Z ruky mi spadl talíř, druhý den nato se zastavily hodiny, židle se sama od sebe hýbala a já si říkám, jestli tady nestraší, rozsvícená svíčka zhasla, a pak umřel. A já věděla, že čtyři zlá znamení předvídají nějakou katastrofu. A tak jsem v noci ani nespala a hlídala jsem dům, ale přepadla mě bohužel únava a probudila jsem se až ráno..."

"Dobře, to stačí. Ta je ale upovídaná."

Začaly se rýmovat. Myšlenky. Ty nevyřčené, ještě předtím než se zformovaly do slov. Skládaly se ze záchvěvů, z emocí, z vůní, z chuti a z toho, jak se jí studená voda zařezávala do tváří. V houpavém rytmu ji tlačily vpřed.
Napřed k bělavému schodišti třpytícímu se ve tmě. K tomu Alenu zvedla vlna naděje.
K dvoukřídlým dveřím ze dřeva s kresbou tak krásnou, že ji vhrkly slzy do očí, ji doneslo zhoupnutí děsu.
Přes práh, skrz rozhraní vody a vzduchu provoněného kadidlem ji podstrčil rychlý rytmus rozhodnutí.
Až nakonec se jí pod lomenými oblouky sakrálního prostoru všemi kostmi rozezněla úleva.

"Pane profesore?" nakoukl Tom do Brumbálova kabinetu.
"Můžeš mi říkat i tati," zasmál se Albus. "Co potřebuješ?"
"Víš něco o viteálech? Samozřejmě čistě teoreticky. Ptal jsem se profesora Křiklana a prý je na to nějaké zaklínadlo."
"Zaklínadla jsou jenom pomůcka," konstatoval Brumbál. "Dobrý kouzelník může kouzlit i bez toho, aniž by recitoval básničku na čtyři sloky."
"Takže básnička není podstatná?"
"Podstatné je třeba to, z čeho viteál uděláš. Musí to být něco, co jen tak nezničíš," uvažoval profesor. "Samozřejmě čistě teoreticky."
"Tak to by se čistě teoreticky nejlépe hodil ten Gellertův pokus o bábovku!"
Brumbálův kabinet se otřásl výbuchem smíchu.

"Pozdrav Pánbůh," usmála se Veruna na návštěvnici.

"Jo, až na věky." Ženská zamávala půlkou bochníku a položila ho na ubrus. "Přinesla jsem vám něco do začátku."

Veruna zděšeně sledovala, jak se chleba kolíbá na bříšku. Každý ví, že to přináší neštěstí. Přiskočila a rychle ho převrátila na záda, jenže se ukázalo, že pečením popraskal, takže je čeká nezdar.

"Srdce se na něj směje." Ženská natočila zálibně bochník řezem ke dveřím. Ve Veruně hrklo potřetí, protože tak utíká štěstí z domu.

Pak si všimla, že je pecen ukrojený křivě, a to potom jde všechno šejdrem.

Bylo jasné, že je navštívila bosorka.

… až nebylo slyšet vlastního slova.
V kotli pod pódiem to vřelo, drinky tekly proudem a postupující večer byl ztěžklý příjemnou nejistotou o tom, s kým, jak a kde tahle párty skončí.

… až nebylo slyšet zvuk rozrážených dveří.
Hladová tlupa bakchantek z Vegas vtrhla do nočního klubu a začala rozsévat smrt a zkázu, když se vrhala na banket, kterým pro ně bylo osazenstvo klubu.

… až skoro nebylo slyšet výstřely.
Ochranka klubu marně pálila po krmících se bestiích. Střely se odrážely od jejich těl a působily další zkázu mezi bezbrannými tanečníky.

… a už nebylo slyšet tlukot vlastního srdce.
Pak jsem dorazil já.