DMD č. 5. pro 5. 4. 2022. Téma: Čtyři strofy katastrofy

“Tak můžete diktovat a já budu pozorovat tiše,
jak že se to drabble píše.”

“No, když už víte nové téma,
někdy máte nápad, plán a schéma.
A někdy začnete psát a uvidíte, co se stane.”

“Ale proč musí být veršované?”

Pokrčila rameny. “Múza si to žádá.
Na tom to často stojí a padá.
Inspirace za každou cenu!”

“A já si musím spravit stěnu.”

“Hej! Nesmím se smát, bolí mě pak z toho hlava.”

Shovívavě přikývl. “Když s ní prorazíte díru do zdi, to se stává.
Ale teď dál, už zbývá pouze čtvrtá strofa.”

Třásla se potlačovaným veselím. “Tohle bude katastrofa!”

Lucius věděl o rozchodech svoje. I o těch, které se vzhledem k rychlosti přesunu daly považovat za rozúprky. Ale Černovous mu dělal starosti. Smutky, vzdychání, pití a sebelítost patřily k věci. Jasně.

Ale poslouchat existenciální chmury nejproslulejšího piráta s pověstí černější než jeho úhledně prošedivělý plnovous… navíc v pevnosti z dek, kterou si tenhle nejproslulejší pirát vlastnoručně zbudoval v kabině… to už bylo osobní.

Kromě toho se Lucius jako jediný gramotný člen posádky stal zapisovatelem Černovousovy tklivé poezie.

Ke konci čtvrté strofy plné zoufalství, samoty a smrti Luciuse napadlo, jestli nemá vyjít na palubu a stylově se z ní vrhnout.

Měla to být představení,
jaké vysoko se cení,
pěkná scéna, skvělá štace,
sešla se tam honorace.

Jenže publikum jen zírá,
jaká jim tu hraje šmíra,
ještě pletou všechny fráze,
tihleti že hráli v Praze?!

Tohle má být opereta,
již zbožňuje půlka světa,
falešně zní jejich zpěv,
až divákům tuhne krev.

K tomu ještě, třikrát běda,
nefunguje nápověda,
co ten slabý hlásek piští,
není slyšet na jevišti.

A nakonec ty kulisy
na pár hřebíčcích jen visí,
najednou se dolů řítí,
když má drama vrcholiti.

Špatně končí celá fraška,
letí rajče, letí flaška.
Scénu odvál vítr z hor,
za horami mizí sbor.

“Itálie!”
“Konečně kafe!”
“Ristretto!”
“Cožeto?”
“Káva, Marto, nejlepší na světě!”
“Na pumpě?”
“Tady je výborná káva i na pumpě!”

“Co tu píšou? Closed! Záchod! A mně se zrovna chce!”
“Closed znamená zavřeno, Aničko.”
“Takže žádný kafe? Žádný záchod?”
“Tak. Jedeme dál.”

“Co je zas tohle?”
“Kolona.”
“Už stojíme strašně dlouho, mně se už děsně chce…”
“Musíš vydržet!”
“Já vydržím, můj močák ne!”
“Další pumpa za pět kilometrů, tímhle tempem za hodinu!”

“Konečně sjezd. Já snad prasknu!”
“To auto jede nějak divně, holky. Táhne do strany!”

Zoufale koukaly na vyfouklé kolo.
“Ženský, nevíte, kde má Bublina rezervu?”
“A má ji vůbec?”

Instinktivně se přemístil, ocitl se na pláži.
Ještě že mi nechali hůlku a mobil, oddechl si. Peněženka ale zmizela. Takže byl v mudlovském světě a bez prostředků.
Hermioně volat nebude. Jen by mu řekla, že si za to sám může… a měla by vlastně pravdu. Harrymu taky volat nebude, ten by to hned prozradil Hermioně, což by bylo ještě horší. Nikdo jiný z jeho přátel mobil nemá.
Zpátky do Londýna ke Gringotům se mu nechce. Naplánoval si cestu kolem světa, přece se po pár dnech nevrátí.
Tušil, že existují i jiné kouzelnické banky, ale nedokázal si vzpomenout, ve kterých zemích.

Ach, stala se u nás katastrofa,
z Kytice zmizela strofa.
Kdo to asi udělal?
Nevím, postihu se bál.
On se totiž schoval,
obrazy maloval.
Potom si boty obouval.

Nešel vlastně do lesa?
Zatáhla se nebesa.
Do lesa šel, to já vím,
proto vám to vyprávím.

Co když ho zasáhne blesk?
Andulče udělalo plesk.
Katastrofa to zas není,
možná jen hospody plení.

Bojím se o něj, píplo andulče,
bálo se, že se cestou potluče.
On je sice šílený, ale to není pravděpodobné,
jen když ho včela do ruky bodne.

Byl to bratr, věděl jsem,
nebyl nikde, jen se schoval za lesem.

"Klatě!" odplivl si Jiří, kterému příliš nevyhovovala jízda na koni se svázanýma rukama. "Co tě to napadlo?!"
"Jo! Mám plán." odpověděl Adam. "Než jsem se sem propadl, stvořil jsem boha ze stroje. Ten nás v jakékoli bezvýchodné situaci odnese do bezpečí, pak ho přinutíme, aby mne dostal domů."
"Možná jo, ale mezitím nás Oldřich podrobí nejhoršímu mučení, horšímu než skřipec." odsekla Anežka. "Povolá troubadůra barda Eduarda. Čtyři strofy, co způsobují katastrofy, jsou jeho nejsilnější kus."
Na to Adam nemyslel. Nápadů měl však dost. Vydloubl dva kousky kůže ze sedla a strčil je Jiřímu do uší.
"Vždyť nic neslyším!"
"Tak vidíš!"

Byl březen, asi dvacet dva,
já viděla minulý rok,
duben - to jsou "drabblata"
duben do léta skok.

Čas letěl dál, kdo stíhá,
na net každý den se dívá,
nevzpomněla si na tu slávu,
kéž by ji někdo poslal zprávu.

Tak svět byl o její práce,
o celé, celé čtyři texty,
o jedny žluté kyselé vexty,
ošizen,
už to zkazila,
možná dobře, že aspoň o ty čtyři,
rozepsat se musí,
pro to její dobro,
aby nezapomněla,
aby dělala to co ji baví,
aby dělala to co ji šlo,
aspoň minule...
To půjde, věřím tomu,
jen najít, do jakého to půjde...
..fandomu

Nestávalo se často, aby na starý rybník zavítal cizinec, ale jednoho velmi horkého léta se u ledňáčků objevil Tatínkův bratránek Kookaburra. Nebyl o moc starší než Ledňáček, ale od Protinožců ho vyslali na zkušenou. Byl to urostlý jinoch a docela silák, nejedna samička po něm pomrkávala.
Jak se tu dvoříte dámám, vyptával se Ledňáčka. Ten v zamyšlení svého dětského věku prohlásil, že to musí být písní.
Kookaburra odletěl do ústraní, cosi tiše mumlal a čekal na západ slunce. Pak, když byla atmosféra perfektní, přistál u Oranžové a zahájil svou namlouvací árii.
Úspěch neměl, protože to, co spustil, se nedalo poslouchat.

Chvíli trvalo, než na ně bolest dolehla, ale když k tomu došlo, budili se někdy slzami a dlouho zírali do noční tmy, než se jim podařilo přes úzkostnou bezmoc znovu usnout. Čtvero zraněných, čtyři tóniny smutku.
Ale když pak našli mezi směsí vyčkávajících očí ty jediné, na malou chvíli všechna bolest ztraceného království i ponížení jejich nedětských duší zmizela, protože tam měli skoro všechno, ale tady měli matku. Petr se ani nesnažil skrývat slzy, když ji sevřel v náručí (připadala mu teď mnohem drobnější), a všichni měli pocit, že v té písni zmaru je snad přece ještě čeká nadějnější sloka.